Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Teroristický útok v německém Solingenu, kde byli před týdnem zabiti tři lidé a dalších osm jich bylo zraněno, bylo dalším připomenutím narůstající hrozby náboženského extremismu v Evropě. Odmítnutý syrský žadatel o azyl s údajnými vazbami na Islámský stát, zaútočil na městské slavnosti pomocí nože na lidi ve svém okolí a bodal je do krku. Jeho cílem bylo, zabít jich co nejvíc.
Je to další tragédie v řadě, která by však tentokrát mohla být dostatečně silným podnětem pro politiky, aby konečně sáhli k účinným opatřením, kterými by zajistili bezpečnost svých občanů. Pokud se jim to nepovede, může dojít k otřesům, které se dotknou nejen Německa.
Nebezpečí fašismu
Byl to fašismus, který v první polovině 20. století zanechal Evropu v ruinách, a bohužel se i nyní stává nebezpečně přitažlivou alternativou pro ty, kteří ztratili víru v tradiční politické struktury. Historicky se zrodil z války, ekonomických krizí, nacionalismu a také pocitu, že demokracie nedokáže ochránit své občany, ať už je reálným či domnělým nepřítelem kdokoliv. Podobné trendy můžeme pozorovat i dnes. Ekonomická stagnace, snížení hodnoty úspor při vysoké inflaci, nejistota ohledně budoucnosti, odtržení politických elit od problémů voličů a rostoucí kriminalita vytvářejí prostor pro populistická hnutí, která slibují, že tvrdou rukou vrátí pořádek. Mimochodem, bylo by zajímavé vědět, kolik z nás si v posledních měsících přinejmenším pohrávalo s myšlenkou o pevném řádu řízeném autokratem, který by se nijak nepáral s kulturně a nábožensky odlišnými menšinami.
Když se k tomuto nastavení přidá neschopnost politických elit efektivně řešit problémy spojené s migrací a terorismem, mnozí lidé v Evropě začínají věřit, že demokracie selhává. Fašismus a jiné radikální ideologie přitom nabízejí zdánlivě jednoduchá řešení, která však vedou k potlačení svobody, lidských práv a na konci dne k dalšímu utrpení. Obávám se, že politické elity zatíženy řešením každodenních operativních problémů a vzájemných šarvátek nedohlížejí nebezpečí radikalizace a žádným relevantním způsobem ho dokonce ani nepojmenovávají.
Začátek konce příjemné Evropy
Současná reakce německých politiků na vzrůstající násilí v německých ulicích byla doposud ukázkou selhávajících elit. Jako kdyby jimi diskutovaná maximální povolená délka čepelí nožů řešila základní problém, jímž je náboženský radikalismus a s ním spojený terorismus.
Touto reakcí se tváří v tvář skutečnému nebezpečí, které nelze jednoduše odstranit legislativními úpravami, přebujelým byrokratickým systémem a pokusy o integraci, ukazuje bezradnost současných vůdců.
Friedrich Merz, šéf nejsilnější německé opoziční strany CDU, se tento týden vyjádřil v tom smyslu, že z hlediska opatření již nesmí existovat žádná tabu a představil plán zaměřený na omezení azylu v Německu především pro Afghánce a Syřany, ale také na dlouhodobou kontrolu na německých hranicích. Bude otázkou politického a také právního boje, zda se mu podobné změny povede prosadit. Německá vláda zatím zveřejnila balíček zamýšlených opatření, která jdou ve směru Merzových návrhů, ale nejsou tak radikální.
Nicméně, pokud by se ekonomicky nejsilnější evropská země rozhodla, že bude hlídat své hranice a omezí tím volný pohyb osob, pak vzniká nebezpečí, že tuto „schengenskou“ vymoženost postupně ztratíme i my ostatní. Jinými slovy, tyto kroky by se již netýkaly pouze Německa, ale také nás a do jisté míry i celé Evropy.
Zdá se tedy, že na konci zdánlivě poklidného léta se za naší západní hranicí diskutuje o možná nejvýznamnější politické změně v uspořádání Evropy za poslední dvě dekády. Na jedné straně stojí dlouhodobě neřešený migrační problém se ztrátou bezpečnosti a příklonem k radikálním politickým proudům a na té druhé restrikce na hranicích, omezení práv uprchlíků a pravděpodobně i možnost mnohem větších zásahů bezpečnostních složek do života jednotlivých občanů.
Evropa si v posledních letech vytváří mnohá pravidla, která sice skvěle zní, ale ve skutečnosti je není schopna prosadit do reálného života či případně dodržovat. Pokud tentokrát nezvolí chytré a vyvážené řešení, hrozí jí ještě větší ztráta důvěry občanů v demokracii, anebo omezení nabourávající se do základů evropského spolužití. Ani jedno by nebylo dobré.