Našla přes 750 dětských hrobů. „Láme to srdce,“ říká kanadská archeoložka

Od května oznámilo několik komunit kanadských původních obyvatel nálezy většího počtu neoznačených hrobů v blízkosti rezidenčních škol, kam úřady ještě na konci minulého století posílaly domorodé děti.

Poslední objev o 160 neoznačených hrobech ohlásil kmen Penelakut v provincii Britská Kolumbie. Zatím se celkem našlo přes 1300 hrobů, už nyní je ale jasné, že jejich skutečný počet je mnohem vyšší.

Archeoložka Supernantová působí na Univerzitě v Albertě. Seznam Zprávám řekla, že nálezy přitáhly velkou pozornost k iniciativě, která tu je ve skutečnosti už dlouhou dobu. Některé komunity totiž po ostatcích svých dětí pátrají celé roky.

„Květnové ohlášení nálezu 215 neoznačených hrobů v Kamloops v Britské Kolumbii však odstartovalo mezinárodní debatu o dědictví kanadských rezidenčních škol, o dopadech, které tento systém měl a dosud má na domorodé komunity. A o potřebě v pátrání po umístění dětí, které v těchto internátech zmizely nebo zemřely, pokračovat,“ vysvětlila na úvod.

Supernantová, která se jako archeoložka domorodého původu ve svém výzkumu snaží změnit zavedené paradigma „usedlíků zkoumajících původní obyvatele“, nálezy nesleduje zpovzdálí. Sama se velkou měrou podílela na nálezu pohřebiště v Marievalu v Saskatchewanu, kde je umístěno přes 750 neoznačených hrobů nedaleko internátu pro indiánské děti. Jeho brány se zavřely až ke konci devadesátých let.

Obecně je podle ní těžké pracovat někde, kde leží hroby. U této školy to ale bylo extrémně náročné.„Najít takové místo láme srdce. Pátrali jsme v okolí internátu, protože tamní domorodá komunita posbírala různá svědectví, z nichž vycházelo, že tam pravděpodobně hroby budou. Lidé třeba viděli pracovníky, jak hloubí jámy v půdě…“ začala vyprávět archeoložka.

„Ještě než jsme přišli s georadarem, bylo něco ve vzduchu, taková zvláštní tíha. Cítila jsem ji já i lidé v mém týmu, padla na nás. Připravili jsme si orientační síť a s georadarem prohledávali vytyčené řádky o pětadvaceti centimetrech. Začali jsme místo prohledávat – všímáte si pak náznaků na obrazovce georadaru, toho, jak se na ní v pravidelných intervalech objevuje podobný signál. Po několika řádcích se vám v hlavě začne utvářet obraz toho, co leží pod vámi. Je to zničující, a to i přesto, že jsem si vědoma hodnoty takového objevu,“ přiznala s lámajícím se hlasem vědkyně.

„Víte, sama mám malou dceru. A jsem métis, tedy domorodého původu. Můj pradědeček v jedné takové škole žil, našla jsem jeho jméno v záznamech při rešerši, kterou jsem dělala pro komisi pravdy a usmíření. Když se tohle všechno spojí dohromady, není možné z toho nebýt zničená,“ pokračovala se slzami v očích. „Myslím si ale, že tohle nejde dělat jinak než s těžkým srdcem. Nejde oddělit vědu od emocí, protože právě díky tomu je to pro mě tolik důležité. Nutí mě to k vykonání té nejlepší práce, jaké jsem schopná,“ dodala Supernantová.

Archeoložčin tým je poměrně malý – čítá pouze tři, čtyři členy: „Trvalo tudíž velmi dlouhou dobu celou oblast pokrýt. Lidé pak chodí a ptají se, jestli bychom nemohli proskenovat třeba plochu o 64 hektarech. I přestože nemusíte prohledat vyloženě každý kousek půdy, zabere něco takového celé měsíce.“

Ze své pozice přední kanadské vědkyně působí jako konzultantka – je se svými znalostmi k dispozici domorodým komunitám, jež se pokoušejí podobná místa najít. Samotné ohledávání půdy georadarem ale představuje podle archeoložky jen jeden z mnoha kroků, jež se musí při pátrání podniknout. Předchází mu dlouhé bádání komunit, jež se snaží získat od přeživších a svědků nebo z archivů informace. A ty pak skládají dohromady a vytipují konkrétní lokality, kde by se pohřebiště mohla nacházet.

„V momentě, kdy jsou komunity připravené, přijde můj tým a začne prozkoumávat vytyčenou plochu georadarem. Občas používáme i jinou technologii. Nemusí jít ale pouze o pátrání kolem rezidenčních škol, někdy se domorodí obyvatelé snaží najít třeba historické hřbitovy. V jiných případech mezi lidmi kolují povídačky o tom, že by se na nějakém místě mohly nacházet neoznačené hroby, zkoušejí to tedy tam,“ popsala proces vědkyně.

Pátrání kolem rezidenčních škol, kam kanadské úřady posílaly na převýchovu domorodé děti, je podle Supernantové z podstaty věci velice citlivé: „Rodiny často ani nevědí, zda jejich dítě zemřelo, natož aby čekaly, že tam bude pohřbené. Taková práce je tedy velmi složitá, což je důvod, proč o mnoha objevech slyšíme až nyní. Není to totiž tak, že by se na ty hroby přišlo ze dne na den, jsou za tím roky dřiny. Třeba pondělní nález kmene Penelakut – pátrali po něm, řekla bych, tak sedm let. Jen s tím nešli hned ven, je to prostě proces a počty nalezených hrobů v oznámených lokalitách budou ještě narůstat.“

Takové tvrzení potvrzuje čtvrteční zpráva z Kamloops, kde se podle květnového oznámení našlo více než 200 dětských neoznačených hrobů. Specialistka Sarah Beaulieuová nyní upozornila, že vyšetřování v oblasti je ve skutečnosti teprve na začátku. A lidských těl je pod zemí pravděpodobně mnohem více.

Pokud si lze jen na chvíli odmyslet hrůzné nálezy neoznačených dětských hrobů, i bez nich měly už dříve rezidenční školy, často vedené římskokatolickou církví, příšernou pověst. Domorodé děti v nich žily ve špatných podmínkách a čelily násilí – fyzickému, sexuálnímu i psychickému.

Ne každý z těch, kteří takovými zařízeními prošli, podobné zacházení zažil. Podle Supernantové je ale nakonec strašný „už jen“ samotný systém, skrze nějž byly malé děti odebírány rodičům a komunitám a posílány na převýchovu.

„Mluvila jsem s přeživší ze severu Alberty, která říkala, že je ‚jednou z těch, co měly štěstí‘. Ale štěstí tam neměl vůbec nikdo, všechny je odstřihli od jejich komunit a blízkých. Všichni vyrostli na pocitu, že se mají za svůj domorodý původ stydět,“ dodala pro Seznam Zprávy archeoložka Kisha Supernantová.