Článek
Parlamentní rozprava o nedůvěře vládě připomněla, jak se do politického slovníku vrací termín „zrada“. U nás s ním operují hlavně ANO a SPD, nicméně i třeba Jaroslaw Kacznyski po volbách do mikrofonů pevně prohlásil: „Nedovolíme, aby Polsko bylo zrazeno!“
Slovo zrada a jeho deriváty (zradit, zrádci, zrádný, zrádcovský) představuje nebezpečný náklad. Ukazovat na své politické soupeře jako na zrádce, to je škrtání sirkami ve stodole.
Za normálních poměrů – málo se to ví, ale ty u nás v roce 2023 panují – není adekvátní hovořit o „zradě“. Andrej Babiš to v parlamentním projevu udělal celkem šestkrát, podle stenografického záznamu takto:
Premiér Fiala a celá vláda podvedli a zradili nejenom své voliče, ale i všechny občany České republiky.
Vy se dokonce chlubíte, že jste tu zradu, ten migrační pakt, připravili v rámci českého předsednictví Evropské unie.
Takže zase lež. Zase podvod. Zase zrada.
Rakušan jménem jeho a občanů České republiky podpořil ten zrádný migrantský pakt, nelegální migraci.
Bezpochyby nejhorší zrada, které se dopustila tato vláda, a zradila naši zemi, je vypracování a schválení migračního paktu EU.
Takže si představte, že – nevím – milion nebo dva miliony migrantů teď zjistilo, že ta migrační zrada byla dokončena…
Omlouvám se, jestli vám kazím sváteční den tímto výtažkem. Ale pro ilustraci je potřebný.
Protože slovo zrada, tím spíš je-li řeč o zradě na naší zemi a jejích občanech, podpaluje vášně. Nejvíc hněv. Anebo něco temnějšího. Zrada je opakem cti a zrádci si nezaslouží nic jiného než opovržení, respektive trest – to jsou neúprosné historické konotace toho slova.
Vzorový zrádce, to je biblický Jidáš. Kníže Boleslav zradil bratra Václava. Historie a mýty jsou zrad plné, býval to jeden z jejich hybných momentů: hrdinové versus zrádci. Mnichov (1938) se v české verzi ustálil jako takzvaná zrada velmocí, koneckonců Otakar Vávra ho tendenčně zfilmoval pod názvem Dny zrady (1973). Karel Čurda (1942) zradil parašutisty naprosto neoddiskutovatelně. A tak dále.
Jazyk komunistické moci dokázal slovo zrada brousit na samou hranici ohavnosti. Dochovalo se, co říkal prokurátor Urválek v procesu s Rudolfem Slánským (1952):
… trockisticko-titovští sionističtí, buržoasně nacionalističtí zrádci a nepřátelé československého lidu, lidově demokratického zřízení a socialismu vytvořili ve službách amerických imperialistů a řízeni nepřátelskými západními rozvědkami protistátní spiklenecké centrum. „Zrádci československého lidu“ byl všední terminus technicus.
Motiv zrady nemohl chybět ani v projevu Jiřiny Švorcové na antichartě v Národním divadle (1977):
Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů…
V kontrastu se „zrádnými rejdy“ našich nepřátel vynikaly opačné propagandistické obraty jako „nikdy nezradíme (ideály dělnického hnutí)“ nebo „zůstaneme věrni (odkazu Vladimira Iljiče Lenina)“. Zradu používala propaganda jako visačku lidí, které potřebovala dehonestovat jako bezpáteřníky. Zatímco sloveso nezradit, vyhrazené té správné straně barikády, mělo být vrcholem morálních kvalit slitých s patosem odhodlání. (Mimochodem, z tohoto ranku je i aktuální název politického hnutí Přísaha. Pokus o romantizující, ale hlavně absolutní opak Zrady.)
Namířit na někoho osten zrady, to je absolutní verdikt. Zrada rovná se podlost. Věrolomnost, kterou nelze omluvit polehčujícími okolnostmi. Když jde o zradu na úrovni státu, myslí se tím, že bylo zrazeno, co je nám drahé – ať už jde o zrady, o kterých není pochyb, nebo jen o rétoriku, která něco nebo někoho za zradu a zrádce označuje.
Není to žádná slovní hračka. Proč by se jinak paragrafy jmenovaly velezrada (ústavní delikt, který se týká jen prezidenta) a vlastizrada (za tu je dolní sazba 15 let vězení)?
Když Tomio Okamura mluví o „vlastizrádném jednání této vlády“, která se podle něj „dopouští vlastizrady bouráním naší státní suverenity ve prospěch Bruselu a zahraničních migrantů“, je to pořád to samé škrtání jazykovými sirkami. V zemi, kde se na demonstracích už objevily šibenice.
Milí čtenáři, věřím, že příště se už Šuplík vrátí naložen o něco lépe. Aniž bych kvůli tomu musel zradit jeho ideály. Hezký víkend.
