Chtěla jít za Elinkou. Příběh matky, která hledala celou pravdu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Lenka Šimůnková a její dcera Eliška, která se stala jednou ze 14 obětí vraha Davida K. při jeho útoku na filozofické fakultě v Praze.

Osobně jsme se poprvé setkaly na jednom z jednání sněmovního výboru pro bezpečnost. Téměř přesně před rokem. Lenka Šimůnková tam pokládala otázky ministrovi vnitra Vítu Rakušanovi.

Byly kritické a od matky, která ztratila dceru, naléhavé. A bylo zřejmé, že s odpověďmi nebyla Lenka Šimůnková spokojena. Po schůzi se rozplakala. Zatímco poslanci a poslankyně odcházeli, snažila jsem se ji utěšovat.

Zjistila jsem, že tato křehká žena už více než čtvrt roku prožívá nejen neskutečnou a pro mě nepředstavitelnou osobní tragédii, ale zároveň rýsuje dojemný a tragický lidský příběh. Příběh nešťastné matky, kterou po ztrátě dcery naprosto zklamaly veřejné instituce.

Přestala věřit policii i politikům a místo toho začala intenzivně vést svoje vlastní vyšetřování. A hledat pravdu a odpovědi na svoje otázky sama.

Navrhla jsem jí, že bychom o jejím boji a pátrání mohly společně natočit dokument. S jejím svědectvím, s fakty, s výroky politiků, političek, policejních velitelů a dalších zainteresovaných.

Lenka Šimůnková byla za takovou možnost ráda.

Sžíralo ji totiž to ticho, které půl roku poté, co se její „Elinka nevrátila ze školy domů“, od všech uvedených nastalo.

Přitom ona jen hledala odpovědi na základní otázky. Ona je bytostně potřebovala.

Chtěla vědět, co se v ten osudný den přesně stalo – minutu po minutě.

Jak přesně policisté při pátrání po vrahovi postupovali? Proč ho nestihli zastavit včas? Proč policejní hlídka, která na fakultu přišla, před střelbou odešla, místo aby vraždám zabránila? Kdo k tomu dal pokyn? Kdo byl vrah? Jaký měl motiv?

Jenže slyšela pořád dokola jen odpovědi, které jí spíš ubližovaly. Tím spíš, že se některé ukázaly s postujícími odhaleními jako minimálně velmi nepřesné. „My jsme pracovali s verzí, že podezřelý chce spáchat sebevraždu.“ „Úřad vnitřní kontroly provedeným šetřením nezjistil pochybení příslušníků policie.“

Lenka Šimůnková se přesto nevzdávala. Byl to její způsob, jak aspoň trochu zmírnit bolest ze ztráty jediné dcery, se kterou žila sama ve středočeských Čelákovicích. Říkala, že hledání pravdy o její smrti považuje za svou povinnost – nejen vůči „Elince“, ale i vůči dalším „dětem“, které 21. prosince 2023 přišly ve škole o život nebo o zdraví.

Od řady lidí si tím vysloužila nálepku „hysterická nebo bláznivá matka“.

„Ti lidé se takhle strašně podivují, ale co by dělali oni?“ říkala, když mi vyprávěla o hejtech, které schytávala na sociálních sítích. „Stát se to mohlo opravdu komukoliv z vás…“

Nebyly jí nakloněny ani některé další rodiny pozůstalých. Jejich cesta k zacelení rozbitého srdce byla prostě zcela opačná – nečíst zprávy v médiích, nepátrat po detailech, prostě nepřipomínat si to.

Ona jim rozuměla. Věděla, že každý tu hrůzu, která je potkala, prožívá po svém. Neodradilo ji to ale od jejího počínání.

Odpovědi, které Lenka Šimůnková chtěla, nakonec začaly přicházet. Po půlroce, když policie ukončila vyšetřování. Ale zase jí to spíš ublížilo.

Nedostala je totiž od politiků ani policejních důstojníků, ale nalézala je sama – nejprve v policejním usnesení o odložení případu a později ve vyšetřovacím spisu.

A také ji její zjištění přivedla k tomu, že když se prve ptala, nedostala celou pravdu. Že k dopadení vraha bylo blíž, než se autority zprvu tvářily.

Proto pak Lenka Šimůnková – maminka Elišky, jak se ráda titulovala – chtěla, aby ti, kteří v jejích očích selhali a nemluvili podle ní pravdu nebo se pravdu snažili zakrýt, vyvodili osobní zodpovědnost. Volala po odstoupení ministra vnitra Víta Rakušana, policejního prezidenta Martina Vondráška a šéfa pražských policistů Petra Matějčka.

Poslední naději vkládala do poslanecké vyšetřovací komise. Ale ta nakonec „nezjistila žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by byl (ze strany policistů či jejich velitelů, pozn. red.) spáchán trestný čin“.

Lenka Šimůnková celou dobu, co jsem ji znala, mluvila o tom, že až dokončí svoji práci, to znamená, až odhalí celou pravdu, „půjde za Elinkou“.

Bylo šokující, s jakou otevřeností a samozřejmostí o tom mluvila. Všichni kolem ní jsme se jí snažili pomoci, hledali jsme lékaře, přemlouvali ji, aby začala chodit na terapie. Nic nepomáhalo. Prožívala strašlivé utrpení. Říkala, že smrtí Elišky přišla o svůj smysl života…

Dokument, který jsme spolu natáčely, měl vyjít k prvnímu výročí tragické události, tedy loni v prosinci. Lenka Šimůnková ale na podzim prožívala jedno z těch těžších období a natáčení nebylo možné dokončit.

Později se přestěhovala dál od Prahy. Vyprávěla mi, že v bytě, kde bydlely s Eliškou, stojí už druhý rok ten samý vánoční stromek s neotevřenými dárky a s neumytým hrnkem její dcery ve dřezu. Nechtěla tam nic měnit a nemohla tam už žít.

Zdálo se mi, že se čím dál víc uzavírá do své bolesti a její nedůvěra v politiky a policii narůstá – až zoufale. Bylo to zřejmé i z plakátu, který nechala umístit na billboardu u Nového Jičína. Stálo na něm: „I vy máte na rukou krev našich dětí, když lžete!!!“ A byly na něm fotografie ministra vnitra, policejního prezidenta a šéfa pražské policie.

Vídaly jsme se potom už méně. Na konci března jsme si krátce psaly. Ptala jsem se, jak se cítí. A ona odepsala, že je jí hůř. „Mizerně.“

Tuto neděli přišla zpráva, že svůj život sama ukončila, jak o tom mluvila.

Vnímám to tak, že se stala další obětí vraha Davida K. A že ti, kteří jí měli pomáhat a chránit, její bolest a smutek často jen prohlubovali.