Natočil jsem svůj nejnáročnější film. Ivan Trojan o dobru, zlu i Milionu chvilek

Vy jste o tom natáčení Šarlatána řekl, že to byl nejnáročnější film, který jste kdy točil a také nejsložitější postava, kterou jste hrál. V čem konkrétně?

Ta postava je nejednoznačná. Už po přečtení scénáře, který napsal Marek Epstein a myslím si, že to je jeho nejlepší scénář. Vzbuzuje spoustu otázek, co to vlastně je za člověka, kde se berou jeho motivace k určitým činům, kdy během jedné scény získá a ztratí sympatie diváka. Nedá se říct, že to je vyloženě kladný hrdina, ani se nedá říct, že to je vyloženě záporný hrdina, opravdu je to velmi složitá postava. Navíc ten film je od roku 1918 až do roku 1957, čili velký časový úsek, což si myslím, že je i lákavé pro diváky. V tom prvním období ranosti Jana Mikoláška hraje můj syn Josef. Já pak obsáhnu zhruba nějakých dalších 30 let a mám tři věková období, která jsem musel absolvovat. To skýtalo spoustu úskalí, která jsem musel překonat. Proto mám i ty tři podoby, což pro mě znamenalo být v maskérně před natáčením dvě, dvě a půl hodiny, někdy i o trochu víc. Když si k tomu přidáte ještě představení, tak to bylo těžké.

A jak detailně jste tu postavu studoval? Hraje se vám lépe, když je to reálná postava, nebo když je to fiktivní postava?

Ten film a Jana Mikoláška je nutné vnímat v tom, že je to inspirováno jeho životem. Nebyla to touha napsat naprosto reálný obraz, těžko by se to taky dohledávalo, těch lidí, kteří ho pamatují, není mnoho. Pro studium jsem si třeba přečetl jeho knížku, kterou o své práci napsal. Ale myslím si, a tam se třeba i část jeho povahy ukazuje, že se tak trošku vylepšoval. Byla to pro mne do určité míry inspirace, ale myslím, že Jan Mikolášek byl daleko složitější.

On byl opravdu složitá postava, snažil se pomáhat ostatním, bez rozdílu, ať to byli chudí lidé, nebo lidé, kteří oplývali velkou mocí. Zároveň měl své vnitřní běsy. Jak je těžké ztvárnit tak rozporuplnou postavu?

Potřeboval jsem poměrně dlouhý čas na přípravu. Já sám říkám, že ten text, který dostanu, je určitá mapa, šifra, kterou já musím rozklíčovat a vyznat se v ní. A tady ta mapa a šifra byla hodně složitá. A je pravda, že ve skutečnosti nikdy se nedostanete do úplné přesnosti, vždycky je to trochu jinak. Tím chci říct, že určitá část Jana Mikoláška zůstává někde jinde a já nevěděl, jak to vlastně bylo. Ta příprava znamenala, že jsem si to musel rozklíčovat, protože u natáčení se vždycky točí na přeskáčku. My jsme začínali zrovna tou nejtěžší částí, kde je mu sedmdesát, je vyslýchán, je tam i pasáž, kde je Jan Mikolášek u soudu, tak v tom to bylo těžké a na to jsem musel být připraven. A myslím si, že Agnieszka Holland byla trošku i zaskočena tou mou pečlivostí, protože jsme spolu točili Hořící keř a tam jsem nepotřeboval vědět vůbec nic. Ale pro to, abych mohl přijít na ten plac, musím mít tyhle věci vyříkané s režisérem, samozřejmě i s tím autorem, abych tam neměl v jednom obraze deset otazníků. Takže jsem si to rozdělil na takové plusy a minusy. To znamená: minus teď on říká něco, co musí lidi úplně odradit a najednou takový plus. To jsem dělal občas i takové věci, protože člověk si říká: To přece není možné, on řekne tohle a pak je to takhle. Jak to jde proti sobě? Takže, když vám tam vyskočí tolik otazníků a vy si na ně najdete nějakou odpověď, tak ale musíte vědět, jestli si to myslí i ten režisér a zvlášť režisér takového formátu, jako je Agnieszka Holland. Ale když to vezmete a berete jeden otazník za druhým, tak najednou ten čas bobtná a my jsme spolu strávili opravdu velice poctivých čtrnáct dní. A občas jsme se museli opravdu trošku i hádat nebo dohadovat o tom, kde je ta pravda, na které bychom se obecně shodli.

A je tam daná přesně ta hranice, kde je dobro a zlo, když má ta postava takový vývoj?

Co se týká toho dobra a zla, tak docela rád a často používám citát Dostojevského z Karamazovů, kde se říká, že to ďábel zápasí s pánem bohem a bojištěm jim jsou lidská srdce. To znamená, že my jsme ti, kteří v sobě máme toho boha. My můžeme rozhodnout, jestli budeme lepší, nebo budeme horší. My máme možnost to rozhodnout. Samozřejmě, že jsou okolnosti a situace a povaha, které vás nutkají, vybízejí k tomu třeba být zlí. Nebo jste dobří, ale používáte nějakou věc a ta je zlá. A s tímhle Jan Mikolášek hodně bojoval, on to měl v sobě v takové nějaké rovnováze a musel se naučit to zlo v sobě potlačit. Ale to je spíš v rovině toho začátku, toho hledání jeho já a to má vlastně na bedrech spíš Josef, ale to že se s tím pral celý život, to tak je.

Nechcete se dívat ani číst? Poslechněte si audio verzi rozhovoru.

Jak moc jste studoval tu roli i s vaším synem Josefem? Ladili jste nějaká gesta, aby zůstala po celý ten film úplně stejná?

Tam je asi třeba říct, že Josef si zvolil tu cestu naprosto bez mého vědomí. On si vybral castingovou agenturu, ta dostala nabídku, že by mohla obsadit tenhle film a Josef se na to přihlásil. Já jsem to vůbec nevěděl. To jenom chci říct, že Josef nechce, aby mu tatínek s čímkoliv pomáhal. Nicméně Agnieszka, když se dozvěděla, že tahle možnost je, že existuje ještě druhý Trojan, který taky chtěl hrát, tak ji to samozřejmě velmi zaujalo. Protože u těch filmů, když jednu postavu hrajou dva lidé, tak je někdy dost obtížné překonat tu hranici, aby to bylo uvěřitelné. A tím, že jsme otec a syn, a zatím jsem viděl hrubý sestřih, tak si myslím, že se to docela povedlo, že to nebude na překážku. Samozřejmě, že jsme si řekli i s Agnieszkou, že jsou určité takové situace, třeba balení košile do kufru, jak skládá věci nebo určité jedno charakteristické gesto. My jsme vlastně neřekli, co na tom Mikoláškovi bylo zázračného, tak třeba držení lahvičky s močí, protože on diagnostikoval z moči a podle toho nasazoval bylinky a tím lidi léčil. Takže to, jakým způsobem drží tu lahvičku, jak s ní manipuluje, když s ní zatřásl a viděl tam ty věci. Ale myslím si, že Agnieszka, protože je velmi chytrá, tak vsadila i na geny, které v sobě máme, takže nezávisle na sobě určitě máme společné držení těla nebo určitá gesta. Já si to pamatuji, že se tohle opravdu dědí z otce na syna, pamatuji si to od svého otce. Některé ty věci, které mě lehce rozčilovaly, iritovaly, tak vidím dnes na sobě, že je dělám třeba taky. Tak tohle si myslím, že se vyplatilo.

Jsme na půdě Dejvického divadla, sem diváci často stojí fronty. Jak vnímáte jako herec, že člověku stojí za to čekat celou noc frontu na lístky?

To je dobré, že to takhle říkáte, protože tak asi děláme něco takového, že těm lidem se vyplatí vystát tu frontu. A vlastně je to trochu stejné jako u toho Jana Mikoláška. Tady je třeba dejme tomu 100metrová fronta. Lidi tady stanují, lístky jsou vyprodané. Ale na Jana Mikoláška se stála třeba dvoukilometrová fronta. On léčil přes 5 milionů lidí, což je neuvěřitelné. Tak asi dělal něco, asi evidentně těm lidem pomáhal, jinak by to nebylo možné. Tak něco podobného je vlastně tady v Dejvickém divadle. Asi pořád ty lidi ještě zajímáme, jak to děláme a doufám, že to už není jenom nějaká setrvačnost.

Když se podíváme na ten prostor Dejvického divadla, tak je relativně malý. Jaké jsou výhody a nevýhody tak malého divadla, malého prostoru?

Asi v základě se dá říct, že ve velkém divadle, pokud dokonale ovládáte to herecké řemeslo, tak pomůže obsáhnout celý ten prostor. Zároveň se za něj můžete schovat a za to řemeslo, ta pravdivost je třeba taková řemeslná. A těžko se tam hraje detail, že můžete mluvit s někým tak aktivně. To je zase výhoda tady toho prostoru, že si můžete dovolit tu intimnost, že jsme si opravdu velice blízko, na těsno, že ti diváci jsou skoro jako kdyby byli s námi. Ale nevýhoda je, v tu chvíli, že pokud vám to nejde, nejste pravdiví, pokud jako lžete, tak na to ti lidi snadněji přijdou.

Nevadí vám někdy, že někteří diváci, kteří chodí do Dejvického divadla, očekávají, že to bude vyloženě legrace, když vidí třeba seriály jako Dabing Street nebo Zkáza Dejvického divadla? Přitom vy vlastně hrajete vážné kusy.

Pokud bych řekl u toho Dabing Streetu, tak vždycky je to trošku lomené. Petr Zelenka už pro Dejvické divadlo napsal čtyři nebo pět her, takže už jsme na sebe hodně napojení. Ale vždycky, to víte, že se to lomí nějakou vážností. A to se dá říct i svým způsobem o Zkáze Dejvického divadla, kdy to byla mystifikace, fikce taková, ale do určité míry tam realita našeho divadla prosakovala a vlastně i svým způsobem někdy i vážně, tak my to vždycky jako lomíme. Pokud přijdou lidi na nějakou legraci, tak vlastně nejdou úplně přesně na Dejvické divadlo, ale jsou pod nějakým svým dojmem, jak by chtěli vnímat to, co znají z televize, co se jim u toho líbilo, že se u toho zasmáli. Ale Dejvické divadlo je jiné, jak v komediích hledáme ty vážné věci, i na Bratrech Karamazovech se tady lidi smáli, až se za břicho popadali.

Vy tady zkoušíte svoji hru v roli režiséra, jmenuje se Vina. V pondělí byla první zkouška, jak to jde?

Napsaná je půlka hry, a ta druhá půlka, tam ještě zvažujeme dvě varianty, kam to půjde. Píše to Daniel Majling na naše zadání, ale to už je taky takový dlouholetý spolupracovník našeho divadla, který pro nás už napsal několik věcí. Tak v tomto smyslu jsme ještě na cestě, na první čtenou už by měla být ta hra hotová celá, ale to je zase přidaná hodnota tohohle divadla, že my si tyhle věci můžeme dovolit. Když jsem tady režíroval svou první hru Zásek, tak jsem přišel před ty herce a řekl jsem jim: Nemám nic, mám jenom téma a takovej nápad.

Jak se vám režírují vaši kolegové z Dejvického divadla, protože to vždycky působí, že vy si vzájemně ze sebe děláte legraci, tak jak je těžké je vlastně urežírovat v reálu?

Samozřejmě je to trošku podobný pocit jako takový ten ostych, jako když máte hrát s nějakým svým příbuzným jako s manželkou nebo s dětmi. To přece jenom do vás ti lidi daleko víc vidí. Ale samozřejmě ten černý humor, bez něj by to tady nešlo, to divadlo je tím živené. Ale pokud by ten černý humor byl neustále, tak vlastně ti herci si sami uvědomují, že za dva a půl měsíce tady vylezou a musí to k něčemu být. Takže on ten černý humor je jenom občas a tady se dost pracuje a někdy dost tvrdě, abychom dostáli toho, že chceme pořád objevovat něco jiného. Teď nám nějaký kritik vyčítal, že pořád někam směřujeme, co to jako znamená, že už to není to Dejvické divadlo. Ale vždycky to tak bylo. A vždycky právě, když to vypadalo, že už to umíme, tak Mirek Krobot udělal nějakou úhybku a vlastně si myslím, že v tomhle smyslu na to navazujeme.

Vy jste v létě vystoupil na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii, jak s odstupem času, vidíte dopad těch demonstrací?

Myslím si, že dopad je velký. Číslo lidí, kteří se k té iniciativě připojuje, je větší a větší a myslím si, že to posiluje opravdu občanskou společnost a vnímám to tak, že za poslední dva tři roky se to zlepšuje a že lidi si uvědomují, že je někdy zapotřebí na ty demonstrace jít. Nebo alespoň hledat v sobě, když to vrátím k těm Karamazovům, k tomu dobru a zlu, ty pozitivní věci a bát se těch věcí, které by to mohly narušit. To si myslím, že docela funguje, ale bohužel zatím nefunguje to, aby se to zlepšilo i v té politické rovině. Opozice je bohužel slabá, nikdo nechce vsadit na kartu nějakého sjednocení, i když si myslím, že by to cesta byla. Vládnoucí strana, mě to překvapuje, ta jednota mi připomíná trošku komunistickou stranu, kde to bylo jako povinnost být jednotní, nemohl nikdo vybočit. Ta jednota je i v takových věcech, jako je teď třeba volba pana Stanislava Křečka.

Proti jeho zvolení ombudsmanem bude demonstrace 1. března Milionu chvilek, chystáte se tam jít?

Musím říct, že jsem se ještě nekoukl do svého diáře, jestli nejsme na zájezdě nebo nemám něco, ale pokud ne, tak samozřejmě, že tam budu.