Článek
Fotbalového trenéra Jindřicha Trpišovského zná celý sportovní národ. A pro toho, kdo zrovna není příznivcem fotbalu, lze shrnout, že tento zjevem i chováním docela nenápadný chlapík dovedl v posledních letech Slavii Praha k několika titulům, vítězstvím v poháru (paralelní soutěž české ligy) i velkým úspěchům v pohárové Evropě. Je to prostě současný trenérský guru české fotbalové kotliny. A v tomto hodnocení by nemělo být překážkou, jestli čtenář fandí sešívaným, Spartě, nebo někomu zcela jinému. Tato trenérská kvalita se totiž vyplácí celému českému fotbalu.
Ne vždy se však týmu pod jeho vedením daří od první minuty zápasu. To, co člověk pak vidí na trenérské lavičce nebo za postranní čárou, je docela inspirativní a není typické pouze pro pana Trpišovského, ale pro většinu jeho kolegů. Trenér se za každou cenu snaží vyburcovat své borce na hřišti k maximálním výkonům a někdy k tomu používá docela neotřelá slova i gesta. Ostatně, co jiného by měl vlastně dělat?
A pokud se dílo nedaří ani takto, pak se zřejmě o to samé pokouší během patnáctiminutové přestávky mezi první a druhou polovinou zápasu. Traduje se, že v jednom případě to dokonce odnesly prokopnuté dveře šatny, v níž se slávisté na druhou půli připravovali. Většinou pak na dalších pětačtyřicet minut nastoupí sice stejná sestava, ale ve skutečnosti zcela jiní hráči.
Ano, chápete dobře. Jde o mentální a z toho vyplývající fyzické nasazení borců na hřišti. A pokud ani toto u některých nezabere, pak trenér Trpišovský v šedesáté minutě ty nejslabší „kusy“ vystřídá a z personálně nesmírně silné lavičky nastupují náhradníci, kteří chtějí všem kolem ukázat svou nepostradatelnost. Mimo jiné i proto dosáhla Slavia v posledních letech tolika úspěchů.
I česká vláda jde nyní do druhé poloviny svého mandátu. V oborech, které dlouhodobě sleduji, tedy ve zdravotnictví, vědě, školství a sportu, toho příliš pozitivního nedosáhla. Byla spíše vládou, která měla charakter „udržovací“, nikoliv reformní. Zdá se, že přes několik vpravdě trapných marketingových pokusů se nyní na začátku pomyslné druhé půle zápasu trochu probírá a slibuje, že už konečně proreformní bude. Zní to naprosto nelogicky, protože reformy jsou bolestivé, a kdo by chtěl potenciálním voličům působit bolest ve volebních letech? Nicméně, zkusme tomu aspoň na chvíli uvěřit.
Kdyby si předseda vlády chtěl vzít příklad z výše jmenovaného trenérského gurua, pak by měl v šedesáté minutě zápasu nejslabší členy týmu vystřídat. Naštěstí není omezen fotbalovými pravidly povolujícími střídání pouze pěti hráčů. Omezen je však pravidly pětikoalice, ta mohou být po praktické stránce ještě restriktivnější.
Jednou z pozitivních stránek současné vládní koalice je totiž její navenek prezentovaná jednota a absence vzájemného okopávání, jak tomu bylo prakticky u všech porevolučních koalic. Toto jde vládě opravdu dobře a za to jí patří dík. Zasloužila se tím o kultivovanější společenské prostředí, než tomu bylo v minulosti. Jenže to hlavní, co od ní její voliči očekávali, to se zatím nedostavilo. Mimo jiné i proto zřejmě láme rekordy v nedůvěře a neoblíbenosti.
Premiér Fiala však může zajet do Edenu a zeptat se, co se asi tak v kabině po nevydařené první půli říká. Možná by to mohlo být určitou inspirací, jak nastartovat ministerský tým. Pokud by to nezabralo, pak už všichni víme, co by v šedesáté minutě udělal Jindřich Trpišovský.
