Článek
Cyklický život vlády má své nepsané zákonitosti, které člověk musí brát v úvahu, když jejich činnost hodnotí. Po volebním úspěchu se otevře zdánlivě čtyři roky trvající období, v němž by politici mohli realizovat své představy, posunout celou společnost vpřed a říci si tím o své znovuzvolení. Skutečnost je však složitější.
Brzy po zvolení mohou následovat další volby (komunální, senátní nebo prezidentské), a naopak před koncem mandátu se už jen málokdo rozhodne pro zásadnější reformy, protože by ho to v blížících se parlamentních volbách mohlo stát hlasy. V takto naznačené časové ose může existovat jen relativně krátká doba na politicky nepopulární, avšak nutná opatření. V medicíně bychom to mohli přirovnat k operaci.
Ta vlastně pokaždé aspoň trochu (někdy hodně) bolí, ale pacient ji vnímá jako nutné zlo, které musí překonat, aby byl do budoucna zdravý, nebo aspoň zdravější. Nemocní si to většinou neuvědomují, ale obavy musí často překonávat nejen oni, ale i zdravotníci, kteří jim určitý riskantní zákrok provádějí. V takových chvílích se oddělují dobří od špatných a alibisté najdou vždy spoustu zdánlivě pochopitelných důvodů, proč něco nedělat.
A v podobném období se právě nachází i česká vláda. Dobře pro ni dopadly volby nejen parlamentní, ale i senátní a prezidentské. Je evidentní, že koalice je přinejmenším na vládní úrovni schopna vzájemné domluvy a snad i koordinovaného postupu s novým prezidentem. Proto se zdá, že právě nyní nastala doba s velkým D, v níž se má vláda pochlapit, sáhnout k nepopulárním opatřením a momentální přízeň vyměnit za lepší budoucnost naší země.
Hlavní výzvou pro ni musí být snížení bezprecedentního deficitu státního rozpočtu v řádech stovek miliard korun. Rozumným a naslouchajícím občanům by proto měla dennodenně vysvětlovat, že na samotný základní provoz našeho státu si prostě nemůžeme půjčovat, protože to je dlouhodobě neudržitelné. Nechť si to každý přirovná k hospodaření vlastní domácnosti – půjčovat si nejde donekonečna, to by mohlo skončit katastrofou.
Jak obtížné může být prosadit penzijní reformu, ukazují demonstrace a stávky ve Francii. Těžké to bude i u nás. Na druhou stranu se věk dožití v posledních desetiletích kontinuálně prodlužuje a nebýt covidového zaváhání, prodlužoval by se i dál. Takhle se stalo, že ti většinou zdravotně nejslabší podlehli koronavirové infekci, což však bude nejspíš znamenat, že v následujících letech věk dožití opět poskočí směrem vzhůru. V příští dekádě navíc půjdou do důchodu silné ročníky z počátku sedmdesátých let a poté jejich penze nebude mít kdo financovat.
Na bolestivé reformy čekají i školství, zdravotnictví, bobtnající státní správa s nutností digitalizace, a tak bych mohl pokračovat dál. Toho všeho si je vláda jistě vědoma. A nyní je na ní, jakou odvahu opravdu má a jak naši zemi na budoucí léta připraví. Dostali jsme se zkrátka do doby, v níž by se proklamace měly proměnit v činy. Že u toho bude sekundovat opozice, která bude neustále tvrdit, že by lidem zajistila lepší (bohatší) život, je součástí demokracie a cyklické výměny těch, jež jsou právě u kormidla. Vymlouvat se na to nemá smysl, stejně jako poukazování na epidemii odpudivého populismu, která tu v poslední dekádě tolik bují.
Pokud totiž ke změnám nedojde nyní, pak se tak nestanou přinejmenším několik dalších let. Proto nejen před exekutivou, ale i před zodpovědnými občany stojí zvláštní období, v němž bychom se měli paradoxně těšit, až nám všem vláda, a doufejme že tím nejracionálnějším možným způsobem, utáhne opasky.
