Hlavní obsah

Byli jsme na první straně deníku The Wall Street Journal. Proč je to důležité?

Miloš Čermák
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: Drop of Light, Shutterstock.com

Ukrajinští dělostřelci na frontě, snímek z roku 2023.

„Vím, že pro tyhle noviny Česko dlouhodobě prakticky neexistuje. Ale tento týden o nás psaly na „otvíráku“, aniž by to zároveň znamenalo zprávu o katastrofě nebo pohromě. To znamená hodně,“ píše v komentáři Miloš Čermák.

Článek

Překvapilo mě, kolik lidí potěšilo to, že americký deník The Wall Street Journal napsal o Česku na své první straně. Nebo je to aspoň zaujalo. Tím spíš, že článek nebyl o žádném skandálu, trapasu nebo kuriozitě. Třeba o tom, že vypijeme nejvíc piva na světě.

Překvapilo mě to hned z několika důvodů. Zaprvé, že si vůbec ještě uvědomujeme, že je důležité být na první straně novin. Myslel jsem, že papírové noviny jsou spíš už taková archeologická vykopávka, které rozumí už jen moje generace a starší. A i většina jejích příslušníků už na to zapomněla.

Je třeba říct, že papírové noviny nedefinuje to, že jsou na papíře, nýbrž způsob, jakým vznikají. Definuje je to, že jejich obsah v nich má přesně dané místo, a to jak co se týče tématu, tak zejména kvantity. Ve zlaté éře novin důležitost událostí neurčovalo pouze to, co se o nich psalo, ale (možná zejména) to, kde a jak velký prostor v novinách dostaly.

Jak tvrdil komik Jerry Seinfeld: Je úžasné, že se ve světě stane každý den tolik událostí, že se vejdou přesně do jedněch novin. No a z tohoto pohledu je ještě úžasnější, že ty nejdůležitější se vejdou přesně na jednu stranu. Tu titulní, tedy s číslem jedna. Například The New York Times mají každý den na titulní stránce šest článků a celkem odhadem asi 2200 slov.

První strana novin byla v dobách, kdy papírové noviny byly místem, kde se „odehrávala“ nejdůležitější žurnalistika, institucí sama o sobě. Jak hezky ukázal skvělý dokument Page One z roku 2011, porada o první straně byla v každých novinách hlavním bitevním polem, kde se – s nadsázkou řečeno – rozhodovalo o tom, co je a co není důležité.

Dnes už je ta doba pryč. Nechci, aby to vyznělo jako nářky stárnoucího muže. Beru to pragmaticky, doba se změnila a žurnalistika taky. Takže když se článek o Česku v pondělí objevil na první straně (navíc jako nejdůležitější článek, v redakční hantýrce takzvaný otvírák), je to méně významné, než by to bylo třeba před deseti lety. Ale stále je to velmi výjimečné a pro Česko důležité.

Mladším lidem někdy s nadsázkou popisuju noviny jako „webové stránky vytištěné na papíře, které se s několikadenním zpožděním prodávají za peníze v obchodech se sendviči a limonádami“. Jenže v případě The Wall Street Journal (ale fakticky i u dalších tištěných novin včetně slavných The New York Times) to platí doslova: Jejich tištěná verze už nemá ambice primárně informovat, nýbrž je jakousi sbírkou toho nejlepšího, co redakce v posledních několika dnech publikovala na webu a v aplikacích.

To nás, míněno Českou republiku, vlastně zachránilo. A to je druhý zajímavý aspekt zmíněného článku. Na webu totiž vyšel s hodně odlišným titulkem, totiž: „Bývalý postsovětský satelit loví zbraně pro Ukrajinu“. Bylo pak potřeba malého pozdvižení na síti X, aby redakce nakonec titulek opravila. Tedy na webu. A pak ho v tištěných novinách v pondělí vydala pod novým, už zcela korektním: „Česko hraje velkou roli v dodávkách munice na Ukrajinu“.

Pozdvižení to vlastně bylo docela velké, zásadní roli asi hrálo to, že screenshot webu „osobně a ručně“ opravil americký velvyslanec v Praze Bijan Sabet (a napsal, že Česko je „přes 30 let demokratická země“ a „důležitý spojenec v NATO“) a přidal se jeho britský kolega a twitterová celebrita Matt Field plus třeba novinář Ian Willoughby, pracující pro anglické vysílání Českého rozhlasu. A také redaktor ČT Michal Kubal či ekonom Pavel Kohout.

Bráno z novinářského profesionálního pohledu je změna titulku na webu celkem významná věc. Zejména pro seriózní médium. The Wall Street Journal má pár negativních bodů za to, že to nepřiznává: Když zadáte na Googlu původní titulek, dostanete se na článek, který má – bez vysvětlení – už titulek nový: „Ve střední Evropě se Česko vydalo na lov zbraní pro Ukrajinu“.

Možná vám to vše přijde jako zbytečně detailní, skoro hnidopišský pohled. Ale v novinářské branži, která stojí často na nepsaných pravidlech a zvyklostech, je to důležité. A taky pro mě osobně: The Wall Street Journal jsou poslední noviny, které čtu jako papírové. Sice mi chodí každý den zhruba v devět ráno jako PDF do mailu, ale ve stejné podobě, v jaké je za pár hodin dostane na zápraží nebo si je koupí v trafice asi 600 tisíc Američanů.

Tím se dostávám ke třetímu aspektu a tím je to, co „otvírák“ na titulní straně vlastně znamená pro Českou republiku. Jedním slovem: hodně. Zejména proto, že nejde o zprávu, která je negativní nebo v prvním plánu kuriózní. Je o zemi, která našla svou roli ve složité a problematické době.

Nemusíme se shodnout na tom, že iniciativa českého prezidenta obstarat pro Ukrajinu dělostřelecké náboje je správná. Vztah k válce na Ukrajině rozděluje společnost, a můžeme proto mít různé názory. Ale prezidentu Pavlovi se povedlo dostat Česko do role země, která dějiny aktivně spoluvytváří. Ne země, kterou dějiny smýkají, jak jsme skoro vždycky v naší historii byli zvyklí.

A právě tak o nás The Wall Street Journal píše. Ano, autor Bojan Pancevski si neodpustil rýpnutí, že jsme jako malá země „mezi Polskem a Německem“ (což mimochodem je poměrně dost geograficky nepřesné) „známi spíš svým malebným hlavním městem a pivem než vojenskou zdatností“. To je asi pravda. Ale také to podtrhuje, jaký teď zaznamenáváme úspěch.

Odebírám The Wall Street Journal mnoho let, a jakkoli si nevedu přesnou statistiku, jedno vím určitě: Pro tenhle list Česko dlouhodobě prakticky neexistuje. Ale podobně ani pro The New York Times, The Washington Post či další světové deníky. Mám rád The Wall Street Journal, protože mám pocit, že má objektivní zpravodajství, a líbí se mi určité ideologické napětí, které zde panuje mezi tradičně liberální žurnalistikou a spíše konzervativními texty v názorových rubrikách.

Česko však zůstává stranou zájmu. Bohužel tak to je. Momentálně nemáme žádného světového spisovatele, světového filmaře, světového architekta, světového vědce ani světově úspěšnou firmu. Není to kritika. Ostatně se tvrdí, že když nejste zajímaví pro média, je to spíš pozitivum, nikoli chyba. Na druhou stranu je to trochu truchlivé. Jsme země zaseklá v průměrnosti hraničící s neviditelností.

Proto je podle mě tak důležitý ten jeden článek. A zároveň nám říká: Po dvou prezidentech, z nichž jeden byl chytrý narcis a druhý zatrpklý opilec, máme hlavu státu, která dokáže Česko dostat na titulní stranu světových novin. A to aniž by to zároveň znamenalo katastrofu nebo pohromu.

Znovu opakuju: Nemusíme s prezidentem Pavlem souhlasit a můžeme mít úplně jiný názor na to, jak by se současná mezinárodní krize v Evropě měla řešit. A když přejdu do osobní roviny, Petr Pavel nebyl mou první volbou z prezidentských kandidátů. Ale dnes ukazuje, že není jen polepšeným normalizačním hříšníkem a příjemným člověkem, ale má potenciál být silným a autentickým politickým vůdcem.

I to ukazuje ten článek: Že jsme země, která je sebevědomá a silná. Že se hlásíme k odpovědnosti za Evropu a k příslušnosti k Západu, ze kterého jsme historicky vzešli. Že nejsme satelit ani post-cokoliv, ale stát, který si uvědomuje svou roli a důležitost.

Že tolik lidí článek v The Wall Street Journal nadchl, dokazuje podle mě také to, že právě takové Česko většina z nás chce. Je v tom autentické vlastenectví, které nemá nic společného s máváním českou vlajkou či umístěním vlaječky do profilu na síti X.

Nechceme být nešťastným prostorem uprostřed Evropy, který je obětí dějin, ale chceme dějiny sami psát. Nemusí se to povést. Ale je důležité mít chuť to aspoň zkusit.

Doporučované