Článek
Některé ministerské resorty vypadají, že jsou zakleté. O českém zdravotnictví se například ministr životního prostředí nedávno vyjádřil, že je stejně kvalitní jako to švýcarské. K tomu je pak těžké cokoli dodat. Snad jen, že rozdíl je asi stejný jako mezi českými a švýcarskými hodinkami nebo železnicí.
To je však pořád slabý odvar oproti představám veřejnosti nebo některých vrcholných politických představitelů o české vědě. Pokud je totiž opravdu velmi těžké zreformovat penze, daně nebo třeba právě zdravotnictví, pak provést něco podobného s českou vědou a akademickou sférou je úkolem prakticky nadlidským.
Důvodů je mnoho. Tím prvním může být, že dané problematice v celé její šíři nerozumí téměř nikdo. Řeklo by se, že to snad nemusí tolik vadit. Zavedou-li se do hodnocení vědy a jejího následného financování a organizace určité obecné principy, není snad nutné rozumět úplně všemu. Jenže o opaku nás budou přesvědčovat lidé nejen velmi chytří, ale mající navíc vynikající argumentační schopnosti (tedy vědci a akademici). A jednotlivé oblasti bádání skutečně mají mnoho reálných specifik, která nelze nebrat v úvahu.
Česká věda s rozpočtem ve výši kolem 40 miliard korun ročně je v současné době zcela závislá na státu. Soukromé peníze představují pouze nepatrný zlomek její spotřeby. Ti, kteří rádi používají povrchní hesla, budou donekonečna opakovat, že množství financí ve vědě ukazuje na rozvinutost společnosti, anebo že věda představuje naši budoucnost. Zní to líbivě a v ideálním světě by tomu tak i bylo. V takovém však nežijeme.
Proto bych před zvyšováním finančních prostředků směřujících do vědy upřednostnil nejprve její zásadní reformu. Určitou inspirací by mohly být tři body, které jsou obecně platné již od dob, kdy jsem spoluzakládal a několik let vedl nadační fond na podporu vědy a výzkumu, který jsme nazvali Neuron.
Prvním bodem je naše široké rozkročení v oblasti vědy a výzkumu. Desetimilionová země by neměla bádat ve všech oblastech. Měla by být jasně zaměřena na ty, v nichž vyniká. Jsme ostatně součástí EU a jednotliví čeští experti mohou klidně pracovat v rámci zahraničních týmů.
Druhým aspektem je férová revize dosažených výsledků. A v jejím rámci výrazná redukce počtu pracovišť, která stát podporuje. Kdo aspoň trochu zná poměry nejen v české vědě, ale v celé naší společnosti, ten jistě uzná, že právě tento bod je kamenem úrazu. Kapři si prostě svůj rybník nevypustí, byť by v něm voda byla sebezatuchlejší.
Třetí nutností je organizační zajištění toho, aby se státní peníze dostaly k těm, kteří je spotřebovávají efektivně. Složitý systém rozdělování státních peněz trpí známým nešvarem: Na straně těch, kteří peníze rozdělují, jsou zároveň i ti, kteří o ně žádají. Tím se vytváří vztahová síť se všemi logickými důsledky. Dokud tento zásadní faktor nedostaneme pod kontrolu, nepohneme se dál. Za nejrozumnější bych považoval, aby se finanční podpory zavedeným týmům dostalo za již publikované, nikoliv slibované či plánované výsledky. Jsem přesvědčen, že by se tím finance přesunuly od outsiderů k těm nejlepším.
Hodnocení vědy tak, abychom mohli jednotlivce, týmy nebo celé instituce navzájem porovnávat, je rovněž nesmírně složité. Obor, který k tomu používáme, se jmenuje scientometrie a i ta je sama o sobě vlastně vědou. Nicméně určité výsledky má a těch bychom se měli nejen důsledně držet, ale také z nich vyvozovat zásadní konsekvence.
Zatím to občas vypadá tak, že když se v rámci revize státní podpory zjistí, že určité pracoviště je v posledních pěti letech opravdu slabé, tak se mu (namísto jeho zrušení) pouze sníží podpora o pár procent. K tomu připočtěme řadu administrativně daných „filtrů“ mezi státem uvolněnými financemi a konkrétním výzkumníkem a přicházíme ke stavu typickému pro celý český státní sektor.
Jen výjimečně je česká věda v mezinárodním měřítku opravdu konkurenceschopná. Většina aktérů uvnitř systému si to uvědomuje, ale přesto žádný z nositelů možné změny s případnou reformou vlastně neuspěl. Což platí také o odstupující ministryni Heleně Langšádlové. Nesouhlasím tedy s politickými hodnoceními poukazujícími na skvělou práci ministryně, která měla pouze tu chybu, že své výsledky nedokázala dobře prezentovat. Ne, to není zásadní problém. Podobné řeči jsou pouhými politickými floskulemi.
Hlavní problém tkví v definování smyslu existence ministerstva samotného a plnění jeho poslání. Cílem by měla být vysoce selektivní, a přitom velkorysá podpora té nejlepší vědy, která se u nás dělá. Přiznejme si, že vše ostatní je nehospodárným utrácením státních peněz. A na to by ministerstvo mělo dohlédnout.
Při určité znalosti českých vědeckých a akademických kruhů se však domnívám, že reforma vědy je tou nejtěžší výzvou, jakou by si kterákoli česká vláda mohla dát. Obávám se, že ve stávající společenské konstelaci by se nepovedla ani tomu nejlepšímu reformátorovi.
