Násilí na ženách je hluboce zakořeněné, říká šéfka italského ženského centra

Italka založila před třiceti lety v italské Bologni soukromé neziskové centrum pro ženy, které zčásti funguje i jako azylový dům.

„Služeb Casa delle Donne využívá sedm set žen. Spoustu z nich nám řeklo: Přišla jsem do azylového domu, protože jsem slyšela o femicidě. A nechci nic riskovat, protože mi můj muž řekl, že když udělám to nebo ono, zabije mě,“ řekla na začátku rozhovoru pro Seznam Zprávy Anna Pramstrahlerová.

Rozhovor s Pramstrahlerovou se ale netýká žen, které dokázaly své vlastní vraždě předejít. Je o těch, jež se staly oběťmi femicidy. Italka se fenoménem, o němž se v Itálii mluví čím dál víc, zabývá už dlouhá léta – i v rámci skupiny z Casa delle Donne, která vytváří každoroční statistiky.

Vaše organizace dává dohromady statistiku femicid v Itálii. Jak pracujete na její přípravě? Žádné oficiální, řekněme, vládní záznamy v Itálii jsem nenašla.

Data o femicidách shromažďujeme z médií. Jak říkáte, není to oficiální statistika, jde o čísla, která jsme den co den sbírali z médií. Děláme to už celé roky, v Itálii žádná jiná podobná statistika neexistuje. Žádná oficiální vládní iniciativa. Ministerstvo vnitra shromažďuje záznamy o kriminalitě, v těch se dá najít ale jen jeden údaj, tedy kolik je zavražděno žen. Nedozvíte se, kde se to stalo a z jakého důvodu. Nejde tedy ve všech případech o femicidu.

Data z ministerstva a ta naše se proto neshodují. My se soustředíme nejen na femicidy v partnerských vztazích, ale také třeba na vraždu ženy po znásilnění, vraždu prostitutek… Prostě rozlišujeme všechny druhy femicid. Počty, které prezentujeme, ale nejsou zcela přesné. Tedy v tom směru, že femicid je podle nás ve skutečnosti víc. Sledujeme zprávy v médiích, jenže média o všech vraždách žen neinformují. Pozornost věnují zejména případům, které se týkají mladých, krásných žen. Starších žen nebo třeba prostitutek, bezejmenných žen, si ale nevšímají. A my o nich pak nevíme.

O čem vaše statistika s ohledem na přítomnost tohoto fenoménu v Itálii vypovídá?

V posledních letech byly počty femicid poměrně stabilní, nijak se nezvyšovaly ani příliš nesnižovaly. Nemáme ale srovnání s tím, jak tomu bylo třeba před 30 lety. Nikdo tu tento problém nesledoval, takže o fenoménu femicid v dlouhodobém měřítku vlastně mluvit nelze.

Letošní koronavirový rok je v lecčem rekordní. Očekáváte, třeba kvůli lockdownu, nějaký výkyv i co se femicid týče?

Máme už nějaká data a zdá se, že počty vražd žen nahoru nejdou. Čeho je ovšem více, je domácí násilí. To máme jako azylové centrum z první ruky. Opět je ale těžké mluvit v absolutních číslech, pro některé ženy bylo během karantény velmi složité dostat se k žádané pomoci.

Femicidy nicméně studujete už roky. Našla jste nějakou příčinu, pohnutku, která by se v jednotlivých případech vražd opakovala?

V Itálii je pachatelem takového činu nejčastěji partner, jež tu vraždu spáchá ve chvíli, kdy se od něj žena rozhodne odejít. Když řekne, že chce z toho vztahu ven. Někdy jde o násilný vztah, někdy chce žena vztah prostě jenom ukončit, kvůli čemuž ji partner zabije. A někdy i jejich děti. Jen před pár týdny tady veřejnou debatou rezonoval případ, kdy muž zavraždil své dvě děti, žena přežila. Chtěl tak svou manželku potrestat. Nicméně, tím opakujícím se vzorcem je vražda ženy, která chce odejít – je to o žárlivosti, opuštění a o faktu, že ona žena by mohla mít život sama o sobě.

Co jsou ti pachatelé zač?

Řeč může být o synech, kteří zabili svou matku. Opakují se i případy seniorek, jež zavraždili jejich manželé. Ti to pak odůvodnili tím, že se nemohli dívat na to, jak je jejich žena nemocná. Tak ji zabili. Pro nás je to v rámci statistik femicida. Další skupinou jsou i vrahové prostitutek. Obecně jde ale o lidi ze všech vrstev společnosti, všeho věku. Nedávno jsme tu měli případ, kdy vraždil lékař z vysoké společnosti. Byl vychytralý, všechny důkazy pečlivě skryl. Ale nakonec ho odsoudili, šlo o femicidu. Mně přijde také zvláštní, kolik mladých mužů zabilo své přítelkyně. Mluvím třeba o pětadvacátnících, o studentech. A abych to doplnila, asi třetina mužů po činu spáchá sebevraždu, u nich tedy nelze o důvodech polemizovat, neznáme je. Někdy zabijí jen ženy, někdy i děti.

O femicidě se v Itálii v posledních letech mluví poměrně intenzivně, a to i ve vysoké politice. Jak na tom jste z právního hlediska?

Ne moc dobře. Zákonů existuje spoustu, máme tu dokonce i samostatný zákon o femicidě, který přišel s Istanbulskou úmluvou. S tou u nás mimochodem přišly velké legislativní změny. Problém ovšem je, že policejní kultura ze své podstaty není příliš proženská. Takže když ženy policii zavolají, že jsou v nebezpečí – občas se děje, že volají nespočetněkrát - policisté usoudí, že jde o běžnou partnerskou hádku. Nerozeznají vážnost celého problému. Jen málokde mají členové policie trénink, aby dokázali takové ženě pomoci předtím, než se stane něco fatálního. Policisté, a mluvím hlavně o mužích, by měli mít na takové případy výcvik. A mělo by dojít k větší kulturní změně.

Jak vlastně na celý fenomén femicidy nahlíží italská většinová společnost?

V poslední době prochází Itálie společenskou proměnou. Média mluví o femicidách mnohem víc než dřív, zmínila ten problém za posledních 10 let asi tisíckrát. Ve světě proto lidé získali dojem, že počet vražd žen tu musí být neuvěřitelně vysoký. Ale tak to není, vykazujeme poměrně standardní čísla. Společnost se proměnila, proto média o fenoménu mluví častěji. Vyrostly tu feministické skupiny, ženské organizace, azylová centra… Společenská kultura se mění. Pro příklad – pětadvacátého listopadu, což je celosvětový den proti násilí na ženách, mluvil premiér Giuseppe Conte v parlamentu i o femicidě. Masmédia to samozřejmě streamovala.

Umí ale média o této problematice mluvit správným jazykem?

Všechna ne. Některá se soustředí na skandální stránku věci, popisují, co všechno se při vraždě stalo. Používají také opravdu temné výrazy, což vážně nevidíme rádi. Soustředí se v tu chvíli na samotný trestný čin, přitom nepopíšou a nezanalyzují, k čemu přesně došlo třeba ve vztahu zavražděné k pachateli.

S novináři bojujeme i proto, že často píšou věci typu: „Muž miloval onu ženu tak moc, že nedokázal zvládnout její ztrátu, ovládla ho jeho láska a vášeň.“ S takovou interpretací nesouhlasíme a vždy se ji snažíme dementovat. V některých médiích se snaží na tom pracovat a psát o tomto tématu jinak, ale obecně je to složité. Menší redakce v tom například vidí zajímavost. Plus samozřejmě chtějí hlavně prodávat. A čím více skandálu, lásky, vášně a krve v jejich článku bude, tím víc čtenářů si jejich noviny koupí. O femicidách se mluví hodně, ale často ne správným způsobem.

Ten problém je ale mnohem hlubší, nemyslíte? Stačí se podívat do knihoven nebo na filmy, často je smrt ženy rukou partnera vyhledávanou zápletkou. V popkultuře jde o poměrně romantizované téma.

Jasně, když se podíváte na filmy, co běží večer v televizi, skoro vždycky tam někdo zabije nebo znásilní – samozřejmě nádhernou – ženu. Lidé se na to dívají jako na normální život, jehož součástí je přinejmenším sexuální násilí. Je to v naší kultuře, která násilí vůči ženám vyhledává. Třeba za deset, dvacet let dnešní děti uvidí, že to byl klam, který reprezentoval minulou dobu. Jde o kulturní boj.

Co je tedy podle vás potřeba pro to, aby změna nastala?

Násilí na ženách, případně femicidy, jsou otázky zakořeněné v patriarchální společnosti. Pokud chceme, aby o nich společnost přemýšlela jinak, je třeba učinit zásadní změny. Změnit by se musela třeba právě masmédia. Co se legislativy týče, ve spoustě zemí není v tomto ohledu problém – zákony týkající se femicid či domácího násilí už třeba existují a jsou velmi dobré. Podívejte se ale třeba na Kanadu, Nový Zéland nebo Švédsko – do vedoucích funkcí se tam dostávají ženy. Ty země jsou velmi napřed, a i přesto jsou tam ženy vražděny.

Podle mě potrvá desítky let, než k nějaké změně v naší společnosti dojde, protože kořeny tohoto problému, jehož středem je otázka moci, jdou skutečně hluboko. Naše azylové centrum je otevřené třicet let a myslím si, že jsme za tu dobu udělali první krok. Předtím se o násilí na ženách nemluvilo, byla to normální věc, na kterou měl každý manžel nebo otec právo. K žádné, řekněme, revoluci ale nedošlo. Ženy stále nejsou svobodné.