Článek
Naše země potřebuje reformy. Věčně a všemi politickými garniturami vzývané priority zvané školství, zdravotnictví a věda se dlouhá léta nikam zásadně nepohnuly. Proklamace se zcela míjejí s realitou. A to přitom podpora premiéra klesla na dlouho nevídané minimum.
Jenže nenechme se mýlit. Není to proto, že prosazuje reformy, zeštíhluje státní správu, rozpouští léta vytvářená přediva vztahů mezi politikou a státem ovládanými podniky, nutí lidi ve státních službách tvrdě pracovat a současně se i flexibilně pohybovat na trhu práce – není to proto, že by se prostě choval jako štika v rybníku. Ne, tak to bohužel není.
Čtenář médií se v posledních dvou týdnech mohl dozvědět, že po dlouhých diskuzích zakážeme fyzické tresty vlastních dětí, ale pokud je budeme praktikovat a dítěti uštědříme pohlavek, pak se nám stejně nic nestane. Legálnímu svazku stejnopohlavních párů nadále nebudeme říkat manželství, ale partnerství, avšak při stejných právech pro všechny. Při přihlašování na střední školu si budeme moci dát více přihlášek, snad dokonce tři. A to nejlepší nakonec – nejprve novelizujeme zákoník práce, abychom tam pro zdravotníky exkluzivně přidali možnost pracovat 832 hodin přesčasů ročně, a o měsíc později to dementujeme a navrhujeme novelu této novely. To je celkem náhodný výběr z aktuálních legislativních změn.
V žádném případě bych si nedovolil polemizovat s významem každého z těchto témat pro určitou část společnosti a osobně všechny tyto změny (kromě bizarní novely novely zákoníku práce) podporuji. O jejich reformním potenciálu však pochybuji. Domnívám se, že z hlediska fungování naší společnosti se sice jedná o zajímavé změny, nikoliv však o zásadní priority.
Kromě kompromisního konsolidačního balíčku, který by měl ušetřit asi sto miliard ve státním rozpočtu, bychom měli konečně vidět i strukturální změny v oblastech údajných vládních priorit. Kde je tedy nějaká zásadní reforma školství, vědy a zdravotnictví? Připomínají někomu současné legislativní pohyby onen premiérem avizovaný restart Česka?
A mimo jiné právě touto nemohoucností anebo opatrností s absolutním smyslem pro kompromis ztrácí vláda důvěru jak svých potenciálních, tak i tradičních voličů. Nakonec si totiž i bývalý volič koalice vzpomene, že leckterý ministr kabinetu předchozího byl schopnější a akčnější než ministr současný. Proč je tedy nevrátit zpátky? Paradoxem je, že opozici bude stačit nedělat prakticky nic a s jistou nadsázkou pouze „chodit do práce“.
Zdá se na spadnutí, že zásadní nepřízeň vládě vyjádří její potenciální voliči z řad lékařů a učitelů. Není to nic, čím by se tyto skupiny mohly chlubit. Vláda má rozpočtové potíže, mezi nimiž převažují ty, které zdědila nebo mohla jen málo ovlivnit. V takovou chvíli by se slušelo ji spíše podpořit než podtrhnout a přidat se k odboráři Středulovi. Slibům, že projídání budoucnosti je beztrestné, nemůže přece uvěřit ani člověk s minimální finanční gramotností.
Je však možné, že chystanými stávkami by se definitivně uzavřela další proklamovaná kapitola středopravicových snah udělat z naší země „ekonomického tygra Evropy“, jak se říkalo před čtvrtstoletím, nebo „křižovatku Evropy“, jak se říká nyní. Po nátlaku ulice by totiž z aspoň minimálních reformních snah nezbylo už vůbec nic. Naše škoda. Nebo spíš škoda našich dětí.
