Článek
Steve Jobs, zakladatel a někdejší šéf firmy Apple, se před blížící se smrtí podělil s novinářem a spisovatelem Walterem Isaacsonem o několik svých klíčových životních zkušeností. Jednou z nich je zásada, že skutečný byznysový vizionář se svých zákazníků nikdy neptá, co by si přáli. On totiž musí znát jejich potřeby a přinést jim to, na co oni sami ještě ani nepomysleli. Spokojeni budou na závěr úplně všichni.
V té souvislosti cituje Jobs pionýra automobilového průmyslu a zakladatele stejnojmenné firmy Henryho Forda: „Kdybych se býval ptal zákazníků, co si přejí, řekli by mi, že rychlejšího koně.“ Naštěstí se jich neptal.
Podobné je to s Jobsem. Ani jemu, kdyby se nás zeptal, bychom zřejmě neporadili, aby z mobilního telefonu udělal malý počítač, který nám zprostředkuje všemožný kontakt se světem. Skutečný vizionář se neptá. Sám vymyslí a v tom nejlepším případě i uskuteční.
Předchozí myšlenka je prostá a nezdá se být ničím unikátní. Jenže to platí pouze do doby, než se zaposloucháme do prohlášení lidí, kteří jsou zodpovědní za chod a každodenní fungování naší země. Nedávno jsem od vysoce postaveného ministerského úředníka slyšel zásadní námitku proti jakýmkoli trochu podstatnějším reformám zdravotnického systému. Prý pro hlubší změny chybí společenská objednávka.
Pokud jsou tedy hlas lidu – a samozřejmě také jeho rozum – tak důležité, kde je pak hranice toho, co zvolení politici a státní správa mohou a co už nesmí? To se musí opravdu zeptat občanů na úplně všechno, co by si zrovna přáli? Anebo mohou, či spíše mají přinášet vlastní samostatná řešení? Samozřejmě předpokladem a limitem takových řešení je vždy nejen dobrý záměr a demokratický rámec, ale také předvolební sliby a politické programy.
Ale možná je klíčový zcela jiný aspekt. Dobří profesionálové totiž vědí, co mají dělat, a nemusejí se tolik ptát. Lékaři se ostatně také neptají pacientů na konkrétní léčebné postupy, tenisté nekladou divákům otázku, jak mají nejlépe zahrát forhend. Vědí to. Pokud by to nevěděli, nemohli by svou práci dělat. Podobně by se měla chovat i sebevědomá státní správa včetně politických elit. Měla by aktivně zvelebovat naši zem i bez toho, že by na každý z jejích kroků musela být pečlivě změřena „společenská objednávka“.
Vizionáři vidí, vědí, riskují, uskutečňují – a někteří z nich se tím stávají nesmrtelnými. Lidé konformní a bez silné vize se budou donekonečna vymlouvat na „ty ostatní“ a jejich neprojevená přání. Je totiž mnohem jednodušší alibisticky zakazovat, kontrolovat a vyžadovat než proaktivně řešit, pomáhat a iniciovat.
Pod zvětšujícím se praporem byrokracie si náš stát omezuje svou vlastní flexibilitu a kreativitu a zužuje si možnosti k přímému řešení konkrétních problémů. Ve státních institucích, podobně jako v mnoha velkých korporátech, se povýšila forma nad obsah. Ve výsledku to znamená, že nikdy nepostavíme dům do roka od vzniku záměru, nenakoupíme moderní vybavení, dokud je opravdu moderní, nedostaneme k nám dostatek pracovníků ze zahraničí, a pokud ano, pak je nedokážeme naučit česky nebo vyškolit a hned následně vyzkoušet.
Současnou situaci v české společnosti navíc charakterizuje výrazná radikalizace. Zdá se, že pokud chtějí občané nebo různě definované skupiny na něco důležitého upozornit, pak k tomu přestávají stačit běžné komunikační prostředky. Nikdo totiž nenaslouchá. Bývalý disident proto drží hladovku před sídlem vlády, učitelé nebo lékaři hrozí stávkou nebo výpovědí přesčasů. Nevím, kde jinde než právě mezi nimi by přitom středopravicová vláda chtěla hledat své potenciální voliče.
Pokud má tedy vládnoucí establishment ještě jakýsi pud sebezáchovy, měl by co nejdříve vypsat konkurz na proreformní a schopné vizionáře, které by postavil do svého čela. Proti těm současným se zřejmě brzy naplní ulice demonstranty, aniž by přitom světlo světa spatřila byť jen jedna zásadní, odvážnější (nikoli polovičatá) reforma. Taková, na niž bychom v dobrém vzpomínali třeba ještě za deset nebo dvacet let. A to je opravdu ten nejhloupější scénář, ve kterém jsme se mohli ocitnout.
