Článek
Vrátil se v nebývalé síle a kdyby chtěl, mohl ze sobotního kongresu odejít jako první zástupce znovuzvoleného předsedy Petra Fialy. „Chodili za mnou a říkali, ber to, je to historický okamžik. A já jim říkal, že platí jen to druhé – že je to okamžik. A to je ta zkušenost,“ vysvětluje, proč se spokojil „jen“ s řadovým místopředsedou.
Právě zkušenosti z minulých politických soubojů hodlá svým straníkům nabídnout, stejně jako obranu svobody. Co stojí za jeho současným úspěchem a proč se rozhodl vyslyšet své spolustraníky, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Proč myslíte, že vás chce ODS a voliči zpět?
Já o tom nespekuluji. Moc jsem se o přízeň neucházel, nejezdil jsem po krajských sněmech ani jsem nepředpokládal, že bych do toho šel.
Asi mám nějaké zkušenosti, jsem starší, tak říkám, co si myslím, a moc netaktizuji a to možná lidi oslovuje. Ale nevím. Šlo to zezdola až tak, že jsem se přes Vánoce nad tím musel zamyslet. Už jsem měl asi šest nominací a říkal jsem si, chtějí, žádají, nominují, aniž bych si o to říkal. Tu stranu mám rád, tak jestli jí ještě můžu s něčím pomoci, pokusím se o to.
Co se stalo přes Vánoce, že jste se rozhodl kandidovat?
Mluvil jsem o tom s různými lidmi, člověk se nerozhoduje sám, ptá se lidí na názor. Ale cítil jsem, že je o to zájem, a starší člověk, když vidí zájem, tak se neotočí zády. I když už nemůže.
Jaký je rozdíl mezi Alexandrem Vondrou, který byl před deseti lety poprvé zvolen místopředsedou, a tím současným?
Jsem o deset let starší. To už v mém věku není málo. Jestli je vám třicet nebo čtyřicet, není až takový rozdíl, ale jestli je vám padesát nebo šedesát, to už rozdíl je. To poznám, když ráno vstávám a večer usínám.
V čem jste se posunul názorově?
V šedesáti jste více konzervativní než ve dvaceti. To je asi příběh každého člověka. Ale myslím, že se spíš měnil svět kolem mne než já. Já spíš reaguju na to, jak se ten svět mění.
Ta podpora zde na kongresu je spontánní, chtěli vás i na prvního místopředsedu.
Asi sto lidí mi to dopoledne přesně takto říkalo. Ale to by se nedalo zodpovědně dělat. Musím pracovat také ve Štrasburku a Bruselu a statutární první místopředseda musí stát sedm dní v týdnu předsedovi po boku. Toho řadového ano, koneckonců přede mnou tam až do dneška byl Evžen Tošenovský, který je také europoslanec.
Jak se ta první volba nepovedla, chodili za mnou a říkali, ber to, je to historický okamžik. A já jim říkal, že platí jen to druhé – že je to okamžik. A to je ta zkušenost.
Jakou roli jste si pro sebe určil ve vedení ODS?
Já jsem člověk, který se věnuje dlouhodobě třem tématům – svoboda a lidská práva, bezpečnostní a evropské záležitosti a životní prostředí. Ještě si určitě sedneme a práci si rozdělíme. Můžu přinést tato témata a pak také nějaké zkušenosti. Už jsem leccos zažil a jen tak něco se mnou nezacloumá.
Málokdo odejde z politiky a dokáže se takto vrátit.
Ale já jsem odešel dobrovolně, to bylo moje rozhodnutí. Samozřejmě jsem to ale udělal v nějakém kontextu. Nechtěl jsem být zátěží. Když něco dělám, chci být přínosem. Stejně tak teď. Byl jsem zvědav, jestli si lidé myslí, že můžu být přínosem. Asi ano, jinak by mne nevolili.
Plno lidí vás už v případě eurovoleb volilo proto, že jste poslední „havlovec“, říkal jste sám „havloid“.
Schválně jsem tady na začátek řekl, že jsem sám nečekal, že budou povolávat stárnoucího havloida do služby.
A není to právě to, co stojí za vaším návratem? Díky atmosféře ve společnosti je po takových lidech poptávka. Bilancujeme 30 let po pádu komunismu…
Ano, samozřejmě. Ti lidé vidí, co se děje. Ukrajuje se znovu ze svobody, ne nějak revolučně, ale krok za krokem, salámovou metodou. A těmhle lidem (ukazuje k delegátům, pozn. red.) to vadí. Svoboda je ten hlavní výdobytek roku 1989. To jsme dříve neměli. Dříve bylo jen jedno řešení, a když jste se vydala jinou cestou, tak vás nejdříve vyhodili z práce a pak vás zavřeli, když jste na tom trvala.
Za druhé vidí, kdo tu najednou veřejně mluví. Profesorka Válková se tu hlásí do práce pro lidská práva, a když se ukáže, že publikovala článek s Urválkem, tou největší ikonickou zrůdou stalinského Československa, do očí lže, že nevěděla, kdo to je. Bylo jí 28 a byla vystudovaná právnička. Mně bylo tehdy 18 a žádná práva jsem nestudoval, ale já i všichni moji kamarádi jsme věděli, co to bylo za zrůdu.
Samozřejmě se pak lidé upínají k tomu, že jsme si před třiceti lety něco vybojovali a nechceme to ztratit. Nemůžu dát žádnou garanci, ale jsem člověk, kterému to lhostejné není.
