Psaly se o nás nesmysly, říká český horolezec a popisuje detaily záchrany

Příběh dvou českých horolezců, kteří před pěti dny uvízli na pákistánské hoře Rakapoši, má zdárný konec. Dvojice se společně s místním průvodcem Vadžídulláhem Nagrím, který Čechy na cestě doprovázel, nyní nachází ve městě Gilgit.

Jeden ze zachráněných horolezců, Jakub Vlček, pro Seznam Zprávy popsal, jak záchranná akce probíhala a vyvracel tvrzení, že se Češi vydali zdolat 27. nejvyšší vrchol světa bez vládního povolení. Všichni tři zachránění horolezci jsou podle něj zdravotně v pořádku, Pákistánec Nagrí ale při sestupu potřeboval pomoc.

Na úvod bych vám chtěl poblahopřát k úspěšnému sestupu. Je skvělé, že to takhle dopadlo.

Já jsem se teď dozvěděl, že mediální obraz v České republice je takový, jakože umírám. Tak to zdaleka ne, jsme všichni v pohodě, to bych chtěl uvést na pravou míru.

Mohl byste popsat, jak celá záchranná akce probíhala?

Po zdolání vrcholu jsme sestupovali dolů. Bohužel, náš pákistánský kolega stále telefonoval a potřeboval něco dělat. Tak dostal mírné zpoždění. Ono nešlo o nějak technicky náročný sestup.

Padla tma, tak jsme s Mácou (Petr Macek, kolega Jakuba Vlčka – pozn. red.) chvíli čekali, kdy se Vadžíd objeví. Dokonce jsme mu šli kus naproti, čekal nás totiž terénní zlom, který by bylo lepší překonat společně, abychom o sobě alespoň věděli. Čekali jsme na něj třeba hodinu, on pak přišel bez rukavic a bez vysílačky, někde ztratil i čelovku a cepín.

Kolegovi Vadžídovi v tu chvíli tedy nebylo moc dobře?

On o sobě moc nevěděl, přišel tam a mával rukama i nohama. Měli jsme před sebou druhou noc ve stanu v takové nadmořské výšce. Pak se z toho zbrchal, druhý den jsme tedy znovu zahájili sestup.

Tam bylo potřeba sejít dva takové prahy, než začne chumelit, kvůli lavinám. Bouře se sice blížila, ale měli jsme asi dvoudenní rezervu. To, co bychom normálně šli dvě hodiny, jsme s ním šli skoro 7 hodin. Fakt hrozně dlouho. Celý den jsme šli dolů a už jsme nestihli sejít to druhé patro. V 6 900 metrech jsme tak strávili ve stanu 3 nebo 4 dny, teď přesně nevím.

V tu chvíli jste se rozhodli utábořit?

Už totiž bylo jasné, že se zhorší počasí a že sejít níž nestihneme. Tak jsme informovali armádu a pověřené osoby, aby věděli, že se něco děje a že budeme potřeboval nějakou pomoc. Raději jsme to řešili s předstihem. Ani jsme nedoufali, že by pro nás v takhle špatném počasí přiletěli, navíc do výšky 6 900 nad mořem, což je pro vrtulníky dost hraniční.

Měli jsme dva satelitní telefony, byl tam i normální signál, takže jsme měli možnosti komunikace, byli jsme v kontaktu s lidmi dole. Přišlo nám trochu škoda, že vždycky slíbili, že zítra přiletí vrtulník, přistane a odveze nás po jednom dolů. On ale každý den přiletěl, zamával nám a letěl pryč. Kdyby nám rovnou řekli, že nás tam odsud nezachrání a že musíme sestoupit níž, tak by to možná bylo pro všechny strany jednodušší. Asi je to nicméně normální.

Vrtulníky jste tedy vídali dennodenně?

Oni vždycky tak zakroužili a zas odletěli dolů. Mně už se ani nechtělo vylézat ze stanu, když jsem slyšel vrtuli. Dnes ráno, kdy už jsme byli v nadmořské výšce 6400 metrů, jsem ani nezvedal hlavu, jestli to letí k nám nebo ne. Už jsme počítali s tím, že jdeme další den dolů.

Počítali jsme s tím, že budeme spouštět Vadžída dolů prudkým svahem a že se dostaneme alespoň do 5800 metrů a pak už se nějak dobelháme do stanu. Už jsme popravdě ani nevěřili, že nás vyzvednou. Vládě i armádě každopádně patří velký dík, udělali kus dobré práce, přestože komunikace občas trochu vázla.

Ráno už jsme byli takoví apatičtí, nevěřili jsme, že nás vyzvednou. Nakonec vrtulník přistál, dovnitř jsme poslali Vadžída, ať letí první. Do druhého vrtulníku jsem naskočil já, Máca pak sbalil věci a přiletěl asi půlhodinky po nás.

To jsme ani nevěřili, že ten vrtulník přistane, mysleli jsme, že zase dělají nějaký průzkumný let okolo. A nakonec nás odvezli perfektně. Piloti to udělali moc hezky, dokonce nám vysvětlili, jaké jsou ve větších výškách s vrtulníkem problémy. Byli fajn, jen škoda, že nepřistáli o ty tři dny dřív.

V jakých podmínkách jste tam 5 dní přežívali?

Několikrát za noc jsme například museli vstát, abychom odházeli stan, protože se pod tíhou mokrého sněhu začínal bortit, byl na něj moc velký tlak. Foukal často silný vítr, údajně až 40 metrů za sekundu, ale neměli jsme to změřené. Ze sněhu několikrát koukala jen špička stanu.

Jinak to bylo takové zimní kempování, akorát jsme se nemohli jít ohřát do hospody na grog.

Měli jste dost zásob?

Dva nebo tři dny bychom určitě ještě vydrželi. Zhruba na dva dny nám jídlo zbylo. Vzhledem k tomu, že člověk nedokáže odhadnout, kolik toho sní, se to trochu špatně počítá. Měli jsme i dost plynových bombiček, to bychom také dva, tři dny vydrželi. S vodou také nebyl problém. Docházely nám sirky, ale měli jsme ještě zapalovače. Blbé bylo, že jsme měli všechno mokré.

Měli jsme stan pro dva, ale spali jsme v něm tři. V noci, když je mínus 17 až mínus 20 stupňů Celsia a třeba vaříte vevnitř, zkondenzuje hodně vody a všechno zvlhne. Občas se nám ale dařilo věci usušit.

V úterý vám z vrtulníků pákistánské úřady shodily lana, vodu, potraviny a léky…

To bylo také vtipné. Řekli nám nejprve, že pro nás letí vrtulník a později, že nám veze nějaké balíčky, abychom tam nestrádali. Přivezli nám asi tunu nějakých sušenek. Rozhodně to mysleli dobře, ale množství a příchutě asi nebyly adekvátní.

Těch věcí ale bylo hrozně moc a nebylo v našich silách to odnést, takže jsme tam toho polovinu museli nechat. Také nám poslali lano, pomocí něhož jsme sestupovali. Spouštěli jsme na něm Vadžída. To se hodilo.

V médiích zaznívalo, že máte s kolegou Mackem omrzliny a výškovou nemoc, přitom ale potřeboval pomoc spíše váš pákistánský kolega Vadžídulláh Nagrí?

Já vůbec nevím, my mu nerozumíme, když telefonuje nebo dělá rozhovory. Jestli jsme to ale kvůli něčemu nestihli, tak to bylo právě kvůli němu. Vraceli jsme se pro něj, čekali jsme na něj a šli jsme s ním hrozně pomalu dolů. Jinak bychom byli před třemi čtyřmi dny dávno zalezlí v hospodě.

Já mám trochu omrzlý prst, ale to jen kvůli tomu, že jsme tam byli tak dlouho. Ale to není nic v porovnání s jeho nohama. Kdybych mu je nezahříval každou noc, tak by o ně přišel.

My ho máme fakt rádi, nevím jak to vzniklo, snad to není nějaká jeho chyba, že z něj dělají hrdinu a já jsem se před chvilkou dozvěděl, že podle médií v podstatě umírám. Nevím, jestli je od přírody nepořádný, ale někdy třeba přišel do stanu, hodil boty do sněhu a šel spát.

Jak se jeho nepořádnost projevovala?

My jsme třeba ještě dvě hodiny vařili čaje na další den. A on nevěděl, kde má rukavice, jestli jsou suché nebo mokré, vůbec ho to nezajímalo. A to nebyl v tom posunutém stavu. Úplně mne nepřekvapilo, že mu ty nohy omrzly. Rozhodně je na tom z nás nejhůř. My tady sedíme a jsme v pohodě, on je momentálně na sále, kde mu dělají nějaká vyšetření.

Při tom sestupu nám Vadžíd říkal, že mentálně úplně neví co dělá, jestli bychom ho mohli kontrolovat. Dolů jsme sestupovali tím způsobem, že jsme já nebo Petr slezli zhruba 100 metrů, pak jsme spustili Vadžída a ten shora nás dohnal. Tím, že jsme byli ve třech, to šlo docela v pohodě, ale pomalu. My jsme to vlastně slezli po svých a Vadžída jsme buď spouštěli nebo slaňovali.

Neodradí vás tahle zkušenost od dalších výstupů?

To vůbec. My nemáme nijak špatnou zkušenost. Nejhorší zkušenost vlastně máme s úřady. Je to běh na dlouhou trať, asi jako všude. Co se hor týče, na to se oba těšíme, přestože nevím, kdy bude nějaká další akce. V hlavě něco máme, ale také máme ženy a rodiny. Musíme to koordinovat s nimi.

Podle ministra turismu regionální vlády Rádži Násira Aliho Chána jste na výstup šli bez vládního povolení…

Nejjednodušším způsobem, jak to provést, bylo požádat naši agenturu o nové povolení. To tak nějak všechno proběhlo.

Do Islámábádu jsme přiletěli 1. srpna a začali jsme to řešit. Kvůli covidu jsme chtěli hlavní město opustit co nejdřív. S tou agenturou jsme se pak nepohodli, cpali nám hrozně moc služeb a bylo to pro nás nesmyslné. Tak jsme s nimi ukončili smlouvu a chtěli jsme zažádat u jiné agentury. To podle našich informací neměl být problém.

Načež nám původní agentura řekla, že nás nepustí. Oni mají nějaké zvláštní pravidlo, že nás ta agentura měla jakoby pod ochrannými křídly. Když si umanou, tak vás vlastně nepustí a žádná jiná agentura s vámi nemůže navázat smlouvu. Samozřejmě je tam nějaká výpovědní lhůta, na což jsme nakonec museli přistoupit. Povolení jsme řešili asi tři nebo čtyři týdny. To byla hrozná anabáze, nedělali jsme nic jiného.

Jak jste potom postupovali?

Potom jsme zkoušeli jiné cesty, oficiální i méně oficiální. Než jsme šli nahoru, tak jsme dokonce informovali i místní úřady. Teď se taky rozkřikuje, že nikdo nevěděl, kam jdeme. Celý Gilgit naopak věděl, kam jdeme, každý nosič věděl, že jdeme na Rakapoši. Dělali jsme vše, co jsme mohli, byli jsme i u toho úředníka doma.

Teď tady řešíme, aby to bylo v pořádku. Chlapík z ministerstva je naprosto v pohodě, potřebujeme od něj jen dostat fakturu a zaplatit finální částku. Není to žádný problém. Jeho kolega, se kterým mluvila i ambasáda, je podle nás i našich kamarádů spřízněný s tou původní agenturou. Zřejmě si tak trochu šli na ruku.

To byla v podstatě jediná nepříjemná věc na celém zájezdu. Lidé v Pákistánu jsou hrozně ochotní, neskutečný zážitek. Člověk si to nesmí nechat zkazit jedním úředníkem.