Článek
Říká se, že asi 80 procent názoru na určitou věc si uděláme během prvních 30 vteřin. Jako všechna podobná prohlášení jde o značné zjednodušení, které může být v mnoha případech zavádějící, nicméně zkusme mu aspoň na chvíli uvěřit. A pak si ještě prosím představme, že překračujeme českou státní hranici z jihu nebo ze západu. Ano, myslím tím z Rakouska nebo Německa. Jsem si jist, že prakticky každý čtenář těchto řádek nějakou podobnou zkušenost už někdy měl.
Vypadá to většinou asi následovně. Projíždíte upravenými vesnicemi, kterým vévodí věž malebného kostelíku, fasády domů vypadají, jako by byly dodělány právě včera, a před okny mají květiny. Na hranici s Českou republikou nebo kousek za ní se objeví benzinové pumpy a kolem nich také herny, bary a noční kluby. Penziony s červenými nápisy, billboardy s tvářemi a těly krásných dívek a kolem silnice se budou procházet mladé ženy v krátké sukni a s vyzývavým pohledem.
Netvrdím, že toto vše uvidíte během 30 vteřin po překročení české hranice, ale během několika minut se to stihne skoro jistě. A to bude ten první, takzvaně formující dojem, který si cizinec udělá při vstupu na naše území.
Pokud by to byl cizinec nadmíru poučený, pak by si mohl vzpomenout, že v listopadu loňského roku se v německém deníku Die Welt dočetl, že Česko je nemocným mužem Evropy. Byla to tehdy narážka na fakt, že jsme jako jediní v Evropě nedosáhli na předcovidovou úroveň hospodářství. Jenže toto hodnocení by vlivem všeho, co by cizinec viděl kolem sebe, nejspíš rychle vyměnil za nějaké jiné – například to, že Česko je spíše povětrnou ženou Evropy.
Přesně tak totiž vypadá nabídka v blízkosti našich hranic. Je celkem jedno, kdo je zákazníkem. Může to být našinec, křesťan zpoza hranic z některé té upravené malebné vesničky nebo řidič kamionu úplně odkudkoliv. Na tom nezáleží. Jde mi o to, jak jsme během porevolučních let zohyzdili své hranice, co jsme vytvořili na území, kde dlouho nebylo téměř nic nebo jen ostnaté dráty. Ať nikdo neříká, že rozvojovým záměrem samospráv nebo pražského establishmentu bylo právě toto.
Jenže popsaný stav je pouhým vyjádřením jevu mnohem obecnějšího. Česko charakterizuje obrovská nerovnost mezi jednotlivými regiony. Kdysi vystěhované Sudety tím trpí nejvíc.
Poblíž hranic nejsou jen popsané herny, kluby a penziony, ale také zanedbané vesničky se spoustou domů, které vypadají, jako kdyby válka neskončila před 80 lety, ale včera. Nejprve válka, pak odsun (vyhnání) Němců a nakonec drancování a rozsáhlé vojenské prostory, aby z našeho ráje nemohla za železnou oponu proklouznout ani jedna proradná myš.
Od revoluce jsem neslyšel o žádné promyšlené a následně realizované strategii pro rozvoj našeho pohraničí. Místo toho mluvíme o nejchudších regionech s nejkratší dobou dožití, o stovkách tisíc lidí v exekucích, o pravidelně se opakujícím rozkrádání evropských dotací.
Trvá to už desetiletí a žádná vláda s tím nic neudělala. Přitom právě na tato místa by každá demokraticky smýšlející strana měla upřít pozornost ve svém programu. Tam žije nejvíce frustrovaných voličů, kteří slyší na vábení jednoduchých řešení.
A ještě jednu poznámku si nemohu odpustit. Až zase někdy budou některé ženy v Praze organizovat konference o genderu a rovných právech, nechť si na prvním místě vzpomenou právě na české pohraničí. To jsou oblasti, kde by ženy potřebovaly pomoc úplně nejvíc.
