Článek
Posledních deset let mám téměř každodenní zkušenost s posuzováním kvality článků pro odborné časopisy. I v tomto světě se občas stává, že ke čtenáři určitá důležitá informace nedorazí, protože recenzent má proti rukopisu jisté subjektivní námitky. A to je prosím svět exaktní vědy, v níž hodnotíme čísla a přesně definované pojmy. Pochybuji, že boj našeho státu proti dezinformacím by byl sofistikovanější.
Psalo se o tom mnohokrát, ale jen pro připomenutí. Stát vydá 150 milionů na boj s dezinformacemi, a to jak cestou podpory neziskových organizací, tak i nezávislých médií. Ať už takové zadání bude provedeno jakkoliv, na konci rozhodovacího procesu bude vždy jeden člověk, jenž určitý výrok za dezinformaci (a jednodušeji bych mohl napsat lež) prohlásí, anebo neprohlásí.
Optimista ve mně tu hned vidí seriózního teologa, nejlépe bývalého politického vězně či disidenta, který svým životem potvrdil vlastní neúplatnost a schopnost čelit všem možným pokušením. Ano, někdo takový by to mohl být! Do práce by chodil v saku, nosil by motýlka, mluvil spisovně a nikdy v životě by neřekl sprosté slovo.
Chvíli si to představuji a… stejně to nefunguje. Všichni jsme prostě jenom lidé a právo udělovat pokutu ve formě předpony dez- a následně v médiích mazat a zavírat a možná ještě něco dalšího bych nikomu nedal. Jde tu o jednu z největších pojistek demokracie.
Příklady mediálních lží a manipulací
Autoři petice Mír a spravedlnost napsali text, za nějž by se nemusela stydět ani Putinova mediální kancelář. Chytře si hraje se slovy, včetně vyjadřování v trpném rodě, a o situaci na Ukrajině tvrdí, že „o životy přicházejí další lidé… města se mění v trosky, elektrárny, mosty, silnice, školy i nemocnice jsou bombardováním ničeny“. Jenže přesnějším popisem situace by bylo, že Rusové vtrhli do sousední země, kde zabíjejí a ničí.
Nicméně musím konstatovat, že nic tak sofistikovaně manipulativního a ve skutečnosti zaměřeného na domácí politickou scénu jako „Mír a spravedlnost“ jsem v poslední době nečetl.
Ze zcela jiného ranku jsou polemiky, v nichž se vědomě lže ve prospěch určité skupiny. Kdosi například tvrdí, že systém zdravotního připojištění by byl morální hazard a navíc nikde nefunguje. A on přitom po desítky let více či méně slouží v sousedním Německu. Je to jistě mnohem méně důležité než předchozí příklad, ale oč méně je naléhavý, o to je častější.
Jinou mediální lží je tvrzení, že očkování proti covidu je málo účinné a svým způsobem nebezpečné. Důležitým aspektem předchozí věty je totiž fakt, že čtvrtá dávka není v současné době opravdu příliš účinná, a současně platí, že každé očkování má své vzácné vedlejší účinky. Jenže v předchozích dvou letech zachránilo toto očkování spoustu životů, a to přesto, že raritně se v jeho důsledku opravdu vyskytla závažná komplikace.
Dezinformační hydra
Podobných příkladů by si každý vymyslel, kolik by chtěl. Jsou to „nefér vyjádření“, o jejichž neplatnosti pravděpodobně nepochybují ani sami jejich autoři. Přesto jsem přesvědčen, že bychom je v mediálním prostoru měli tolerovat. Věřím totiž, že lidé nejsou tak hloupí, aby jim většinově uvěřili. A i kdyby… Mnohem horší je alternativa, v níž kdosi jakkoliv úctyhodný a nezávislý bude rozhodovat o tom, co se smí nebo nesmí číst.
Představa, že dezinformační hydře lze useknout hlavu a tím se jí zbavit, je lichá. Jednu useknete a narostou dvě další. Mezitím poškodíte sami sebe a z nezávislých se za státní peníze stanou závislí. Tentokrát na tom, od koho je budou chtít i příště.
