Česká energetika potřebuje obrovské investice. Zaplatí to spotřebitelé

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Minulý týden oznámili zástupci obchodních řetězců, že od ledna i přes chystané snížení DPH zdraží potraviny. Veřejnost i politiky to zjevně zaskočilo, byť se to dalo čekat. Za zdražením stojí hlavně potravinářské firmy, jimž stoupají náklady na elektřinu a které jí potřebují hodně, jako mlékárny, zpracovatelé masa či konzervárny.

Podobné zprávy budou zřejmě následovat, protože domácí firmy právě řeší dopady zdražujících poplatků za energie.

Kvůli růstu regulovaných poplatků se podle listopadového průzkumu Svazu průmyslu a dopravy například na hladině vysokého napětí zvedne cena elektřiny třem čtvrtinám podniků, a to v průměru o 26,8 procent. Dopady se liší podle typu výroby, někde porostou výdaje až trojnásobně.

Energeticky náročné podniky to může ohrožovat, části z nich proto vláda slibuje pomoc. Třeba potravináři mezi ně patřit nebudou. Znovu stoupne tlak na inflaci. Jak podotýká Michal Macenauer, strategický šéf brněnské poradenské firmy EGÚ, situace může část firem i zneužít. Zboží nejspíš zdraží i ti, kteří by objektivně nemuseli.

Vláda je v klidu, podle ministrů stačí pomoci nejohroženějším podnikům. Koaliční politici soudí, že česká ekonomika dražší elektřinu unese a po letošním cenovém skoku se už podobný náraz opakovat nebude. Jenže to je spíš iluze.

Česká energetika prochází obrovskou změnou a potřebuje bilionové investice. Musí budovat nové elektrárny, mění strukturu (systém postavený na několika velkých elektrárnách se decentralizuje, soláry a větrníky vyrábějí nepravidelně), tomu je třeba přizpůsobit celý systém. Především posilovat přenosové i distribuční linky.

Jen státní firma ČEPS plánuje do „drátů“ investovat 80 miliard za 10 let. Šéf skupiny ČEZ Daniel Beneš uvedl, že v příštích deseti letech investice do energetiky spolykají „řádově nižší jednotky tisíců miliard“.

S přibývajícím počtem neřiditelných zdrojů ale rostou i nároky na provoz. „Udržet stabilitu soustavy je nákladnější. Bývalo to výrazně pod 10 miliardami ročně, dnes to jde přes 15 až ke 20 miliardám,“ říká Beneš. A dodává to, co si řada lidí neuvědomuje: „Všechny tyto náklady se promítnou v ceně elektřiny. Nakonec to vše zaplatí ti, kteří ji spotřebovávají.“

Pravda, zatímco tlak na regulovanou složku ceny poroste, prodej „silové“ elektřiny na příští roky na energetických burzách vypadá dobře. „V každém dalším roce vidíme elektřinu řádově o 10 % levnější,“ říká předseda Asociace energetických manažerů Zdeněk Fousek. Zlevňující „silovka“ je ovšem na trojnásobku předcovidových hodnot a experti se shodují, že návrat už se nedá čekat.

Beneš, vládní politici a mnozí experti jsou přesvědčeni, že pokles ceny komodity v příštích letech růst regulovaných poplatků vyrovná, takže i přes obrovské nároky na investice i zdražující provoz už zákaznické ceny nebudou fatálně stoupat.

„Neočekáváme, že by v dalších letech regulovaná složka narůstala tak výrazně jako mezi lety 2023 a 2024, spíš půjde o nárůsty do 10 procent,“ říká například Štěpán Křeček, hlavní ekonom BH Securities a člen poradního týmu premiéra.

Jenže tábor cenových optimistů se zmenšuje. „Pokud by rostly požadavky na investice do soustavy, bude nutno i ceny regulovaných služeb výrazně zvyšovat. Růst těchto nákladů bude v jakékoliv verzi mírně nadinflační,“ říká Macenauer.

„Neregulovaná složka elektřiny zůstane v porovnání s léty před válkou na Ukrajině a covidem velmi vysoko, regulovaná složka poroste soustavně a výrazně. Oboje souvisí s podinvestováním energetiky v uplynulé dekádě a zejména s ambiciózní snahou EU o dekarbonizaci,“ přizvukuje hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. „Růst ceny na příští rok se bude opakovat i v příštích obdobích,“ očekává i Fousek. Před dalším zdražováním elektřiny varují bývalý vládní zmocněnec pro jádro a exšéf ČEZ Jaroslav Míl, bývalý člen rady ČNB Lubomír Lízal a další.

Zelená transformace energetiky přijde dráž, než Evropané původně čekali. Jednak kvůli podceněným nárokům na infrastrukturu, jednak kvůli špatnému odhadu fungování obnovitelných zdrojů. „A také kvůli konfliktu s Ruskem, protože padl plán na zálohování solárů a větrníků levným ruským plynem,“ podotýká Lízal.

„Aby byl český průmysl konkurenceschopný, není ani tak důležité, kolik konkrétně tu bude elektřina stát. Jde o to, aby české firmy neměly elektřinu dražší než konkurenti v jiných zemích, v Rakousku či v Německu,“ řekl šéf ČEZ Daniel Beneš. Jak to bude, neurčuje dnes trh, ale politici. Německo teď kupříkladu řeší, jak svým podnikům ulevit masivními dotacemi.

Náklady na energie jsou kvůli silnému tlaku na dekarbonizaci v Evropě celkově vyšší než v Číně či USA. Zároveň ale střední Evropa – Česko, ale třeba i Bavorsko – nemá tak dobré klimatické podmínky pro soláry a větrníky, jako slunný jih kontinentu a větrné pobřeží Severního a Baltského moře.

Výsledná cena české elektřiny léta kopírovala německou. Jenže to přestává platit: Němcům začala srážet průměrnou cenu nárazová levná produkce větrných a solárních parků. „Už loni i letos vychází elektřina na velkoobchodním trhu za celý rok v Česku asi o 10 eur za megawatthodinu výš než v Německu,“ říká Beneš. Podle Křečka odstup od příštího roku dál vzroste o několik eur.

Pokud nebudeme schopni dovést k nám ve větším objemu větrnou elektřinu ze severu Německa, bude proud pro české firmy proti sousedům zdražovat. Potíž je, že ani Němci zatím nejsou schopni dovést dost energie z přímořských větrných farem na jih země.

Další problém je růst nákladů na elektřinu v době, kdy je jí celkově nedostatek, protože na severu nefouká a soláry ve vnitrozemí nemají dost slunce. Záložní elektrárny vyrábějí jen, když jsou zapotřebí, a tak si cenu zvedají víc, než kdyby fungovaly celoročně.

Plynové elektrárny, určené k vykrývání výpadků v dodávce, se u nás nestaví vůbec, v Německu nedostatečně. Plynové investice brzdí Evropská komise, která věří, že fosilní plyn v energetice bude možné nahrazovat zelenými technologiemi už počátkem 30. let, takže s ním počítá jen jako s dočasným palivem. To nemotivuje to k uzavírání dlouhodobých dodavatelských kontraktů na plyn. Rostoucí nerovnováhu a rizika Němci řeší - dotacemi.

Dotační politika, regulace i technické možnosti přenosových soustav, to vše v energetice deformuje trh. „Evropský trh s elektřinou neexistuje,“ prohlašuje bývalý šéf ČEZ Jaroslav Míl. Trh podle něj může fungovat jen v rámci jednotlivých obchodních zón s vlastními pravidly a s vlastní cenovou politikou, tedy v rámci států.

„Tak jako nemůžeme dovézt takzvaně levný proud z Německa, tak ani není možné vyvážet násobně větší objemy vyrobené elektřiny,“ říká Míl. Zatímco na volném trhu by podle něj soupeřily technologie a podnikatelské modely, v energetice soupeří státy a o vítězství rozhoduje geografická poloha, přírodní podmínky a kapitálová síla (tedy schopnost vyplácet dotace).

Česko je v takové soutěži v nevýhodě. „Většina Evropy je klimaticky postavena jinak. Náš problém je, že jsme si za minulých vlád nedokázali vyjednat výjimky jako Poláci a některé další státy,“ říká Lízal. „Česká vláda dnes nemá na řešení mnoho prostředků. Může energie subvencovat, ale bude to znamenat rozpočtový rozvrat,“ dodává Macenauer.

Část expertů – včetně premiérova poradce Štěpána Křečka - soudí, že cestou ke zlevnění elektřiny je urychlení dekarbonizace, tedy více zelených investic. Nejsou však k dispozici odhady, co to bude znamenat pro ceny v příštích letech. A stát nemá ani plán, jak investice koordinovat, jak doprovázet rozvoj solárů a větrníků záložními zdroji a úložišti energie. Nebo jak postupovat v decentralizaci energetiky.

„Hodně by pomohlo, kdyby se namísto mikrozdrojů s marginálním energetickým dopadem začaly více podporovat velké energetické investice do elektráren,“ podotýká třeba Macenauer.

Subvencemi tažený investiční chaos, nerovnoměrné rozdělení nákladů mezi uživatele distribučních sítí – to všechno českou energetiku prodražuje. Stále početnější skupina odborníků právě proto před „urychlením Green Dealu“ varuje.

„Z Green Dealu se stalo náboženství. Buď včas zvolníme, nebo destabilizujeme společnost,“ varuje Míl. „První krokem je přiznat, že zelená transformace nebude zadarmo,“ dodává Lízal. Česko ale těžko obrátí evropskou politiku, a tak přibývá návrhů na národní řešení, byť jsou domácí možnosti omezené. Část expertů volá po ostřejší regulaci cen, což dělá řada států.

Mezi ekonomy i energetiky ale přibývá lidí přesvědčených, že EU bude kvůli vysokým nákladům nucena Green Deal částečně přehodnotit. „Nebude to hladké přistání. Výrazné navýšení nákladů, které v této fázi dekarbonizace začíná být konečně vidět a začíná velmi bolet, způsobí zpomalení tempa transformace. Bohužel, část průmyslu už bude nenávratně ztracena,“ uzavírá Macenauer.