Národovci mě zklamali. Ale favorita jsem si vybral, říká Landa

Na jaře to vypadalo, že se zpěvák Daniel Landa vydá na politickou dráhu. Scházel se s politiky v Parlamentu a diskutoval s nimi o covidových opatřeních. Připadalo mu, že stát v době pandemie připravuje občany o svobodu, kvůli čemuž založil i takzvaný Blanický manifest.

Během léta nebylo o Landovi vůbec slyšet, pár týdnů před volbami o sobě ale znovu dává vědět. Spustil akci Žlutý špendlík – jakési hnutí, které má shromáždit lidi nespokojené s vývojem politiky a společnosti. „Mě to fakt trápí dost,“ říká o současné situaci.

Sám Landa ve volbách nekandiduje. Má ale jasno, komu hodí hlas – Svobodným, kteří kandidují v koalici s dalšími stranami pod záštitou Trikolóry. Zároveň dodává, že ho zklamalo, že národovecké subjekty jako Volný blok, Trikolóra a SPD nekandidují společně a tříští síly. „To mě velmi mrzí, že si každý jede svou linii, to je smutný,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Cílem jeho nové aktivity je přimět lidi k odporu proti demontáži ústavního systému republiky, k čemuž podle Landy během pandemie začalo docházet. Na otázku, jaké jsou hranice tohoto odporu, ale nedokáže odpovědět – ani na to, do jaké míry je pro něj schůdná agrese. On sám prý chce ale propojovat lidi „jemně“. „Jakmile budu mít pocit, že nikdo naši Ústavu a naše základní práva neohrožuje, zase ten pomyslný meč zastrčím,“ slibuje.

Některé ponechané nespisovné výrazy jsou součástí projevu Daniela Landy.

Spustil jste akci Žlutý špendlík. Co bylo důvodem?

Po roce a půl, kdy jsme nikde nebyli a nedokázali si pořádně oddychnout, jsem si odpočinul na dovolené. Předtím jsme měli kvůli Blanickému manifestu pořád nějaká jednání, která mě hodně vyčerpávala. Člověk to nějak necítí, a tak jsem se po dlouhé době konečně pořádně vyspal a načerpal sílu. A přečetl jsem si, co říká pan ministr Vojtěch a další politici. Zaklapl jsem počítač a vzhledem k tomu, že jsem už byl zase odpočatý, řekl jsem si, že tohle už opravdu překračuje všechny meze. Chování mocných k obyvatelům této země, to je už překročení všech možných hranic.

Takže pokračování Blanického manifestu?

Rozhodl jsem se, že se budu dál osobně angažovat v jakémsi pokračování Blanického manifestu, ve kterém jsme politiky slušně žádali, aby si všimli, že naší zemi a lidem velmi ubližují. Dokonce jsme dodali skutečně povolané experty z různých oblastí a vlastně nikdo se s nimi ani pořádně nebavil. To byl ten první krok. Doufal jsem, že se něco stane. Nechtěl jsem to celé dál táhnout sám, protože to je velice vyčerpávající. Ale ono se toho nic moc nestalo, borci v tom pokračují, a navíc sem přicházejí zprávy z Německa, kdy například dneska Baden-Württemberg zvažuje lockdown pro neočkované lidi.

A protože jsme delší dobu svědky toho, že co se nejdřív nařídí v Německu, nařídí se i u nás, jsou to věci, který já už nechci připustit. Chci naplno využít svoji známost, energii a všechny svoje možnosti k tomu, aby se to tady už nedělo. Jako symbol jsem původně zvolil husitskou pavézu s číslem 23. To číslo odkazuje na článek 23 Listiny základních práv a svobod a pavéza na obranu.

Myslíte článek, který říká, že „občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod“?

Ano. Jenomže širší kruh mých přátel, kteří nejsou všichni tak hrrr jako já, jsou to daleko jemnější lidi, mě přesvědčili, že by bylo dobrý zvolit něco, co není primárně agresivní a co může propojit i lidi jemnější, kteří třeba nejsou bojovníci, ale taky je to trápí.

A proč ten Žlutý špendlík?

Další návrh byl dvě hrací kostky s dvojkou a s trojkou, ale kvůli co nejjednodušší identifikaci a dostupnosti jsme zvolili žlutý špendlík. Ten odkazuje i na šlechetnost, ke které inspiruje pan Foglar a jeho dílo. To sice není úplně můj nápad, ale líbil se mi. Zatím tedy, pro fázi zjišťování počtů a zajišťování odborných týmů, platí žlutý špendlík. Ve chvíli, kdy budou právní, expertní medicínský a další týmy kompletní, změníme náš žlutý špendlík, který patří dětem, na špendlík zlatý. Žlutý špendlík vrátíme tajemnému bratrstvu Vontů, které je stále živé, tedy dětem a jejich světu. Skončí hra. Zlatý špendlík bude sice stále symbolizovat naši příchylnost k Foglarově šlechetnosti, ale zlatá barva budiž symbolem erbovních zbraní našich heraldických zvířat.

Na jaře jste se s politiky scházel v Parlamentu. Bylo to z vašeho pohledu k ničemu?

Já tam byl jako zprostředkovatel, profesor Jiří Beran za epidemiology a vakcináře, pan docent Miroslav Ševčík za ekonomy, aby bylo jasno, že je to katastrofální zásah do budoucnosti a ekonomiky české země. A ještě byl s námi další statečný – pan Radomil Bábek za podnikatelské odbory. Tedy za sféru, kterou to zasáhlo nejvíc. Schůzka se odehrála a my jsme náš manifest dotáhli až do konce. Řekl bych, že až za konec. Byli jsme velmi tvrdě až nedůstojně odpáleni jak malé děti. Ale poté, co jsem si odpočinul a mám důvodné podezření, že s našimi právy bude dále zacházeno jako uplynulý rok, bylo nutné ten prapor přece jen zvednout a říct: Fajn, manifest zcela zjevně nestačil, tak teď musíme jinak.

Co je tedy cílem? Máte nějaký institucionální cíl?

To si úplně nemyslím. Já bych se teď v první řadě chtěl – tedy kromě profesionálních týmů jako právníci, vědci a lékaři – zeptat občanů, kolik máme k dispozici stejně cítících lidí. Jestliže chci něco podniknout, zvláště v tak obrovském měřítku, což jsem doposud ještě nikdy nezkusil, tak si musím nejdřív zjistit, jak početné mohou být naše řady. Ten žlutý, posléze zlatý, špendlík, má jednu hlavní vlastnost, a to takovou, že přestože je to celkem subtilní znamení, lidi uvidí, že nejsou sami, že je jich víc. Ale určitě to bude víc než deset tisíc, protože registrace už počátkem tohoto týdne překročily deset tisíc a my ještě ani pořádně nezačali. Já musím vědět, jestli jich je padesát tisíc nebo pět set tisíc. Uvidíme – a podle toho se bude odvíjet strategie. Pro mě je hlavní, aby se na stránky žlutého špendlíku zaregistrovali. To nošení je spíš taková vzájemná podpora, dodávání si energie, a tím i trochu radost, když se třeba dva cizí lidé se špendlíky někde potkají.

Takže takové rodící se hnutí?

To jsou občané připraveni na článek 23, tedy na odpor. Tedy již na důrazné vyjádření toho, že takhle už ne.

Kam až to může zajít? Bude to odpor verbální nebo až fyzický?

To vám neřeknu.

Co je pro vás hranice, za kterou nechcete, aby to zašlo?

Nechávám to na kompetentních odbornících. Já jednám hlavně v rámci nějaké své emoce, pocitu. Ono to ale teď není z hněvu, je to spíš z lásky, a to je úplně jinej příběh. Proto je to vážná, velmi vážná věc. Teď jsem oslovil asi 15 právníků, kteří připravili profesní prohlášení, ve kterém jejich jazykem definují červenou hranici, kterou by rozhodně nikdo z politiků neměl překračovat. Dokument mám již v ruce, brzy ho zveřejníme, zřejmě na tiskové konferenci. Ještě se poradíme. Ale je to dost zásadní společenská událost na to, aby se to v tichosti jen tak hodilo někam na weby a sociální sítě.

Nám slovo odpor přijde už blízko tomu, že vezmete do ruky zbraň nebo vidle…

Přesně toto slovo je v Listině – ve chvíli, kdy bude někdo demontovat právní stát, občané mají právo na odpor.

Ale Listina je psaná velice obecně…

Proto mám v zádech naprosto skvělý tým a štít, abych tohle já řešit nemusel. Jsou to úžasní lidé a profíci, jako třeba Tomáš Nielsen, právník roku, Jana Zwyrtek Hamplová, právnička roku, ústavní specialista Zdeněk Koudelka a další. Jsou to opravdu právní kapacity a k nim se já jako táta, manžel, soused, občan, ale hlavně jako laik obracím. Nedovolil bych si něco takového vyhodnocovat sám.

Můj pocit je, že za hranicí už je to dávno. Například to, co teď provádějí s dětmi ve školách, je za mě už daleko přes hranici. Ale zdaleka nejenom to. Přesto je to jen můj pocit, a proto chci, aby tohle sledovali a definovali tito zkušení právníci a právničky. A oni byli velmi stateční, lidští a postavili se k tomu čelem. Jejich „glejt“ mám už v ruce. Další obdobná listina od lékařů a vědců, mezi nimiž jsou praktici i skutečné kapacity, mi včera dorazila do e-mailu.

Vaše rétorika ve videích připomíná požadavky Volného bloku, který kandiduje do Poslanecké sněmovny. Nekonkurujete si?

Rozhodně si s nikým nekonkurujeme, protože teď mluvíte o politické cestě, a to není ta moje. Já vítám každou aktivitu, která se staví na obranu občanů, ale potenciál, který probouzím, je nadpolitický. Tedy je mi jedno, kdo se přidá, jestli je to politicky pravičák, středař, levičák nebo kdokoliv. Prostě tady jde hlavně o lidský bytosti, táty a mámy, o sousedy a prostě všechny lidi, který to trápí. Mě to fakt trápí dost.

Řekl jste, že vás zklamala slabá reakce na Blanický manifest. Co říkáte na aktivitu, kterou vyvinuly strany jako SPD, Volný blok či Trikolóra?

Já třeba vím, že Svobodní a jejich předseda Libor Vondráček, mladý právník, a Svobodní, kteří jsou kolem něj, v boji za svobodu rozhodně nezahálí. Dlouhodobě a bez ohledu na politický prospěch. Sice vidím, že určitá skupina politiků bojuje také, ale nedokážu odhadnout, nakolik je v tom nějaký osobní prospěch. Jsem sice rád za každého bojovníka za svobodu a rozum, ale osobně blíž znám jen lidi od Svobodných.

Svobodní kandidující za Trikolóru jsou vám nejblíž?

Ano. Ale na druhou stranu aktivita Žlutý špendlík na žádné politiky ukazovat nebude. Tohle není ničí volební kampaň. Ať si lidi najdou politiky, kterým věří sami. Ať si sami určí, komu dají své sympatie, důvěru a hlavně moc. To není můj úkol, nejsem politická agitka. Můj úkol je v lidech probudit lva a moravskou i slezskou orlici.

Slyšeli jsme naopak, že se vám moc nezdá, jak k tomu přistupuje poslanec Lubomír Volný, že to je už moc…

Já nebudu nikoho ani hodnotit, tohle je prostě nadpolitická aktivita.

Půjdete volit?

Rozhodně ano. To si nenechám utéct. Dokážu si vybrat a myslím, že už jsem to i celkem naznačil.

Ještě na jaře se hovořilo, že byste mohl za nějakou stranu kandidovat do Poslanecké sněmovny. Případně založit nějaký nový subjekt. Proč jste do toho nakonec nešel?

Já jsem slíbil svým nejbližším, že se nad tím vážně zamyslím. A v rámci asi jednoho měsíce jsme pustili informaci, že se nad tím opravdu vážně zamýšlím. Sešel jsem se s mnoha politickými subjekty, vyslechl jsem si mnoho zajímavých nabídek, abych vůbec zjistil, co to obnáší. A asi po 14 dnech potkávání s těma lidma jsem z toho začal mít srdeční arytmie, protože to jsou naprosto jiný bytosti, než jsem já.

Já jsem umělec, hudebník a básník, patřím do svý umělecký bubliny a neměl jsem nikdy důvod se s takovejma lidma vůbec potkávat. To jsou tak moc jiný bytosti a tak jinej druh poslání nebo profese, že mě by to celkem rychle zabilo. Nejdřív duši a potom i tělo. Já bych určitě nemohl vykonávat tuhle profesi. To jsem asi po měsíci zjistil. Mě by to prostě úplně odpálilo. Nejsem schopen intrikovat a politicky kličkovat. Není to v mých silách. Vyrostl jsem úplně v něčem jiném. Určitě není vhodný, aby člověk bez řidičáku, kterej je navíc absolutní antitalent na řízení autobusu, řídil autobus plný lidí. A to je můj případ. Jsem na to nevhodná bytost, neřízená střela. Absolutně a totálně.

Není to i případ některých politiků?

Ne. Spíš si myslím, že mnoho politiků je naprosto nekompetentních. A co mi vadí ještě možná víc než ta nekompetentnost, je nelidský přístup k občanům.

Můžete to konkretizovat?

Oni to konkretizují sami celý rok. Nemyslím jenom vládu, ale i Parlament, který to té vládě umožňoval. Jen hrstka hlasovala proti, ale většina tu zvůli posvěcovala a absolutně ignorovala fakt, že tady skoro celá střední třída opravdu jede břichem po dně a desetitisíce osudů celých rodin se přiblížily do zóny lidských tragédií.

Myslíte, že politikaření rozmělnilo tábor těch, kteří bojují proti covidovým opatřením jako vy?

Smysl to možná nedává, ale myslím si, že jednotící prvek touhy po svobodě je jedna věc a druhá věc je pohled na řízení a správu státu. A v tom si myslím, že třeba Svobodní a SPD si tak úplně blízko být nemusí. Tak možná proto, ale nevím. Mrzí mě, že nejsou schopni se domluvit a zatáhnout za jeden provaz, ale nic s tím neudělám a ani dělat nechci.

Lákaly vás strany, ať za ně kandidujete?

Samozřejmě lákaly. Proto jsem i rozhodil tu informaci, abych se dozvěděl, zač je toho loket. Nabídek bylo dost, ale nechci je konkretizovat.

Šlo o národovecké strany?

Byly to různé subjekty. Nebudu to konkretizovat, protože to je taková černá díra, kterou jsem raději zavřel dřív, než jsem ji skutečně otevřel. Takže jako bych to úplně vymazal z paměti.

To, jak mluvíte o Žlutém a Zlatém špendlíku, o shlukování nespokojených lidí, trochu připomíná počátky Akce nespokojených občanů – neboli Babišova ANO. Ten také říkal, že do politiky nepůjde. Nebude mít vaše iniciativa podobný vývoj?

Tohle je naprosto jiný příběh. Nejde ani o peníze, ani o moc. Chci vytvořit občanskou hradbu očividnému zneužívání politických pozic.

Nebojíte se, že se na vás navážou extremisti, kteří vaši myšlenku devalvují?

Nemyslím si to a nebojím se toho. Skuteční extremisti mají svoje modly, a to já, myslím, nejsem. Od začátku se navíc snažím tu sílu, kterou probouzím, kultivovat skrz naše národní symboly a jejich inspirativní výklad. Mluvím o hodnotách, o 14 hodnotách lidství. Tohle riziko je podle mě ošetřeno hodně dobře. Ta síla musí být ušlechtilá, vznešená, nesprostá, ale akceschopná a obrovská.

Vlastenectvím se ohání SPD či Volný blok. U nich se dá říci, že slovo vlastenec zprofanovali, mnohým lidem to kvůli nim může znít jako sprosté slovo. Neudělali vám tím medvědí službu?

Já to slovo moc nepoužívám. Spíš se snažím sdílet svoji lásku k týhle krajině a ke zbytku ušlechtilých lidí, kteří tady jsou, a snažím se ji nenásilně šířit. Je to totiž o lásce, to je nejlepší motor. Není to o slovech ani o vyhlašování velkohubých stanovisek, jako že my jsme jediní praví vlastenci, a ti ostatní ne. To je o činech, myšlenkách i slovech. A všichni, o kterých mluvíme, by se měli snažit naši zemi spíš povznášet. Poznáte je podle ovoce.

Hovoříte s nespokojenými lidmi a slyšíte, co si myslí. Kdybyste měl v průměru voličsky charakterizovat tyto osoby, co byste řekl?

Já se těch lidí sice na politiku neptám, ale jsou hlavně zklamaní. Velmi zklamaní občané.

Z čeho? Momentálně nebo celkově z vývoje po revoluci?

Myslím si, že také. Spousta lidí si pomalu začíná uvědomovat, že už nám toho tady zas až tolik nepatří a rozhodování o našich zásadních věcech se stěhuje za hranice. Myslím, že takhle si to nikdo nepředstavoval. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. A to šílené zadlužování pozornější lidi taky trápí. Vnímají to. Ale hlavní zůstává ten současný odklon od svobody a rozumu. Otázka je, jestli to všichni dokážou projevit právě ve volbách. Hlavně ale musí k těm volbám přijít. Teď je to důležitější než kdykoliv jindy.

Vám by nevadilo, kdyby se tady začaly vzývat časy minulé, předlistopadové?

To si nemyslím. Spousta lidí ví, že aby tady bylo líp, je to na každým z nás. Musíme se umět o sebe postarat, myslet, tvořit, pracovat, dokázat se spojovat i v těch tvůrčích věcech a nejenom ve snaze něco zničit. Lev se o svou potravu stará sám. Tím, že ho začnete krmit, eliminujete jeho schopnost samostatně přežít. Musíme znovu přebrat za své životy a budoucnost zodpovědnost, to je jediná cesta z toho ven. To se i lidem snažím říkat, že to je jen a jen o nich.

Ve světě covid sílí, u nás porostou počty nakažených, není dostatek naočkovaných. Jaké by podle vás mělo být řešení, aby mohlo Česko volně dýchat, děti chodit do škol, ale zároveň vám nikdo později nevyčetl, že se epidemie zase rozjela a byly další desetitisíce mrtvých?

Mám to stejné jako v případě práva. Od toho je tu právě odborná skupina, která je vysoce kompetentní. Já za sebe i za ni říkám: covid je zneužitý.

Covid ale přece nemůžete popřít. Že tady je, že na jaře zatížil nemocnice a lidé umírali.

V první řadě je dobrý se o své zdraví a imunitu dobře starat. A se zbytkem se odkazuju na expertní skupinu. Já to nemohu odborně zdůvodňovat a nechci se do toho ani pouštět. Ona vám řekne, proč je covid zneužitý. Já jsem přesvědčen, že toho někdo celosvětově zneužívá k jiným cílům, než je ochrana obyvatel.

Nejste paranoidní?

Nemyslím si.

Byl v minulosti moment, kdy jste se covidu jako nemoci lekl?

Ano, na začátku. První týdny jsem přes videa vyzýval lidi, ať dodržují opatření, protože zpočátku nemůžete vědět, co se to na nás a na naše blízké vlastně řítí. Takže určitě ano. To byl prvotní šok. Ale čím více studií, informací a čím víc jsem se seznamoval s odstavenými experty, tím jasnější je na to můj názor. Jakmile jsou do té doby největší experti v oblasti umlčováni, nálepkováni a vymazáváni z veřejného prostoru, vždycky na tom něco pořádně smrdí. Za nacistů a bolševika se také takhle nálepkovalo, ale to do svobodné a zdravé společnosti nepatří. Útoky na lidi, a ne na jejich odborný názor jsou mi zvlášť odporné a dráždí mě.

Očkovat jste se nenechal?

Ne.

Nikdo vás nepřesvědčí?

Ne. Ať si v tomto ohledu každý udělá, co chce, a do mě se neplete. A už v žádném případě se nenechám očkovat nátlakem, ten mě akorát zatvrzuje ještě víc. O své zdraví a imunitní systém se opravdu starám. Výživou, sportem, otužováním i meditacemi. V zimě chodím dvakrát až třikrát týdně plavat i v mrazech do Vltavy. Nepotřebuju zrovna tohle jejich očkování. Kdo se bojí, ať se chrání. Stejně dlouhodobě riskuju a na svým životě zoufale nelpím. Věřím v karmu, tedy osud, takže až to přijde, tak to přijde.

Tetanovku ale určitě máte.

Mám, k tý mě ale nikdo nenutil.

Máte z očkování strach nebo vám vadí prostě z principu?

Principiálně. Nepovažuju pro sebe ani své blízké covid za nebezpečný.

Proč teď nekoncertujete?

Nekoncertuju, protože nechci po lidech požadovat nějaké zdravotní potvrzení. Jestliže mají pocit, že jsou zdraví, tak ať si jdou na můj koncert bez jakýchkoliv omezení a bez jejich směšného obcházení, což pro mne znamená přizpůsobení se tomu jako faktu. Navíc moje písničky, moje básně odkazují na velké momenty české historie, nebo naopak na ty nejsmutnější momenty. Moje písně se snaží muže a ženy povznášet k nějaké cti, možná i hrdinství. Ale teď v situaci, kdy můj národ k neuvěřitelným nespravedlnostem povětšinou mlčí a přizpůsobuje se jim, tak já nemám komu hrát a ani co. Nemůžu zpívat svoje písničky, protože bych je v rámci téhle šílené situace od základu popřel.

Máte tvůrčí pauzu a očekáváte, kam se společnost vydá?

Ano.

Jak to může trvat dlouho?

Nevím. Teoreticky až do konce života. Tady se dějou věci, který já jako člověk i umělec považuju za daleko za čarou a od skutečných posluchačů těch básní bych čekal, že se proti tomu odvážně postaví. Jestliže to neučiní, tak jsme si prostě nerozuměli a já nemám dál komu co zpívat.

Takže vás lidé zklamali?

Ještě ne.

Doufáte, že špendlík je probudí?

Ano. Pevně v to věřím.