Článek
Čtenáře a diváky po odvysílání reportáže o matkách samoživitelkách teď nejvíce zajímá, jak mohou pomoci a kam zaslat peníze? Vy se angažujete v Klubu svobodných maminek, případně pak ve spolku Příběhy lidí. To jsou tedy cesty pomoci pro samoživitelky i samoživitele?
Tatínkům se samozřejmě v žádném případě nevyhýbáme, jenom jich je jako šafránu. Většinou nicméně pomáháme maminkám. Klub svobodných matek teď nemá žádný program na potravinovou pomoc, aktuálně má program na pomoc s úhradou nájemného. Nora Fridrichová shání pro maminky trvanlivé potraviny, takže přes Suchý rohlík posílá trvanlivé balíky. My zase rozvážíme čerstvé. To znamená všechno, co nemůžete poslat v krabici - maso, jogurty, mléko, šunky, sýr a tak dále.
A to tedy probíhá tak, že se mezi maminkami přerozděluje částka, kterou lidé vybrali? Nebo jak to vlastně funguje?
Já můžu mluvit za sebe, za Příběhy lidí, který funguje jako zapsaný spolek. Jde vlastně o web, jenž původně sloužil jako web s rozhovory. Založila jsem ho, protože jsem měla po práci v televizi hrozný deficit z toho nechat lidi vypovídat. Jak se v televizi všechno vytrhává z kontextu, tak jsem potřebovala, abych mluvila s lidmi dlouho. Proto web se psanými rozhovory. Jenže jak jsem šla po těch lidských příbězích, tak u spousty z nich se vlastně veřejnost po přečtení začala zajímat, jak tomu člověku může pomoct, a to byl i případ, kdy jsem udělala před Vánoci v roce 2018 rozhovor se samoživitelkou Markétou. V tu chvíli se strhla obrovská vlna solidarity a lidé se začali ptát, kam můžou poslat peníze. Takže jsem přes dárcovský portál Darujme vytvořila darujme.cz. De facto během hodiny jsem vymyslela celý projekt, jak zásobovat ty mámy jídlem. Domluvila jsem se s Košíkem, s online supermarketem, jestli jsou schopní mi dávat nějaké lepší ceny. Oni do toho skočili po hlavě a teď mi všechny nákupy zlevňují.
S tímhle projektem jste začala kdy?
Na podzim roku 2018. Maminky si vybírám vždycky v Klubu svobodných matek a snažím se je prověřovat, protože jsem zodpovědná za vybrané peníze a není mi jedno, kam ty peníze jdou. Proto drtivou většinu těch nákupů vozíme osobně, abychom se s tou maminkou osobně potkali, abychom i viděli, v jakých žije podmínkách, jestli tam případně máme nákup poslat opakovaně.
Popsala byste, jak ten proces vypadá?
Vy se rozhodnete, že pošlete tisíc korun, pošlete je přes zmíněný portál, který každý týden přeposílá vybranou částku do organizace Příběhy lidí. A my už poté vlastně u Košíku nakoupíme potraviny, které maminkám následně vozíme.
A jak vypadá takový běžný nákup pro rodinu samoživitelky?
Je to dané velikostí rodiny, podle počtu dětí. Většinou se pohybuje mezi dvěma, dvěma a půl tisíci korunami, ale jak říkám, podle toho, kolik je v rodině dětí a jakého jsou věku. Protože pokud jsou tam třeba prckové s plenami, tak ten nákup se pohybuje právě kolem těch dvou a půl tisíc kvůli tomu, že pleny jsou prostě drahé. Takhle jednoduchý mechanismus to je. Maminky si buď vybírám sama z Klubu svobodných matek, nebo mi je doporučují i moji známí z charity. Sama jsem dlouhé roky fungovala jako dobrovolnice v charitě, takže se ke mně ty kontakty sbíhají z několika stran.
My, samoživitelky. Nový díl publicistického pořadu Šárky Kabátové.Video: Šárka Kabátová, Seznam Zprávy
Na sociální síti jsem si nedávno všimla vašeho rozhořčení poté, co jste odhalila jednu podvodnici v Klubu svobodných matek. Šlo o výjimečný případ, nebo je to přeci jen rozšířenější jev?
Za organizaci Příběhy lidí musím říct, že to jsou skutečně výjimečné případy. Naštěstí. Přiznám se, že kdyby těch případů bylo hodně, tak bych to ani nedělala. Bralo by mi to chuť a energii pomáhat. Ty negativní případy, které se občas objeví, bohužel vrhají špatné světlo i na ostatní maminky. Naštěstí jich je ale vážně relativně málo. Jenže když jsou, tak bolí, ale myslím si, že to není jenom v oblasti samoživitelek, ale že je to vlastně kdekoliv, kde se dává nebo objevuje nějaká pomoc. Vždycky u té pomoci bude někdo, kdo se toho bude snažit zneužít a využít ji, tomu se prostě nevyhneme.
Položím trochu příjemnější otázku. Tušíte, kolik peněz už jste vybrali na pomoc maminkám v nouzi, které tu pomoc skutečně potřebují?
Když to vezmu jen za období koronakrize až do dnešního dne (rozhovor proběhl ve středu - pozn. red.), tak je to bez pár stovek od druhé půlky března 280 tisíc korun, za které jsme nakoupili jídlo. Neúplných rodin, ke kterým se pomoc dostala, je 128. Když bych to ale spočítala i s těmi vánočními rozvozy z minulých let, tak jsme rozdělili cca 200 tisíc korun v nákupech jídla. Takže jsme na nějakých 480 tisících od začátku. Ale protože je ta sbírka pořád otevřená a peníze dál chodí, třeba i od velmi štědrých donátorů, tak v tuhle chvíli ještě máme na rozdělení pro maminky samoživitelky dalších 700 tisíc korun.
To je ohromná částka. Na to, že jste celý projekt vymyslela jednou večer po práci…
Přesně. Je to neuvěřitelné.
Tušíte, kolik podobných organizací, včetně tedy Příběhů lidí a Klubu svobodných matek, ještě v Česku pomáhá matkám samoživitelkám?
Přiznám se, že jsem si nikdy nedělala žádný průzkum trhu, takže přesně nevím, ale těch, které já znám a o kterých vím, což neznamená, že to jsou všechny, je zhruba deset.
Narážím na to, jestli je podle vás toto téma ve společnosti přehlíženo? Ještě před několika lety se o situaci samoživitelů téměř nikdo nezajímal, přestože jde o početnou skupinu.
Dlouho šlo o latentní téma. Je to podobné jako kdysi u těch předváděcích akcí. Také jsme o tom všichni věděli, ale moc prostoru se tomu nedostávalo. Teď v oblasti samoživitelek se to rozhodně zlepšilo a musím říct, že na tom má velkou zásluhu Nora Fridrichová, která do popularizace nebo zviditelňování tohohle tématu hodně šlape. Takže z velké části je to její zásluha a koneckonců nepřímo to byla právě ona, díky komu jsem tento svět objevila.
V prosinci 2018 se mi narodil syn a já jsem tehdy shodou okolností viděla ve 168 hodinách nějakou reportáž o samoživitelkách. A to se mnou strašně zatřáslo a zarezonovalo. Tím, že jsem byla čerstvá maminka, jsem najednou viděla, že mám vlastně všechno, že já svému synovi můžu dát všechno. Máme kompletní rodinu, perfektní zázemí, dvě funkční babičky, funkční dědečky. Můj syn se narodil do naprosto ideálních podmínek. Jenže v té reportáži jsem viděla něco jiného a konečně si uvědomila, kolik těch matek a hlavně dětí takové zázemí a štěstí nemají. Řekla jsem si: když můžeš pomoct, tak musíš pomoct. Tam se to všechno spojilo a zrodila se v hlavě pomoc samoživitelkám.
Takže máte za to, že medializace v pomoci výrazně pomáhá?
Myslím, že teď už je medializace tématu dobrá, ale samozřejmě platí, že si určitě zaslouží povědomí lidí dál zvyšovat. A za mě je potřeba pořád strašně moc pracovat na odstraňování předsudků, které má spousta lidí v hlavě. Narážím na to, že to téma někdo smete ze stolu s tím, že na samoživitelky nepošle ani korunu, protože si prostě vybraly blbého chlapa, a tím pádem je to jejich problém.
To je strašně špatný pohled. Takhle se nad tím přemýšlet nemá, a byla bych moc ráda, kdyby se to podařilo postupně z těch hlav některých lidí odbourat.
Já jsem se setkala i s takovými reakcemi, že matky samoživitelky neumí dobře hospodařit. Přitom některé musí vyjít s takovým minimem, že snad ani nelze hovořit o hospodaření…
Já bych chtěla vidět toho, kdo tvrdí, že ty mámy neumí hospodařit. Zajímalo by mě, jak by ten dotyčný vyžil s těmi penězi na měsíc. Jak by dokázal nakoupit, jak by dokázal zaplatit obědy ve škole, třeba ještě nějaké kroužky k tomu. Jak by to všechno udělal, co by vařil? Tyhle rychlé odsudky se strašně snadno říkají, ale opravdu bych byla hodně zvědavá na realitu.
My máme pořád tendenci všechno a všechny hodnotit. Ale vždycky platí, že každý z nás zná jenom část cizího příběhu. Nikdo nevíme, co si ta daná maminka prožila. Proč je na tom tak, jak na tom je. My vidíme jenom to, že na konci příběhu nemá dětem co dát k jídlu. Neznáme kontext, ale chceme ji odsoudit? Je to strašně krátkozraké.
Všímáte si při sběru příběhů samoživitelek či samoživitelů, že by byl spojovacím prvkem zhoršený psychický stav respondentů? A nezáleží na tom, zda jde o příčinu nebo následek té situace. Mám za to, že maminky se kvůli té chudobě ocitají i v krizi psychické.
Rozhodně je tam znát zhoršení psychického stavu. Nechci říkat, že to má každá maminka, to v žádném případě, ale rozhodně na to narážím velmi často. Tím, že s těmi dotyčnými mluvíme i osobně a vidíme jejich reakce na nákupy, tak vím, že spousta lidí si třeba ani nedokáže představit, jak vypadá opravdová chudoba.
Ať to bude znít jakkoliv podivně, psychiku těch maminek dokáže zlepšit, že vidí máslo, opravdické máslo, žádnou náhražku. Že vidí, že mají plnou lednici, že mají maso, že budou mít z čeho uvařit dětem, že nebudou muset řešit, co druhý den zase ošulit, aby měly ty děti něco teplého na talíři. Takže když jim domů doneseme velký nákup, tak vidíme, že nákupy fungují jako lék. Samozřejmě vím, že to není něco, čím dokážeme zlepšit jejich situaci natrvalo, ale alespoň tím dokážeme zalepit tu jejich psychiku. Můžu jeden příklad?
Určitě.
Ten příběh je z tohoto týdne, a musím říct, že jsem ho strašně moc obrečela. Narazila jsem na maminku, která mi do dotazníku napsala, že je čerstvou vdovou, tak jsem ji kontaktovala a řekla jsem jí, že jsem jí udělala velký nákup, třebaže vím, že její bolest nedokážu zmírnit. Ona se totiž ocitla úplně bez peněz a v koronavirové době veškeré vyřizování papírů - sirotčích a na příspěvky - trvá strašně dlouho, takže ta situace, která je pro ni už tak těžká, tohle všechno ještě víc zkomplikovala. Ona mi strašně děkovala a já jsem navrhla, že jí ho nechám poslat ve 13 hodin. Ona mi řekla: „Jo, to se strašně hodí, já mám v 11 hodin zrovna pohřeb manžela.“ Tak jsem se jí to snažila rozmluvit s tím, že je to hloupé takhle krátce po pohřbu manžela a ať si sama řekne, kdy jí máme jídlo přivézt. Naléhala, ať to necháme na tu 13. hodinu. Řekla mi: „Až přijdu z toho pohřbu, tak budu mít doma aspoň něco, na co se můžu těšit. Až moje dvě děti otevřou nákup a uvidí tam meloun, budu mít radost, když uvidím jejich smích.“ Takže třeba téhle mamince jsme nákup zavezli a pro ni to byl obrovsky léčivý terapeutický moment.
To je velmi silný příběh.
Pro mě asi nejsilnější za celou dobu. Ještě teď mám husí kůži.
Když se angažujete v Klubu svobodných matek a vidíte, že si v rámci této skupiny maminky sdílejí své zkušenosti a rady, ale třeba i neúspěchy v žádostech o nejrůznější dávky, máte pocit, že se stát věnuje takovému tématu dostatečně?
Nějaká pomoc ze strany státu v rámci možností funguje. Některé maminky mají hmotnou nouzi, mají příspěvek na bydlení a tak podobně. To jsou ty příspěvky ze strany státu, ale troufám si říct, že až se vznikem a medializací Klubu svobodných matek i té samotné problematiky se ty maminky naučily, že si můžou říct o pomoc. Ostatně proto vznikla komunita Klubu svobodných matek, která už má obrovský počet členů. Je v něm nějakých 10 nebo 11 tisíc lidí. A maminky už se naučily v rámci něj dobře fungovat. Umí si říct o pomoc.
Velmi často narážím na to, že ty, které tu pomoc dostaly, mají zase obrovskou potřebu ji vracet u dalších členek. Takže se najednou šíří dobro, které napomáhá tomu si vzájemně pomáhat. Maminky si darují oblečení, dávají si hračky, to jsou třeba všechno věci po dvou, po třech dětech, ale pořád se to mezi těmi maminkami točí. Na tohleto jsou sociální sítě úplně úžasné. Nedovedu si představit, jak by to fungovalo bez nich.
A pokud jde o vinu státu… Samozřejmě v některých oblastech by mohl zabrat víc, o tom žádná. Na druhou stranu - já jsem ve všech oblastech, u všech témat, u každé problematiky zastáncem toho, že nemůžeme po státu chtít, aby za nás vyřešil úplně všechno. Pořád platí, že jsme samostatné jednotky.
