Článek
Řeči o tom, že naše země se nikdy tak úplně nevymanila z osidel socialismu, mi bývaly vždy protivné. Považoval jsem je za nevěrohodné. Proběhla tady přece revoluce a po ní přišla nejen svoboda slova a pohybu, ale také podnikání. V devadesátých letech se více či méně přelil majetek z rukou státu do rukou jednotlivců (a tím vůbec netvrdím, že to byl spravedlivý proces).
Pak už jsme mohli naši zemi začít zvelebovat. Nikdo nám nepřekážel, žádný zlý soused nás neohrožoval. Evropa se sjednocovala a obchod, podnikání, stejně jako pohyb lidí i zboží se zjednodušily. Ta cesta, byť lemovaná mnoha omyly, selháními a přešlapy, byla správná.
Až jsme se propracovali do poslední dekády, v níž se většině lidí opravdu výrazně zvýšily jejich příjmy a Česko se ekonomicky dotáhlo na některé chudší jiho- a západoevropské země. Byla to vždy ekonomika, co nás při takovém poměřování zajímalo na prvním místě. Má to svou logiku, protože při zdánlivě jednoduché měřitelnosti už každý ekonomický amatér ví, co znamená, když hrubý domácí produkt stoupá nebo klesá.
Potud to až do koronavirové krize bylo vlastně dobré. Čísla nám hrála, mladá generace vyrůstala podobně jako jiní Západoevropané. Někteří z nás se dokonce stávali alergickými na výraz Východoevropané. Jsme přece Středoevropané, zlobívali jsme se.
Jenže pamětník socialismu, a tím bohužel jsem, v posledních letech slýchá o nápadně podobných politických strategiích, a dokonce bývají slyšet i konkrétní výroky podobné těm, které slýchal v mládí. Už tehdy se u nás mluvilo o „uekologizování se“ – přeložte si jako odpor k zelené politice. Stejně jako dnes si i tehdy vytvářela ministerstva potěmkinovské, tedy zdánlivé a nerealizovatelné koncepce, ale nakonec…
Nakonec se tehdy vše řídilo jemným předivem vztahů těch, kteří ztratili ideály a principy, zato ale vlastnili červenou stranickou knížku. To byl však spíš kosmetický detail. Jinak se od řady představitelů současného politického spektra a státní exekutivy příliš nelišili.
V Německu, jemuž se teď zrovna hospodářsky nedaří, právě nyní vládní představitelé účtovali se svými voliči. Ukázali, co vše se jim zatím (ne)podařilo. Dopadlo to přibližně půl napůl.
U nás jsme si ve stejné době, tedy době vhodné k první rekapitulaci, vyslechli skvělý premiérův projev, který sice cosi sliboval, ale neúčtoval, nezodpovídal se. Vypadá to, že zásadně reformovat Českou republiku se v tomto volebním cyklu prostě nepodaří. Středopravicová vláda paradoxně nadělá bezprecedentní dluhy a bude doufat, že strategie poukazování na „zloducha Babiše“ jí bude opět stačit ke zvolení. Může se dokonce stát, že to vyjde, protože zoufalí, ale zodpovědní občané nebudou mít jinou alternativu.
Mezitím však bude český stát dále bobtnat. Ve státních nemocnicích bude pracovat více úředníků než doktorů. A na některých klinikách už bude téměř tolik doktorů jako hospitalizovaných pacientů. Ano, i tak může vypadat realita v zemi, kde spousta pacientů hledá svého lékaře.
V rozporu s evropskou legislativou i zdravým rozumem budou lékaři nadále překračovat počty povolených přesčasových hodin. A „moudří“ staří bardi jim budou radit, že na rozdíl od kolegů v západní Evropě mají zapomenout na osobní život – a žít v nemocnici. A tak ti talentovaní a nebojácní budou nadále odcházet na Západ. Podle České lékařské komory ze 1700 absolventů, kteří vyjdou každý rok z lékařských fakult, jich nenastoupí do práce v oboru 500. Část z nich jsou cizinci, ale část jsou Češi odcházející do zahraničí. Pro tento jev se už používá výraz „brain drain“, odliv mozků. Ředitel státní nemocnice může klidně znovu obnovit příkaz, že pacienti sedící před ambulancemi nesmějí čekat více než dvě hodiny, protože tam občas sedí i šest.
Podobně na tom je leckterý český občan potřebující pomoc úřadů. V orwellovsky se rozvíjejícím státě se mu leckdy nedostane pomoci ani v termínech, které si stát sám nastavil. Obávám se, že jsme bohužel stejně neschopní dělat potřebné reformy jako předchozí generace v období hroutícího se socialismu. Teoreticky víme, co je třeba. Ale realizovat to nedokážeme.
Pokud by tento neveselý text měl skončit nějak pozitivně, pak snad nadějí, že v naší zemi žije opravdu mnoho nesmírně šikovných a pracovitých lidí (zkuste to prosím nebrat jako politickou floskuli). A že by mohla být schopna vygenerovat věrohodného lídra, který by prosadil nepopulární reformy. Těm současným to, jak se zdá, zatím nejde.
A ano, lidé představující si socialisticky fungující stát v kombinaci s kapitalistickým bohatstvím vytvořeným aktivitou soutěžících jednotlivců by možná vyšli do ulic. A příště by reformní politiky nevolili. Ale jisté přísloví říká, že odvážnému štěstí přeje.
Mysleme na to, že v současné době si půjčujeme necelou miliardu korun každý den jen na to, aby náš stát fungoval, jinými slovy aby se zcela nezhroutil. Chováme se jako naši dávní předci. Zabili mamuta, přestali lovit a jedli jeho maso. Teprve když celý tábor zaneřádili odpadky a nebylo už kde brát, začali mít opět hlad, rozhodli se začít něco dělat – a přestěhovali se jinam. My ale nemáme kam.
