Článek
Nejen pro ty, kdo si do konce života hodlají plést mě a mně, Křivoklát a Kokořín a Ječnou ulici s Žitnou, je tu mnemotechnika. Fascinující věda, díky které si dokážete správně nebo špatně zapamatovat cokoli. A zcela bez ohledu na to, jestli to máte zapotřebí.
Dnes už víme, že mnemotechnika a mnemotechnické pomůcky jsou něco jako internetový vyhledávač v našich hlavách. Respektive v hlavách našich předků. Vzhledem k tomu, že za prvního mnemotechnika bývá pokládán Simónidés z Keu (asi 556–467 př. n. l.) a že mezi klasiky oboru patří také (z jiných příčin) upálený Giordano Bruno, je zjevné, že mnemotechnici předběhli svou dobu. My jen navazujeme na jejich odkaz.
Zlaté časy mnemotechniky se datují do belle époque na přelomu 19. a 20. století, kdy technický pokrok přitlačil na pilu a rapidně stoupl objem informací, které světem začaly kolovat a které bylo – aby člověk tomu pokroku dostál – záhodno znát. Anebo, a o tom to právě je, aby si osvojil vytříbené umění, jak se k informacím snadno dopracovat a nosit je pořád s sebou. Jelikož „znal heslo na internet“.
Tehdejší domácí trendy skvěle shrnuje příručka „Mnemotechnika“, vydaná nákladem Emila Šolce v Telči v roce 1905. Autoři prof. B. Řezník a Julius Kessler ve svém návodu ku vycvičení paměti k účelům vědeckým i zábavným slibují, že i ten, kdo si si stále stěžuje na svou – prý mizernou – paměť, může systematickým cvičením dosáhnout dokonalosti takové, že jiný, s pamětí velmi dobrou, nemůže s ním konkurovati.
A na více než 100 stranách přinášejí spoustu praktických příkladů a postupů, od základních po ty nejzběsilejší. Tím pádem si například hravě zapamatujete Ludolfovo číslo na 30 desetinných míst. A kdyby náhodou ne, jako že skoro určitě ne, buďte klidní: Již to, že mnemotechnika nás učí přemýšleti při učení se, učí nás hledat spojitost mezi představami nejrůznějšími, již to, pravíme, je dobrou dressurou přirozené paměti, podporované fantasií, a dosud nikdo nelitoval, kdo seznámil se s touto naukou.
Mezi hlavní postupy mnemonické školy Řezník-Kessler (autoři dle svých slov vycházejí z methody vyznačené v knize Weber-Rumpe: Mnemonische Unterrichtsbriefe) patří vzájemná substituce číslic a hlásek a associace představ.
I naprostý začátečník si tímto způsobem snadno zapamatuje, kolik má obyvatel Kolín. Jde se na to jednoduše takto:
Protože ovládáme mnemotechnickou abecedu (viz str. 25 příručky), víme, že „t“ vypadá jako jednička, tudíž = 1. A že „d“ zní jako „t“, čili taky = 1.
Dále: Písmeno „s“ rychle psané má jakýs tvar pětky nedbale napsané = 5.
Pak obrátíme pozornost ke Kolínu (viz str. 33). Záleží na tom, jestli to tam znáte. Pokud ano, určitě vám na mysl přijde slovo „dusí“ (petrolejová rafinerie), a jste doma, protože „d“ je jednička a „s“ pětka, tudíž víte, že Kolín má 15 tisíc obyvatel. (Píše se rok 1905).
Pro ty, kdo v Kolíně nebo nějakém jiném městě nebyli, autoři doporučují využívat slovní hříčky: Takže na př. místo Kolín dosaďme si kolo (bicykl) a k tomu snadno váže se představa duše (pneumatika). Slovo duše pak obsahuje písmena d-š = 1-5. Počet obyvatel Kolína je 15.000.
Bingo! Je ale třeba dodat, že zmíněná ukázka patří v knížce k těm úplně nejjednodušším. Zatímco řada jiných vyžaduje vysoce vyspělou, až surrealistickou obrazotvornost. Toť pravá dressura paměti!
Upřímně, časem se ukázalo, že průkopnické methody Weber-Rumpe a Řezník-Kessler zůstaly dostupné jen vyvoleným. Mnemotechnika jako taková ale samozřejmě žije dál. Posuďte sami:
Obojetné souhlásky? Ty přece vysypeme z rukávu větou BeFeLeMe Pes Se VeZe.
Nebýt a jako akát, b jako blýskavice, c jako cílovníci až po z-známá žena, zůstala by morseovka nelidským shlukem teček a čar, a pionýři a skauti se ji do konce tábora v životě nenaučí.
Mimochodem, víte, že Emil hodil granát do atomové elektrárny, čímž pádem stačí se kouknout na počáteční písmena a nemusíte řešit, jaké je pořadí strun na kytaře od nejtenčí po nejtlustší?
Wikipedie také zmiňuje originální způsob, jak si zapamatovat čísla nouzového volání 150, 155 a 158 (pokud je sice znáte, ale nejste si jisti, které komu patří): Nejdřív se hasí, pak se ošetřuje, až potom se vyšetřuje.
Kreativci mnemotechnických pomůcek se z nějakých záhadných důvodů zkoušejí vyřádit na soupisce oper Bedřicha Smetany, což se zdá být poněkud samoúčelné. Když byli Braniboři v Čechách, dala Prodaná nevěsta jménem Libuše Viola Daliborovi Hubičku u Čertovy stěny. Dověděly se to Dvě vdovy a bylo po Tajemství. A podobně.
Na jednom výletě po kopcích nad Podkrušnohorskou pánví jsem se dozvěděl, že Tušimice se už na obzoru poznají podle toho, že mají čtyři chladicí věže (protože Tu-ši-mi-ce), kdežto elektrárna Prunéřov jen tři (protože Pru-né-řov). Ale tahle pomůcka asi už byla, nebo brzy bude ubourána.
Velkou poctu mnemotechnice najdete ve Švejkovi. Ve 3. díle dobrý voják, když se mu šikovatel pokouší dát do těla (dressuruje ho jedním povelem za druhým), na své pušce zahlédne číslo 4268. Načež nadřízeného rozloží historkou, jak takový číslo měla jedna lokomotiva v Pečkách na dráze na 16. koleji. Měli ji odtáhnout do depo v Lysý nad Labem, ku správě, ale vono to tak lehce nešlo, poněvadž ten strojvůdce, který ji tam měl odtáhnout, měl velmi špatnou paměť na čísla…
Zbytek už znáte. Traťmistr na pečeckém nádraží, očividně nadšený mnemotechnik, tomu sklerotickému mašinfírovi vyložil několik prostých a lehce zapamatovatelných návodů, jak se k číslu 4268 dobrat, aby ho v žádném případě nemohl zapomenout. Švejk je začal se vší matematickou důkladností převypravovat, a když potom nebohého šikovatele vzkřísili z mrákot, uzavřel:
Myslíte, pane šikovateli, že si to ten strojvůdce zapamatoval? Von si to poplet a znásobil to všechno třema, poněvadž si vzpomněl na trojici boží, a lokomotivu nenašel, ta tam ještě stojí na trati číslo 16.
Belle époque se chýlila ke konci.
Nakladatelství Emila Šolce v Telči bylo ve své době velmi aktivní. Vedle naučných publikací tu vyšly například Cooperovy indiánské povídky, pohádky Boženy Němcové nebo „Odumřelá ratolest“, což byl „vlastenecký román, jehož látka je čerpána z českého ovzduší“.
