Článek
Poprvé jsem ten fenomén, dnes již všudypřítomný, začal vnímat už jako mladý lékař. Jedna ze starších kolegyň po každé noční službě referovala na ranním hlášení kliniky tolik bezvýznamných podrobností, že nezasvěcený si mohl myslet, že se v noci opravdu nadřela. Opak byl pravdou.
Jiný kolega o dvacet let později se při téže činnosti navíc tvářil tak zničeně, že by ho člověk nejraději politoval, co všechno musel během noční služby zvládnout. Jeho specifikem bylo i tvrzení, že každý jeho pacient byl zcela zvláštní a měl nějakou těžko diagnostikovatelnou, nebo přímo neléčitelnou anomálii. Pokud to od někoho s naprostou pravidelností slýcháte léta, tak je vám samozřejmě jasné, že jeho pacienti jsou zcela stejní jako ti vaši. Jen ty pohádky, kterými daný lékař rámoval svou pracovní činnost, byly zcela nepravdivé.
A teď ze zdánlivě jiného soudku. Česká vláda po téměř dvou letech sáhla k úsporám. Mohlo či mělo to přijít mnohem dříve, ale určitý krok vpřed byl učiněn. Za to by ministrům měl patřit dík. Ale jak to tak bývá, zatím spíše sklízí kritiku.
Každopádně po období teoretizování a vzájemného vymezování politických pozic s odbory, různými lobbistickými skupinami i opozicí nastane již brzy střet s realitou. Tedy s úřednickým aparátem státu, který by měl dané kroky uvést do života. A tam podle mého názoru nastane problém, který bychom mohli popsat jako absolutní nesoulad mezi prohlášeními a realitou.
V době energetické krize přicházíte do přetopené státní nemocnice, v níž jsou ráno okna dokořán, protože ve vnitřních prostorech se jinak horkem nedá vydržet. Uvítají vás zcela nové, několikametrové billboardy nabádající několik měsíců po skončení pandemie, abyste se nechali očkovat proti covidu.
Pak už jen projdete podél historického a do bílého mramoru vytesaného úryvku ze 60 let staré socialistické ústavy, abyste během vrcholného výkonu svého oboru neslyšeli na sále vlastního slova přes hluk sbíječek pracujících pár metrů od vás. A to zdaleka není všechno. Ještě se může stát, že (opět) ve stropě praskne trubka a sál (pokolikáté už?) zalije voda nebo vypadne elektřina a vše se ocitne ve tmě, přičemž náhradní zdroj nenaskočí. Kdo by si myslel, že s nadsázkou popisuji realitu nějaké rozvojové země, nechť se svými pocity nenechá zmást. Vítejte v české státní nemocnici.
Můžete se ovšem vsadit, že při oficiálním referování o tomto stavu věcí se bude stejně jako na zmíněných ranních hlášeních lékařů používat popis, na jehož základě by nezasvěcený mohl aspoň na chvíli uvěřit, že stát je dobrým hospodářem a jeho manažeři jsou lidé na svých místech. Obávám se, že toto přesvědčení mohou sdílet pouze ti, kteří neměli tu životní příležitost být součástí fungování státních podniků či jeho úřadů.
Murphyho zákon tvrdí, že vše, co se může pokazit, to se opravdu pokazí. Tak hlubokou životní skepsi naštěstí nesdílím. Murphyho bych si ale dovolil s náležitou dávkou nadsázky parafrázovat tak, že vše, co se v našem státním sektoru může pokazit, se nakonec opravdu pokazí. Jde totiž o princip a nezmění ho ani spousta skvělých a obětavých lidí, kteří ve státních službách pracují. A netýká se to jen nemocnic. Mohl bych poukazovat na jednotlivé školy, poštu, železnici, výstavbu silnic… Do té smutné mozaiky si podle osobní zkušenosti může každý dosadit vlastní kamínek.
Nikdo jiný než vláda to nemůže změnit. Proto je na ní, aby nejen navrhla a prosadila potřebné reformy k odbřemenění státu od všeho nepotřebného, ale aby současně nezapomínala na zkultivování svého exekutivního aparátu.
A to je úkol nad úkoly. Protože pohořet je více než snadné a pozitivní výsledky by mohly být zprvu téměř neviditelné. Obávám se, že to je také důvod, proč se do takového úkolu nejspíš nikdo nepustí.
