Článek
Turecko podle Šedivého současnou invazí na syrské území porušuje zásadní pravidlo Severoatlantické aliance, ke kterému se zavázalo – že nebude používat vojenské násilí nebo vojenskou sílu pro řešení mezinárodních vztahů.
V současné době by Turecko nesplňovalo podmínky, za kterých by se mohlo vůbec stát členem Aliance. „V tomto okamžiku by se pravděpodobně nestalo členem. Členem by se stalo, až si vyřeší svoje vlastní vnitřní problémy a problémy mezinárodní,“ soudí generál Šedivý.
Pane Šedivý, je NATO takové, jaké jste si v březnu roku 1999 představoval, že bude?
V zásadě takové je, ale je také potřeba říct, že za těch dvacet let prošlo určitým vývojem, který mění Severoatlantickou alianci. Myslím si, že pořád Severoatlantická aliance plní svoji roli, kterou plnit měla.
Pokud bychom se měli zaměřit na problémy Aliance, kde vidíte ty největší? Je to přístup amerického prezidenta Donalda Trumpa, který už několikrát pohrozil, že z Aliance odejde? Nebo to jsou problematické státy, členové, jako je třeba Turecko?
Tak ten přístup prezidenta Trumpa byl vyvolán tím, že členové Severoatlantické aliance, především evropští, neplní své povinnosti, nealokují ty peníze, které slíbili, zpravidla do toho společného obranného rozpočtu. A to vytváří určité napětí mezi Spojenými státy americkými a tou evropskou částí Severoatlantické aliance. Takže není to podle mého názoru Trump, prezident Trump spíše používá rétoriku, na kterou nikdo nebyl zvyklý. To je jeden z velkých problémů. Ale ve své podstatě ten problém vzniká a nebo vznikl v Evropě. A co se týká vývoje s některými členy Severoatlantické aliance, když jsme vstupovali do NATO před těmi dvaceti lety, tak jsme museli splnit minimální vojenské požadavky. Tam bylo dáno několik úkolů, které jsme museli zvládnout, a teprve potom jsme mohli být akceptováni jako členové NATO, stejně tak Poláci, stejně tak Maďaři. Dneska je situace poněkud jiná. Když si vezmete a srovnáte například Černou Horu, Albánii, tyto státy, tak je to rozšiřování už velmi významně poznamenáno politickými rozhodnutími a tito členové z hlediska vojenského už nemají takový velký význam. To je jedna věc. A druhá věc je to, co se momentálně hodně diskutuje. To, že se dostáváme do situace, kdy především Turecko se začíná chovat úplně jinak, než by se mělo jako člen NATO chovat. Takže Aliance je pořád tou Aliancí a pořád plní úkol, který má plnit. Ale přece jen má některé vnitřní problémy, které budeme muset vyřešit.
Turecko vstoupilo do Aliance v roce 1952. Pokud by chtělo vstoupit teď, mělo by šanci stát se členem?
V tomto okamžiku by se pravděpodobně nestalo členem. Členem by se stalo, až si vyřeší svoje vlastní vnitřní problémy a problémy mezinárodní. Protože některé tendence, které probíhají uvnitř Turecka, jsou pro normální členství v Severoatlantické alianci neakceptovatelné. Například realizace článku číslo jedna Washingtonské smlouvy.
Co se týče Turecka a té současné ofenzivy na severu Sýrie, Al-Džazíra napsala, že vztah Turecka a NATO je prověřován tureckou operací v Sýrii. Jak zatím tato prověrka podle vás vypadá?
Je to právě velký otazník, který momentálně visí nad Tureckem. Turecko se rozhodlo, že vyřeší své spory s kurdskou menšinou jak uvnitř státu, tak ale i to, co je na území Sýrie de facto vojenskou intervencí, na území jiného suverénního státu. Můžeme si o Sýrii myslet cokoliv, probíhá tam ještě pořád ta končící válka proti Islámskému státu a zároveň i občanská válka. Ale není možné provést intervenci na území cizího státu. A tím vlastně Turci porušili onen článek číslo jedna, kde se zavazovali, že nebudou používat vojenské násilí nebo vojenskou sílu pro řešení mezinárodních vztahů.
Pokud tedy Turecko porušuje jeden z těch závazků, je možné Turecko vyřadit z Aliance?
Myslím si, že neexistuje ani žádná procedura, která by vyloučila člena Severoatlantické aliance z Aliance. Z jakýchkoliv důvodů. Takže toto je asi jen hypotetická otázka. Navíc Turecko má skutečně velmi významné postavení. Takže pravděpodobně všichni členové NATO budou dělat všechno pro to, aby přesvědčili vedení Turecka v čele s prezidentem Erdoganem, aby se vrátilo zpátky k těm standardním postupům řešení, zejména mezinárodních vztahů, a aby respektovali některé zásady, které vychází z toho, že například nejsou státy NATO vyzbrojovány zbraňovými systémy nepřítele. V tomto případě mluvím o tom, že Turecko zakoupilo ruský systém S-400. Takže pokud by se podařilo přesvědčit vedení Turecka, aby se zpátky vrátilo do té polohy, kde bylo před několika lety, tak by to asi bylo nejsprávnější.
A je možné přesvědčit Turecko?
Já si myslím, že tam je jeden velký problém. A to je to, že především vedení Turecka dneska považuje své postavení na tom jižním křídle Severoatlantické aliance a Středním východě za unikátní, které je opravňuje k některým rozhodnutím a aktivitám, které nemusí vázat na rozhodnutí svých aliančních partnerů. Ta operace, o které jsme se před chvilkou bavili, je toho příkladem. Podobně i to rozhodování o tom, jaké zbraňové systémy budou pořizovat. Ale tam se ukazuje další problém, který je ve vztahu k Řecku. Protože víme moc dobře, že v minulé době tam byly poměrně dost konfliktní aktivity především Turecka ve vztahu k Řecku, řešení a vyhrožování migrační vlnou a podobně. Turecko se chová v poslední době tak, že dělá spíš problémy a vrásky na čele vedení NATO.
Můžeme to přesto pořád brát tak, že je lepší mít tohoto problémového partnera, jak se zástupci Severoatlantické aliance o Turecku několikrát vyjádřili, na své straně?
Dá se to tak říct, ale myslím si, že i tak to do budoucnosti bude mít nějaký limit, hranici, kterou přece jen bude nezbytně nutné přesně definovat. To zaprvé. A za druhé říct, že pokud by ji Turecko překročilo, tak nemůže tím členem NATO být.
Stefano Stefani, bývalý stálý představitel Itálie při NATO, řekl, že Aliance je bezmocná v těch svých snahách zvládnout turecké akce v Sýrii. A že jediné, co NATO může dělat, je verbálně varovat. Jak je to možné?
Tak zaprvé on v zásadě má pravdu. Protože jen velmi těžko můžeme nějak Turecko donutit, aby svoji operaci zastavilo. Ostatně Erdogan řekl několikrát v nedávné době, že tu operaci nezastaví. A nezastaví ho ani za té situace, že jak Spojené státy americké, tak evropští partneři uvalují sankce různého typu na Turecko. Včetně toho, že nebudou dodávány zbraně pro tureckou armádu. Erdogan se jednoduše rozhodl, že tu operaci zrealizuje, že kurdské obyvatelstvo z toho pásu pětatřiceti kilometrů od hranic s Tureckem vytlačí, a můžeme skutečně jen apelovat na to, aby se choval jako rozumný a moudrý státník, protože zaprvé dopad této operace bude asi pravděpodobně nejen na tom vlastním území, ale zvedá se další migrační vlna, mluví se o téměř 300 tisících migrantů, kteří se opět snaží dostat z tohoto regionu. A jestliže ta část migrantů, která je dneska v Turecku, by se měla násilím vrátit do Sýrie, tak se znovu budou snažit dostat do Evropy. Mimochodem, Erdogan tím dokonce i vyhrožuje. Takže ono to má skutečně poměrně dost významné dopady. A zadruhé tam je ještě ten problém, že Turecko a naše neschopnost zastavit Turecko v této operaci ukazuje, že Severoatlantická aliance skutečně má problémy se zvládáním svých členů a tato operace může být zneužita i někdy v budoucnosti. Protože my jsme skutečně, nebo jeden z našich členů, použili sílu vůči svému sousedovi. Čemuž my jako NATO nemůžeme tleskat a musí to zůstat absolutně přesně definováno, že my nebudeme používat vojenskou sílu proti svým sousedům nebo nějakým svým oponentům. Pokud to nezvládneme, tak se NATO stane nedůvěryhodnou organizací.
A v čem podle vás pramení tato neschopnost zastavit jednoho z členů, aby napadl sousední zemi? Je to ve vedení nebo v čem to je?
Tak předně Severoatlantická aliance nemá takové mechanismy. Ono se vždycky předpokládalo, že podle zásad, které jsou pro vytvoření NATO, následně její řízení předpokládá, že všichni členové mají stejný zájem. Ten zájem samozřejmě může být v některých směrech posunutý, ale v zásadě ty normy mezinárodního práva v tomto případě budou respektovány. A nepředpokládalo se nikdy v minulosti, že se někdo bude chovat tak, jak se momentálně chová Turecko. Ty mechanismy NATO nemá, ale je otázka, jaké by to měly být mechanismy? Buď tedy pozastavení členství, nebo vyloučení. To Severoatlantická aliance nemá nebo nezná takovýto pojem. Nějaké konzultace? Ano, to se může provést k řešení této situace. Ale vždycky to znamená, že ten člen, v tomto případě Turecko, bude respektovat názory většiny svých spojeneckých partnerů a respektovat třeba to, že to, co udělali, nebo to, co dělají, je neakceptovatelné a v tomto případě tu operaci zastaví nebo zkrátka omezí její účinnost.
Vy už jste zmínil migraci jako možný dopad na Evropu. Jaké další hrozby nebo další dopady to na náš kontinent může mít?
Ten dopad to může mít, když se bavíme o migraci, že se pokračuje v radikalizaci těch skupin islámsky a radikálně islámsky založených uprostřed Evropy. To jsou ty spící buňky, které mohou začít fungovat. To je jedna věc. A druhá věc je, o které se také mluví, že při této operaci došlo ke snížení stupně střežení bojovníků Islámského státu těmi kurdskými bojovníky, což byl jeden z jejich úkolů v poslední době. Už dneska víme, že několik stovek bojovníků uteklo z některých táborů. Plus ti rodinní příslušníci, ženy a děti. Rovněž je potřeba uvést, že řada těch manželek nebo partnerek bojovníků Islámského státu byla radikálnější než celí bojovníci IS. Kdy na jedné straně byla skupina těchto žen odsouzena ve Francii za pokus o atentát. Takže pokud by se stalo, že tito bojovníci IS se dostanou znovu do Evropy, tak se pravděpodobně může stát, že budou přicházet další atentáty, další teroristické útoky, které budou prováděny těmito lidmi, kteří jsou vlastně většinou občany západoevropských států, případně Ruska a podobně. A na Střední východ přišli bojovat jen za ten radikální islám. Takže to je další problém. A ten třetí, to už jsem řekl, že pokud tu situaci nezvládneme, tak ukážeme, že Severoatlantická aliance není schopna se sjednotit. A tím, že používá jeden z jejích členů sílu k řešení svého sousedského vztahu, jsme se vlastně zpronevěřili tomu zakládajícímu dokumentu, což je Washingtonská smlouva.
Můžeme to tedy brát tak, že ten proklamovaný fakt, že Islámský stát je poražen, zrušila turecká ofenziva?
Ne tak úplně. Islámský stát byl poražen, to je zcela evidentní, byť ještě některé oblasti jsou v Sýrii pod kontrolou Islámského státu a není to už významné. Ale tam jde spíš o to, že tato ofenziva zapříčinila sekundární moment, že se podařilo některým bojovníkům Islámského státu z vězení, která byla třeba bombardována, pravděpodobně omylem, utéct. A to je vlastně ten problém, o kterém se v řadě případů mluví a na který se poukazuje.
Ještě se vás zeptám, jak vidíte výsledek té turecké operace?
Nedávno prezident Erdogan řekl, že operace nezastaví. Takže s tím musíme počítat. Uvidíme, do jaké míry bude postupovat až do té hloubky těch pětatřiceti kilometrů, v té šíři více jak čtyři sta kilometrů. Zda se skutečně zastaví. A co se potom stane? Jestli se stáhne zpátky z těchto území, nebo jestli zůstane na tom území a bude ho ovládat tak, jak se to de facto stalo, když provedl podobný výpad do Afrínu a jeho okolí. A pokud toto území bude okupovat, tak to bude i poměrně velký politický problém.
Ještě se vrátím k Alianci samotné. Vzhledem k tomu, že v současnosti se nevedou jen války zbraněmi, ale také informační, kybernetické války, je na tento druh války NATO připravené?
Já si myslím, že je. NATO poměrně velmi rychle už před několika lety reagovala výstavbou svých nových organizačních prvků a struktur na vedení kybernetické války. Ale jak by reagovala na hybridní války, to je ten celý soubor působení na protivníka, tak tam si myslím, že NATO připravené je. I když je potřeba říci, že je to velmi sofistikovaná a velmi problematická situace vzhledem k tomu, že všichni velmi dobře vědí, jak je flexibilní ono informační prostředí, které vlastně může využívat kdokoliv z jakéhokoliv prostoru, takže je to velmi složité a velmi těžký boj, který může mít ve svém důsledku dopady stejné, jako je třeba použití ozbrojené síly.
