Článek
Milí čtenáři, minulý týden jsme v Šuplíku o zkratkách zapomněli jednu opravdu důležitou: totiž ÚHOS, známý také jako Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Nejde o to, že je to ústřední orgán státní správy z Brna. Nás zajímá ta zkratka samotná, protože, jak možná ti nejpozornější z vás postřehli, je špatně. Ale co to vlastně znamená, „špatně“? A co je na tom špatného, mluvit špatně?
Právě že – tu a tam – vlastně nic, a proto je tento Šuplík poctou zkomoleninám. Bez nich bychom byli chudší, respektivě po jazykové stránce holí žebráci.
Jistěže akurátní a jediná spisovná zkratka ÚOHS odpovídá posloupnosti písmen v názvu, ovšem [ú-ó-há-es] říkají jen notoričtí puntičkáři. Pro všechny ostatní je to přirozeně [úhos].
Jak samozřejmou součástí češtiny se stal, potvrzuje nejen výskyt úhosu jako zkratkového slova v mluvené řeči, ale i jako iniciálové zkratky ÚHOS, a to i v jinak vysoce seriózních textech typu stranická prohlášení, oznámení úřadů nebo zpravodajství. (Více na internetu, hádám, že uživatelé tam vyhledávají správnou a nesprávnou variantu zkratky v poměru tak 50:50.)
Homofonie prvního pádu slov úhos a úhoz (například na psacím stroji) je pak bonusem navíc a dárkem zdarma. Prostě ÚHOS!
Takové chyby sice nepřestávají být chybami a třeba v právnickém dokumentu by byly poměrně vážné. Ale zároveň češtinu sytí novými možnostmi. Slovní zásoba by bez nich nebyla tím, čím je. I spousta jmen obcí a měst má původ ve zkomoleninách, hlavně tam, kde se stýkaly čeština s němčinou, a nebýt tvůrčího překladu našich předků, vůbec bychom je dnes nepoznali. A kde by byl takový hastrman alias der Wassermann?
Skrze zkomoleniny také jazyk žije své alternativní, soukromé životy.
V rodinách se opatrují různá zvláštní slovíčka, která objevily děti v dobách, kdy byly ještě malé a roztomilé. Abych se svěřil: u nás doma takhle – mezi sebou, samozřejmě – říkáme hůlkám, holím a různým účelovým tyčím „hůle“, protože je v tom taková ta vzpomínka, a rozumíme si. Podobných rodinných zkomolenin jistě kolují tisíce, každá jiná, jaké jsou ty vaše? (A co teprve ve dvou- a vícejazyčných domácnostech.)
Já osobně mám kromě respektivě silnou slabost také pro verlybu a docela dlouho jsem si myslel, že se neříká pejorativní, ale perojativní. Když jsem pak někdy v 2. polovině 20. století pohlédl nemilosrdné pravdě do tváře, přestal jsem opovrhovat těmi, kdo si kupují pernamentku.
Jak praví klasik: Používání cizích termitů je rizoto.
Ale nemohou snad zkomoleniny být, když si je držíme patřičně, ale přátelsky od těla, také dobrým společníkem?
Užitečnost zkomolenin je bez debat. Na ukázku: oficiální poradna Ústavu pro jazyk český Akademie věd odpovídá na dotaz, proč se zabijačkové polévce říká prdelačka: „Slovo prdelačka vzniklo pravděpodobně žertovným zkomolením (zvulgarizováním) výrazu trdelačka, jinak též trdelnice (zkomoleno též na prdelnice), trdlovka, trdelná/trdlová polévka apod.“
Nebýt toho, dodneška bychom zaměňovali prdelačku a trdelník, a to fakt nechceš.
Vrcholným číslem bylo úmyslné komolení protektorátu Čechy a Morava na protentokrát nebo protentokrad, které se, jak v monografii Čeština pod hákovým křížem připomíná Václav Velčovský, z pochopitelných důvodů šířilo pouze ústně a raději tiše.
Formálně tahle zkomolenina spadá pod tzv. jazykovou komiku: Velčovský uvádí řadu dalších příkladů, jako je Germán Herink (sleď) místo Hermann Göring. Ne že by to tehdy mohlo být nějak zvlášť k popukání. Při zpětném pohledu spíš fascinuje, jakou podvratnou i posilující moc dokáže lidová jazyková tvořivost mít.
K význačným vlastnostem zkomolenin totiž patří jejich nepředvídatelnost. Mohou operovat jako jazykoví partyzáni a sloužit jako nějaký smluvený kód. Pamatujete, co všechno nedávno dokázalo slovo motýle?
Mluvit se má správně, a stejně tak se nevyplácí podceňovat půvab zkomolenin. Navíc i uprostřed umělé inteligence zůstanou ostrůvkem našich vlastních já. Budou stoupat v ceně.
