Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když jsem asi před osmi lety psal o tom, že čeští vysokoškoláci se v některých aspektech výrazně liší od svých kolegů v zahraničí, netušil jsem, že do deseti let budou mít tyto rozdíly i zcela praktické dopady.
Tisíce vysokoškoláků – z toho přibližně sedm stovek mediků – narozených v první polovině devadesátých let preferovaly totiž už tehdy balancovaný život rozumně rozdělený mezi práci a osobní záležitosti. Také se jim líbilo konat dobro a oceňovali práci u větší, stabilní firmy. Výrazně tehdy překvapili tím, že pouze každý devátý z nich měl touhu stát se lídrem nebo opravdovým odborníkem ve svém oboru. To ostře kontrastovalo s jejich západoevropskými kolegy a ještě více s vrstevníky z Asie. Tam všude byla touha vyniknout podstatně silnější než u nás.
A ještě jedna důležitá vlastnost určuje ráz současného českého zdravotnictví. Je jím feminizace. Už léta víme, že přibližně 70 procent absolventů lékařských fakult tvoří ženy. Sám jsem sedal dlouhá léta u přijímacích zkoušek na lékařskou fakultu a opakovaně jsem vídal, že devatenáctileté dívky působí zpravidla vyspělejším a zralejším dojmem než jejich mužští vrstevníci. K vyrovnání tohoto náskoku dochází následně až během studia na vysoké škole. Tím mají dívky před svými chlapeckými protějšky ve věku přechodu na vysokou školu zjevnou výhodu.
V českém medicínském prostředí se nyní potkávají oba výše popsané aspekty. A týkají se lékařek a lékařů ve věku kolem třicítky. V tomto věku bylo v medicíně dosud zcela běžné, že se – viděno počtem hodin – pracovalo nejvíc z celého doktorského života. Důsledky jsou zcela logické. Oproti předešlým generacím se lékařům-mileniálům nechce a nebude chtít trávit celý život v nemocnici, a to ani za cenu nadprůměrného ohodnocení (v rámci České republiky). Jejich životní priority jsou prostě jiné a není na tom nic nečekaného.
Před dvanácti lety odlišná generace lékařek a lékařů bojovala v rámci akce Děkujeme, odcházíme za některé své požadavky. Jejich partnerem – či spíše pomyslným protivníkem – byl v té době ministr zdravotnictví Leoš Heger. Vyjednávání byla dlouhá, ostrá, ale nakonec se lékaři nechali uklidnit ministrovými sliby. Skutečných a následně opravdu realizovaných vládních ústupků však bylo minimum a lékařské příjmy se zvedaly teprve později.
Zdá se mi, že současní mladí lékaři, rozzlobení na systém personifikovaný ministrem Válkem, budou pro politiky nejspíš tvrdším oříškem než jejich předchůdci před tuctem let. Dá se předpokládat, že politická garnitura jim nakonec cosi slíbí, ale provedení slibů nechá na nemocničních manažerech. Ti ve velkých špitálech to bezpochyby zvládnou. Nicméně v malých či středních může dojít k omezení péče.
Pokud by taková krize vedla k systémovým změnám našeho zdravotnictví, pak zaplaťpánbůh za ni. Ale nedovedu si příliš představit, že by někdo konečně začal omezovat péči v místech, kde jsou nemocnice jedna druhé prakticky nadohled. Mluví se o tom desetiletí, nikdo se k tomu však dosud neodhodlal.
Podobně nerozumné je, že v Praze najdeme zcela identické kliniky ve vzdálenosti několika kilometrů od sebe (někdy dokonce jen pár metrů v rámci jednoho areálu), zatímco na mnoha místech naší země stejná péče úplně chybí. Rovněž o tomto problému víme celé dekády, avšak nenašel se dosud nikdo, kdo by s tím udělal něco smysluplného. K tomu by totiž byla zapotřebí velká odvaha a podpora celé vlády.
Nakonec tedy půjde nejspíš především o peníze. Celé vyjednávání se bude ubírat tím nejméně efektivním směrem: kolik chcete za to, že budete sloužit a nebudete stávkovat? Slovo stávka se mimochodem při současném protestu používá málokdy, ale to jen proto, že by veřejnosti znělo hůř než hrozba, že lékaři přestanou sloužit. Princip je ale stejný.
