Článek
Z maminky Věry Galatíkové má v sobě velkorysost, vnitřní pevnost a toleranci ke slabostem druhých. Po tatínkovi Ladislavu Frejovi zdědila rtuťovitost. „A také choleričnost, kterou se snažím pochopit a umět s ní pracovat. Je to čím dál tím lepší. Ale jak strašně moc vydržím, až nečekané, tak potom, když to bouchne, stojí to za to,“ prozrazuje.
Nad otázkou, jak prožívá popularitu, se směje. „Neprožívám ji. Možná proto, že jako ,strejdové’ k nám chodily hvězdy jako pánové Voska, Rösner nebo Čepek. Pamatuju si na moment, kdy dávali Nemocnici na kraji města a já se na hřišti vytahovala, že tatínek bude večer v televizi. Od mámy mi přilítl zezadu pohlavek a vysvětlila mi, že na tom není nic zvláštního. A bylo jasno,“ vzpomíná Kristýna Frejová.
Po maminčině smrti a krachu vztahu si potřebovala udělat ve spoustě věcí jasno, proto absolvovala týdenní terapii tmou. „Uklidila jsem si v sobě. Uvědomila jsem si hlavně, že člověk nemůže žít podle toho, jak se od něj očekává. Zamiluješ se, narodí se ti dítě a předpokládala se šťastná rodina a nalinkovaný život jako v Básnících: první auto, první dovolená v Chorvatsku. Najednou jsem zjistila, že v tom modelu nejsem šťastná a můj partner také ne. Každý jsme žádal od toho druhého, co nemůže splnit. Někteří lidé se možná mají potkat jenom proto, aby spolu měli naprosto úžasné dítě, ale je lepší vztah ukončit, než se odsoudit k vězení. Od doby, co s Ráchelčiným tatínkem nejsme spolu, máme krásný vztah,“ rekapituluje Kristýna.
V rozhovoru se vracíme i o víc než čtyřicet let zpátky – k počátkům Kristýniny touhy po jevišti. „Už ve školce na besídce jsem se předváděla ráda. A už asi ve čtyřech letech mě přikovalo do sedačky představení Mušketýři po třiceti letech, kde tatínek hrál d‘Artagnana a maminka Madeleine. Byla jsem exhibicionistické dítě, ale když jsem procházela intelektuálním obdobím, chtěla jsem být novinářka, takže celý gympl jsem psala. K divadlu mě vrátili maminčini studenti z DAMU: seznámili mě s pražským undergroundem v divadle v Řeznické a byla jsem ztracená.“
