Článek
Text z roku 1910 pro první českou scénu režíruje Jan Frič a do hlavní role obsadil Zuzanu Stivínovou. Na jeviště Národního divadla se hra dostává po 30 letech. Frič se stejně jako režisér předchozí verze Miroslav Krobot také vrací k původní necenzurované verzi, která musela být v minulosti na popud sovětského vůdce Josifa Stalina přepsána.
Vassa Železnovová je psychologické drama o proměně světa, hledání osobní i společenské role v dějinné chvíli a strachu z vlastní zodpovědnosti. Je příběhem o ženě, která vezme pevně do rukou otěže rodiny a přitom ji přivede k záhubě.
Podle dramaturgyně Marty Ljubkové je uvedení hry dalším krokem v pozvolném návratu Gorkého (1868 až 1936) na česká jeviště a současně pomalu blednou možné negativní asociace spojené s Gorkým. Po letech pauzy uvedlo Divadlo na Vinohradech v roce 2016 jeho Děti slunce a HaDivadlo roku 2018 Maloměšťáky.
Vassa se na jevišti Národního divadla naposledy hrála po premiéře v roce 1986 do roku 1989, kdy ji představovala Jana Hlaváčová a inscenace se dočkala bezmála padesátky repríz. Režisér Krobot si tehdy vybral první verzi hry, která se v tehdejším Československu nehrála. První verzi Gorkij přepracoval na Stalinův popud a původní podoba hry na dlouho zmizela z jevišť. Podobných případů je v dějinách dramatické literatury víc, v českém prostředí třeba Maryša, ve které bratři Mrštíkové vyškrtli jednu z nejsilnějších částí hry jen proto, že neodpovídala dobovému realistickému vkusu.
Rozdíl mezi první a druhou verzí Vassy je podle Ljubkové obrovský, je to téměř jiná hra, Gorkij změnil rozvržení postav a závěrečné vyznění. Zatímco druhá verze je přehledná, logická a její ideologie je dobře čitelná, první je chaotičtější a její vyznění je obecnější. Končí pak otázkou, kterou klade divákovi – na rozdíl od té druhé, jež přináší řešení v novém řádu.
Vassa v první verzi hry je podnikatelkou, umírá jí manžel a ona veškeré úsilí vkládá do udržení firmy, navzdory nepřízni osudu se snaží udržet status quo. Je matka a vše dělá pro své děti. Nejdůležitější je pro ni udržet rodinu, neboť rodina rovná se firma. V tom všem Vassa zapomněla na sebe jako na soukromou osobu. Vasse se v závěru hroutí celý svět, protože impérium není komu předat. Vassa však není tragickou obětí drobného kapitalismu, ale spíš ženou v mezní chvíli. Vassa Železnovová zároveň klade otázku, co všechno je člověk ochoten obětovat úspěšné kariéře, zároveň však nemá v sobě obžalobu a jednoznačné řešení verze druhé: co dělat dál, jak se chovat a kde najít východisko, musí každý sám, na to žádný režim ani žádná ideologie odpověď nedá.
