Článek
Zkusme si rychle shrnout, co se na sklonku loňského roku v českém zdravotnictví událo.
Mladí lékaři pod vedením své sekce v lékařské komoře se rozhodli přestat sloužit noční služby v nemocnicích. Měli k tomu dobrý důvod. V našich nemocnicích se trvale porušoval zákoník práce.
Tento stav trval léta. Pak přišla generace mileniálů, která podobné pracovní nastavení neakceptovala do svého životního vzorce založeného na rovnováze mezi prací a osobním životem. Přece nebudeme únavou při nočních službách ohrožovat své pacienty, zněl argument, proti němuž se nedá nic namítat. Existuje řada nezpochybnitelných vědeckých důkazů, že unavený lékař představuje nebezpečí pro svého pacienta. Dělá chyby, tenisté by řekli „nevynucené“. Proto pohled na přesčasy změnila už před drahnou dobou nejen Amerika, ale i Evropa.
O tom, že je to správné, není třeba pochybovat. Osobně jsem pocit naprostého vyčerpání při práci pociťoval mnohokrát. Pak vám nezbude než se rozhlédnout a zvážit, zda daný výkon nemůže udělat místo vás někdo jiný. Zvláště v menších nemocnicích je však taková šance – logicky – menší.
Česká vláda nakonec při vyjednáváních o přesčasech couvla a navrch zdravotníkům zvýšila základní příjem. Premiér označil dohodu za úspěch a zdravotníci došli k názoru, že úhrnných deset miliard korun je dostatečná částka na to, aby přemohli svůj odpor k nočním službám. Zdálo se, že hlavním vítězem by mohl být pacient. Konečně ho nebudou, stejně jako jinde v Evropě, ošetřovat unavení lékaři.
Dobrý pocit však trval, pokud vůbec přišel, pouze chvíli. Pak přišly otazníky.
Otazník první – obnos na zvýšení příjmů zdravotníků poskytla Všeobecná zdravotní pojišťovna, která k ničemu podobnému nemá mandát. Jediným důvodem tohoto jejího kroku je fakt, že politická reprezentace ji stoprocentně kontroluje. Občané naší země se díky tomuto manévru dozvěděli, že část jejich výdělku strhávaná na zdravotní pojištění je pod absolutní kontrolou momentální politické moci. To ona rozhoduje, zda se vybrané finance v kolonce pojištění vydají do platů zdravotníků, anebo na léčbu pacientů.
A ještě cosi: Název zdravotní pojišťovna je odvozen od slova pojištění, což znamená všechno jiné než úřad pro sponzoring vládou schváleného zvyšování platů a mezd. Je možné, že když podobné opatření prošlo této vládě, bude se opakovat i v budoucnu. Tomu vábení budou politici těžko odolávat. Je to nehezký precedens.
Otazník druhý – zákoník práce nyní opět říká, že lékař smí vykonávat 416 hodin ročních přesčasů. V českém zdravotnictví vyčerpají tento limit na některých klinikách už na jaře, jinde v létě. Ojediněle možná až na podzim. Vláda problém nevyřešila. Pouze ho odsunula na druhou polovinu roku 2024. Znovu připomínám, těch 416 hodin je evropská pojistka, že pokud se pacientovi něco v noci stane, nepřijde místo lékaře unavená mátoha. Čeští pacienti by měli trvat na tom, aby je politici neobětovali své neschopnosti zajistit dostupnou péči v mezích zákona.
Otazník třetí – ministr zdravotnictví by měl dnem i nocí pracovat na organizačních změnách, které by odrážely fakt, že zákon se porušovat nemá. Pokud vím, nic takového se neděje. Reorganizace (natož reforma) se nekoná, politiky dosazovaní manažeři státních nemocnic se tvrdošíjně snaží napasovat starý systém na požadavky staronového zákoníku práce. Zcela logicky se jim to nedaří. Bylo by totiž zapotřebí změnit produktivitu práce, přesouvat lidi z neefektivních provozů, zajistit více pomocného personálu, odbřemenit lékaře od nesmyslné administrativy, znát výsledky jednotlivých pracovišť a kvalitu péče a podle toho začít poskytování zdravotních služeb transparentně regulovat. Je toho hodně, co by se mohlo a mělo udělat, aby nemocnice fungovaly lépe.
Na tomto úkolu by manažeři velkých nemocnic, propojení pupečními šňůrami se státně-stranickým molochem, mohli ukázat své schopnosti při organizaci práce. Obávám se však, že aspoň pro část z nich se jedná o neřešitelný úkol, na který nejsou vůbec zvyklí. Takže šéfové velkých nemocnic, kde je přitom nejjednodušší zajistit dodržování zákona, se budou zcela jistě tvářit, že toho nejsou schopni.
Otazník čtvrtý – co by teprve měli říkat ředitelé malých a středních nemocnic? Oni jsou těmi, před které dodržování zákona ve jménu bezpečnosti pacienta klade téměř neřešitelný úkol. Menší pracovní kolektivy jsou náchylnější k problémům s pokrytím nočních služeb a udržením jejich rozsahu pod zákonnou hranicí. Něco je však na jejich straně – zpravidla jsou to zkušení manažeři s dobrou znalostí medicíny. Často umějí dobře řídit nemocnici bez ohledu na to, kdo zrovna drží v rukou exekutivní moc. Může to být těžké, ale dávám tomuto zdánlivě nejvíce ohroženému segmentu zdravotnictví největší šanci, že se s novou situací vyrovná.
Podobných otazníků jsou desítky. Co vše by v českém zdravotnictví bylo třeba zlepšit, víme nejméně 25 let. Problém netkví v absenci znalostí, ale v tom, že politici nemají dost odvahy a státní manažeři často ani potřebnou erudici.
Proto je možné, že se politici budou snažit dostat zdravotnictví do situace, v níž se mladým lékařkám a lékařům přislíbí určitý dohled nad jejich vzděláváním, do nějaké podoby se přivede i digitalizace. Při dobré prezentaci to může vyvolat dojem, že se cosi pozitivního děje. Mezitím bude tým právníků pracovat nikoli na tom, jak zdravotnictví vylepšit a sladit s evropským standardem, ale na tom, jak vykličkovat ze všeobecného porušování zákona.
Pokud by se to stalo, pak by poraženými byli pacienti nemocnic a vítězi manažeři českého zdravotnictví. Je zvláštní, jak protikladné cíle mohou obě tyto skupiny mít. A jak se politika může míjet s potřebami lidí.
