Článek
Oprav dům po babičce. Pod tímto jménem se v úterý rozjíždí dotační program Státního fondu životního prostředí. Pro sloupek Šuplík jde o příležitost vstoupit na tenký led genderu a stavebních prací.
Jednu věc si ujasněme rovnou: ten název je nepravdivý. Přít se o to, a trvat místo slova „nepravdivý“ na slově „zavádějící“, by mohl jen hodně velký eufemista.
Lež spočívá v tom, že tu dotaci můžete obdržet, aniž byste měli ausgerechnet dům „po babičce“. Podmínkou je existence patřičné nemovitosti. Na způsobu jejího nabytí a na vašich rodinných poutech nezáleží.
„Oprav dům po babičce“ je marketing. Viz také na komunikační úrovni stát–občan překvapivé tykání, jako by šlo o nějakou lidovou slovesnost (postav dům, zasaď strom atd.) nebo reklamu pro juniorní cílovku (dej si pauzu, sbírej a vyhraj, stáhni si appku atd.). Rozkazovací způsoby jsme už probrali v minulém Šuplíku. Tentokrát se zaměříme na roli babičky. Je klíčová. Kdežto role dědečka je bohužel marginální, až žádná.
Babička, respektive archetyp babičky, češtině dominuje. Zejména v porovnání s dědečky. Až se nechce věřit, že v jazyce postpatriarchální společnosti, kde veřejná řeč odpovídá tomu, jak se to tu pokoušejí řídit tzv. chlapi, je něco takového možné. Kde se najednou bere ideál babičky, skrze který se úspěšně prodává všechno od babiččiných nudlí po dotace? A kde je dědeček?
Dobře, na začátku byla Božena Němcová. Dědečka už nikdo nenapsal. Máme Babiččino údolí, a nic víc.
To ale ještě nevysvětluje, proč se televizní pořad musí jmenovat „Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli“, kdežto show s názvem Co naši dědečkové uměli a na co my jsme zapomněli by buď působila obskurně, nebo by tam prostě nebylo co dát.
S archetypem dědečka si prakticky žádnou speciální dovednost nespojujeme. Nacpat si fajfku? Hrát na housle, chodit na ryby, mastit v hospodě mariáš? Pálit slivovici?
Kdežto u babiček naskakují asociace hned a ve velkém – teplo domova, „prázdniny u babičky“, kuchyně, zástěra. „Jako od babičky“ představuje kvalitu an sich a zejména v gastronomii je trademark „babička“ absolutní pečetí. Babička je lovebrand.
Existují (s malými i velkými B) babiččina mouka, dobrota, zahrada, zahrádka, lékárna, chalupa, cukrárna, sekaná, bábovka, spíž, strouhanka, paštika, zelňačka, vánočka, dršťková, a to mluvíme jen o tom, co najdete za půldruhé minuty na internetech.
A i když opustíte rodinný krb a láskyplné oslovení, narazíte na babí hněv, babí ucho a babí léto, na babské řeči a babské pověry. Dokonce i ten klip, ačkoli volební právo máme všeobecné, se jmenoval Přemluv bábu! Na děd(k)ovi zjevně tolik nesejde.
Čeština kvůli generickému maskulinu upozaďuje – nejcitlivějším jedincům a jedinkám připadá, že až zneviditelňuje – ženy. V běžné řeči jde o všechen ten mužský rod množných čísel diváků, sportovců, umělců a speciálně řidičů.
„Čeští sportovci získali“ - ve shodě podmětu s přísudkem s měkkým i - „tři zlaté a tři stříbrné medaile“. Tudíž ženy, a pozor, i budoucí babičky, sice závodily také, ale jazykově se nezúčastnily.
Zpravodajství hlásí „řidiči musí počítat se zdržením“, jako by volanty netočily i řidičky (a v autech neseděli žádní spolucestující, kteří v zácpách trčí stejně tak).
Takže množstevní nadvláda babiček nad dědečky může být i takovou malou kompenzací za jazykové ústrky ženského rodu. Viditelné jsou babičky a všechno, co s nimi souvisí. Naproti tomu stojí maximálně tak Dědeček automobil a Dědova mísa, pamatujete-li si na ni ze školy.
Ale tady nejde o nějakou formální splátku jazykového dluhu. O babičkách slyšíme tak často, protože nás důvěrně oslovuje jejich svět péče, do kterého se potřebujeme stulit. Alespoň v představách. Přeloženo do marketingu, babičky na nás „fungují“. Proto se dotační program jmenuje „Oprav dům po babičce“, a ne „po dědečkovi“, ačkoli věcně k tomu není žádný důvod, kromě toho, že průměrná babička se podle statistik dožívá vyššího věku než průměrný dědeček.
Záliba ve věcech made in babička, jako od babičky a po babičce, kterou tak přesvědčivě dokládá naše řeč, je také doceněním ženského elementu. Prozrazuje, na čem skutečně záleží – i když o tom většinu času mlčíme, skoro jako bychom se styděli.
