Článek
Zkusme si přiblížit dobu, v níž se ustálila současná síť českých nemocnic. Pacienti s infarktem, cévní mozkovou příhodou anebo těžkým úrazem byli tehdy hospitalizováni v jakékoliv nemocnici. Dopravili se do té nejbližší a tam jim byla poskytnuta dost podobná péče, jaké by se jim dostalo v nemocnici velké. V případě srdečního infarktu nebo mozkové mrtvice byli uloženi do postele a byly jim podávány léky z dnešního pohledu dosti sporné účinnosti. Ještě před sedmdesáti lety doporučoval prof. Netoušek ve své učebnici podávat při infarktu sklenku lihoviny, konkrétně koňaku nebo rumu.
Pacienti chirurgičtí, tedy ti s velkými úrazy, byli hlavně pomocí rentgenového vyšetření diagnostikováni a pak operováni místními chirurgy.
Jenže postupně přišla doba sofistikovaných diagnostických zařízení nejen vysoké kvality, ale i vysoké ceny. Také se zjistilo, že infarkty a mrtvice se mají léčit invazivním způsobem a že takové postupy zachraňují životy a zvyšují i jejich kvalitu. Traumacentra se díky své specializaci a možnosti aktivovat v jednu chvíli odborníky několika klíčových oborů stala nezbytností.
To vše dalo moderní medicíně jasný trend směřující od husté sítě menších nemocnic k nemocnicím větším, kam se pacient v akutním stavu co nejrychleji dopraví a dostane tam léčbu na nejvyšší dostupné úrovni. Ostatně všechny doporučené postupy vydávané nejrůznějšími medicínskými společnostmi jsou v posledních dvou dekádách psány přesně tímto způsobem. Postupy v diagnostice a léčbě jsou čím dál složitější a ve spleti nekonečných schémat nalézáme stále více různých odborníků, kteří by měli být rychle dostupní, pokud se pacientovi s určitou diagnózou cosi závažného stane.
Tomuto celosvětově přijímanému trendu ale neodpovídá adekvátní společenská reakce, která by měnila českou síť nemocnic. V současnosti máme přibližně 160 nemocnic poskytujících akutní péči, a to vše pro necelých 11 milionů obyvatel. Celkově to znamená, že v porovnání s ostatními evropskými zeměmi máme relativně dost nemocničních lůžek, personálu i jednotlivých kontaktů mezi pacienty a lékaři.
A protože se kdysi v porevolučních dobách české zdravotnictví víceméně ponechalo ve svém socialistickém módu, je tomu tak dodnes. Ano, ambulance a některé nemocnice jsou sice privátní, ale ve svém fungování jsou naprosto závislé na státem a především politickou mocí zcela kontrolované Všeobecné zdravotní pojišťovně. V současné době se dokonce zdá, že nerovné podmínky soutěže na tomto trhu mohou směřovat k tomu, že ostatní zdravotní pojišťovny postupně zkrachují, anebo jich výrazně ubyde. Reformovat systém zdravotních pojišťoven na férově soutěžící a proklientsky zaměřený se zkrátka nepodařilo a podobné je to se sítí nemocnic.
Pro rozhodující politické subjekty je totiž mnohem snazší stavět než rušit. Je pohodlnější přestřihávat pásky než podepisovat uzavření nemocnice a následně to vysvětlovat voličům. Pokud se současný ministr zdravotnictví nebo některý z jeho předchůdců ozvali v tom smyslu, že by rádi zredukovali nemocniční síť, pak se zatím vždy zvedla široká vlna nevole, která je zahnala na ústup.
Ve skutečnosti sice všichni uvnitř systému vědí, že českých nemocnic je příliš mnoho a že centralizace péče je nutným modernizačním prvkem, ale odvahu a sílu k realizaci nemá nikdo. Navíc chybí data, na jejichž základě by se podobná reforma měla uskutečnit. Reformovat na okamžitou objednávku by totiž mohlo znamenat, že politická kritéria by zastínila funkčnost a efektivitu, o které by mělo jít především. A toto nebezpečí je tak velké, že udělat cokoliv podle tohoto receptu by mohlo být dokonce kontraproduktivní. V žádném případě by totiž nemělo jít pouze o politickou průchodnost.
A také by nebylo správné stavět reformu na mylném předpokladu, že co je malé, to je špatné. I v některých menších zařízeních totiž skvělí odborníci dělají vysoké počty výkonů s kvalitou vyšší, než je tomu v zařízeních velkých. Ale to vše musíme předem dobře znát.
V Německu řeší problém zdánlivě podobný, v čemsi však úplně jiný. Mají totiž ještě hustší síť nemocnic než my (na 83 milionů obyvatel jich je asi 1800!). Jejich nemocnice jsou navíc skvěle vybavené, současně ovšem postrádají nejen personál, ale často také pacienty. Výsledkem je měsíční deficit celého nemocničního systému ve výši půl miliardy eur, relativně nízké využití nemocničních lůžek a stav, v němž se podle ministra zdravotnictví Lauterbacha léčí třetina německých pacientů s rakovinou v nemocnicích, které na to nemají požadované přístrojové ani personální vybavení.
Nabídka nemocnic je na německém trhu zkrátka tak velká, že následné chování jednotlivých nemocničních subjektů se odvozuje od ekonomických ukazatelů výhodnosti a nikoliv od pacientských, tedy medicínských potřeb. Pokud bychom náš systém i nadále nekultivovali a pouze do něj přilévali peníze, mohlo by se nám v budoucnu stát něco podobného.
V této situaci se po roční diskuzi blíží v Německu okamžik, kdy vláda zveřejní svůj model reformy, která bude některé nemocnice jistě bolet a jiné dokonce donutí, aby se transformovaly, anebo uzavřely. Co se však doopravdy stane, to teprve uvidíme. Bude to dobré vodítko a snad i inspirace k tomu, co by se v příštích letech mohlo odehrát i u nás.
K případné české reformě by bylo třeba velké odvahy, mnoha kvalitních analýz a především velké síly ubírající případný politický potenciál někde jinde. Zdá se však, že naši společnost nejspíš čekají boje o podobu budoucnosti na ještě důležitějším bitevním poli, než je stav českého zdravotnictví. Stačí se podívat k našim východním sousedům.
Bylo by tedy velkým překvapením, pokud by se v době do příštích parlamentních voleb odehrálo v našem zdravotnictví něco podstatného. Pochybuji, že po čtvrtstoletí váhání nastala právě nyní optimální doba, v níž by se věci posunuly zásadně vpřed.
