Článek
Všichni, kteří ještě pamatují minulý režim, to znají. Doma v kuchyni mezi svými nebo v hospodě nad sklenicí piva s kamarády se říkalo něco zcela jiného než na oficiálních místech. A za takové místo bylo možno považovat nejen mediální prostor, ale třeba i práci.
V totalitě byla pouze jedna přípustná pravda, a pokud ji někdo nevyznával či nevyznával s dostatečným nadšením, byl potrestán. Hněv socialistické společnosti se bohužel nekoncentroval pouze na dotyčnou či dotyčného, ale zpravidla i na celou jeho rodinu. V lehké formě to znamenalo degradaci v práci, v horší vyhazov, zákaz studia na některých, či dokonce na všech vysokých školách, a o trestní odpovědnosti už snad ani psát nebudu. Výsledkem byla většinová apatie, stažení se do chatových osad a ztišení hlasu, kdykoliv se v úzkém kruhu těch nejbližších mluvilo o věcech veřejných. Lidé si tehdy zvykli, že na veřejnosti se převážně lže.
MUDr. Martin Holcát před lety komentoval denní příjem alkoholu tehdejšího prezidenta Miloše Zemana (šest sklenic vína a dva až tři panáky slivovice) slovy: „To, co popisujete, není žádný extrémní přísun alkoholu. Mohl bych vám popsat i případy jiných pacientů, kteří vypijí i trojnásobek nebo čtyřnásobek.“ Ano, bylo to tehdy právě náhodou v době, kdy ho prezident Zeman jmenoval ministrem zdravotnictví v úřednické vládě premiéra Rusnoka (v podstatě tedy ve vládě Zemanově).
Z hlediska lékařského to samozřejmě byla pobuřující lež končící po letech omezenou schopností výkonu prezidentské funkce ze zdravotních důvodů. Nicméně dodnes se za svá slova neomluvil. Ze stejného místa v okolí prezidenta Zemana vyšly například nekompetentní tweety žalmů jeho mluvčího Ovčáčka, jimiž nahrazoval seriózní informování veřejnosti o hlavě státu. A ještě z jiného soudku bylo prezidentovo rozhodnutí na konci mandátu, že vezme do vlastních rukou spravedlnost a omilostní odsouzeného ze své kanceláře. Těžko ten krok interpretovat jinak než jako protekci. Toť pár střípků z popisu jednoho všem dobře známého mocenského centra.
Pokud si člověk položí zásadní otázku, zda výše zmíněné případy lži, nekompetence a zjevné protekce někomu zásadně ublížily, pak se nad odpovědí musí dobře zamyslet. Nikdo totiž nepřišel o zdraví či o život, žádné konkrétní osobě nebyl zcizen majetek, žádný nevinný člověk nebyl nespravedlivě potrestán.
Přesto se mnohokrát a samozřejmě nejen v uvedených případech cosi vyvolalo a ono cosi mi právě do jisté míry připomíná dobu totality. Veřejný prostor se zamořil naprosto neudržitelnými a neobhajitelnými výroky a společnost maximálně jen lehce pozvedne obočí a pokaždé jde hned dál. Nejsme překvapeni ani udiveni, nestavíme se na odpor. Proběhne pár zneklidněných upozornění nebo tweetů, ale vzápětí přicházejí další zprávy a pozornost se upře jinam. Tudíž – proč by si člověk měl pálit prsty, taková je doba a stejně se nic nezmění. A právě tato poslední věta je naším historickým prokletím.
Pokud by v takto nastavené filozofii přístupu k věcem veřejným měl mladý člověk najít pozitivní vzory, pak by to pro něj mohlo být v poslední době opět velmi obtížné. Znovu by nalezl tisíce stěžujících si nebo privátně přímo nadávajících, ale málokoho, kdo by měl chuť veřejně se vyhranit.
A kdo by to v současné situaci tak nejlépe mohl být? Je tady nějaká osobnost s potenciálem kultivovat věci veřejné a být možným vzorem mladé generaci? Věřím, že by to snad mohl být nový prezident. Zdá se, že má vliv nejen na lidi z velkých měst, ale i z vesnic nebo z pohraničí, na bohaté i chudé, na vzdělané i nevzdělané. Jsem přesvědčen, že má nejen mandát, ale i reálný potenciál měnit veřejný prostor, který tolikrát zadává příčinu k české malomyslnosti a pasivitě.
Škody napáchané jeho předchůdcem a lidmi, kteří ho obklopovali, jsou obrovské a běžnou metrikou nevyčíslitelné. Nenápadně nás budou provázet ještě dlouhá léta.
