Článek
V souvislosti s penzijní reformou, která směřuje k prodlužující se době odchodu do důchodu, se vynořily různé názory operující se zdravotním stavem české populace. Politici, odboráři i jednotlivá ministerstva se vyjadřují k tomu, zda my, postarší Češi a Moravané, jsme schopni pracovat déle, než tomu bylo doposud. A názory jsou na to různé.
Nebudu uvádět důvody, proč je penzijní reforma pro naši společnost vůbec nutná a proč se bez ní neobejdeme. To je téma pro ekonomy, demografy nebo sociology a píše se o tom přinejmenším poslední dvě desetiletí. Spíše se zaměřím na argumentaci týkající se zdravotních limitací směřujících k případné nemožnosti pracovat o měsíce až roky déle.
Zaprvé, zatímco se v posledních desetiletích výrazně prodlužovala doba dožití a pevně věříme, že se po éře covidu-19 bude prodlužovat i dále, průměrná délka života ve zdraví u nás, aspoň podle statistiky, stále končí těsně nad šedesátkou. Jinými slovy, v porevolučních letech jsme výrazně prodloužili délku našich životů, ale jejich kvalita je v poslední jedné až dvou dekádách života výrazně omezena nějakým vážným onemocněním. Z toho má také nepřímo vyplývat, že nejsme schopni v této poslední fázi života pracovat, a doba odchodu do důchodu by se tedy prodlužovat neměla.
Zadruhé, samotný ukazatel zdravé délky života vyžaduje při své interpretaci velkou obezřetnost. Částečně totiž vychází ze zcela subjektivního hodnocení těch, kteří byli při výběrových šetřeních dotazováni. Tento fakt je nesmírně důležitý, protože hodnocení vlastního zdravotního stavu podléhá nejrůznějším vlivům, a není to tedy parametr zcela objektivně a nezávisle měřitelný. Jednotlivé skupiny obyvatel nebo celé národy hodnotí svůj vlastní zdravotní stav totiž rozdílně, ačkoliv objektivně měřitelné parametry mají identické. Platí tedy, že na samotná data ukazující kratší život v plném zdraví nemůžeme hledět se zcela stoprocentní důvěrou.
Zatřetí, navrhovaný koncept určité průměrné doby, kterou bychom měli prožít v důchodu, může sice skrývat nejrůznější metodické kličky a zákruty, avšak jeho podstata se mi zdá dobrá. Nejenže se naše životy v průměru stále prodlužují, ale současně se ve stáří zvyšují i fyzické a duševní schopnosti těch, kteří o sebe během života dbali. K tomu je třeba připočíst i fakt, že čím vyššího věku se dožíváme, tím se nám přirozeně prodlužuje i pravděpodobnost delšího života ve zdraví. Jen je nutné něco pro to udělat.
Začtvrté, hlavním argumentem pro možnost mírného navýšení doby odchodu do důchodu je fakt, že prakticky všechny rizikové faktory pro onemocnění, která by nám v tom mohla bránit, držíme sami ve svých rukou. Jedná se o onemocnění srdce a cév související především s kouřením, nadváhou, špatným stravováním, malou fyzickou aktivitou a z toho vyplývající cukrovkou, vysokým krevním tlakem a cévními mozkovými příhodami. V popředí jsou i onemocnění dýchacích cest a plic, kde hlavním rizikovým faktorem je opět kouření. A podobně i onkologická nebo degenerativní neurologická onemocnění částečně souvisejí se životosprávou a pohybem. Je však nutné mít stále na paměti, že veškerá zde uvedená argumentace platí na populační, nikoliv individuální úrovni. Rovněž se tím nijak neřeší fakt, že některá povolání je na základě úbytku fyzických nebo duševních schopností nemožné vykonávat na samém konci pracovní kariéry.
Zapáté, uvedené rizikové faktory vedoucí k nejčastějším předčasným onemocněním jsou nejen dobře ovlivnitelné, ale současně jsou i dobře známé, a to přinejmenším čtyřicet let. Přesto jsme však ve světové špičce ve spotřebě alkoholu a zvláště piva, dvě třetiny dospělých mají nadváhu, nebo jsou dokonce obézní, desetina z nás trpí cukrovkou, k níž právě špatná životospráva ve většině případů vede. Existují přesvědčivé důkazy o tom, že ještě v padesáti letech si člověk, který přizpůsobí svůj životní styl uvedeným rizikovým faktorům, může zásadně prodloužit i zkvalitnit život.
Zašesté, nevěřte prosím tomu, že by stát bez přičinění každého jednotlivce mohl nějak zásadně výše jmenované rizikové faktory ovlivnit. Teoreticky může zavést vyšší zdanění všech neřestí a více omezit kouření nebo pití alkoholu na veřejnosti. Pohlédneme-li na porevoluční dekády a těžké prosazování podobných kroků v parlamentu či na vládní úrovni, nedělám si žádné naděje, že by to skutečně dokázal. Rovněž je možné zavést systém individuálních pojistných podmínek s ohledem na riziko onemocnění spojené s lidskými neřestmi. Jenže prozatím se v tomto smyslu mluví jen o nevýznamných bonusech v návaznosti na pečlivé absolvování preventivních prohlídek. Malusy většina dnešních „reformátorů“ odmítá. Cestu ke zlepšení neznamená ani současný způsob využívání fondu prevence jednotlivých zdravotních pojišťoven. Namísto cíle, jímž je trvalá změna životního stylu populace, dochází k takovým excesům, jako je posílání tisícových částek na zaplacení lyžařských kurzů. Obávám se, že se zdravotním stavem populace tento způsob nakládání s vybranou zdravotní daní nemá vůbec nic společného.
Z uvedeného vyplývá, že doba odchodu do důchodu je především politické rozhodnutí, které by se nemělo oblékat do bílého pláště, aby se tím podpořila argumentace vedoucí k určitému řešení. Politici by za pomoci zdravotníků měli veřejnosti vysvětlit, že zdravějším životním stylem se můžeme přiblížit Skandinávii, kde je nejen délka života o tři až čtyři roky delší než u nás, ale rovněž délka života bez zdravotních problémů se zdá být podstatně (až o 10 let) delší. K tomu je zapotřebí určitá sada systematických opatření. Na prvním místě je to oslovení veřejnosti v tom smyslu, že se každý musí přičinit sám. Obávám se, že tento přístup by však vyžadoval politickou odvahu, a ta se u nás nenosí.
