Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Do asi dvousettisícového Laškargáhu odcestovala Katarína Madejová na konci května. V hlavním městě provincie Hílmand se už tehdy bojovalo, ty nejtvrdší boje ale měly teprve přijít.
„Naše nemocnice byla na hranici území, kde se bojovalo. Střelbu a výbuchy jsme slyšeli nonstop, ale říkali jsme si, že je to za řekou, relativně daleko. Navíc musela existovat nějaká dohoda, všichni o nás věděli a respektovali nás,“ líčí zdravotnice poměry na bojišti.
Ona sama pracovala v sedmičlenném týmu zahraničních pracovníků Lékařů bez hranic, kromě ní tam byli i kolegové z Irska, Kanady, Etiopie, Keni, Itálie a Nigérie. Katarína řídila dění na operačních sálech, další lidé měli na starost dětské oddělení, logistiku, nechyběla ani projektová koordinátorka.
Neziskovku či její zaměstnance žádné zbraně nechrání, ve svých nemocnicích je zakazují. Z nemocnice do domu, kde byli ubytovaní, proto jezdili zdravotníci pouze dvěma označenými vozy – v jednom muži, ve druhém ženy. Volný pohyb po městě byl z bezpečnostních důvodů vyloučený, na začátku pobytu si ale jednou týdně jezdili nakoupit do nedalekého supermarketu.
Jak boje přitvrzovaly, organizace musela změnit pravidla a zdravotníci začali v nemocnici i spát. Doprava do deset minut vzdáleného ubytování už nebyla bezpečná.
Katarína Madejová
Dvě rakety zasáhly vedlejší budovu
„V červenci nastal svátek Íd al-fitr. Na jeho konci se něco stalo a boje se přesunuly do centra. Bojovalo se v celém městě, byli jsme přímo na frontové linii. Nemocnici úmyslně neostřelovali, nacházeli jsme tam ale nábojnice. Jednou postřelili příbuznou jedné rodičky, která zrovna vyšla před budovu. Dvě rakety také zasáhly budovu vedlejší nemocnice, kterou provozovala jiná neziskovka. Naštěstí se nikomu nic nestalo,“ vzpomíná Madejová s tím, že věří, že šlo spíše o omyl než úmysl.
Ona sama v době nejhorších bojů z nemocnice nevycházela, kolegové ale potvrzovali to, co se objevovalo v médiích – v ulicích města ležela spousta mrtvých těl. „U nás byla jediná márnice, ta byla plná. Místní vedení nemocnice se rozhodlo, že vyšle sanitku, aby posbírala ostatky. Potom ale nastal problém, že jich bylo moc a chladicích boxů málo,“ vypráví slovenská zdravotnice.
Dva týdny na rýži a fazolích
V době nejtěžších bojů přespávala na zemi ve sklepě nemocnice, který dříve sloužil jako sklad. Nemocnice měla své zásoby jídla, ty se ale rychle tenčily, stejně jako zdravotnický materiál. K jídlu byly celé dva týdny jen fazole s rýží. Hůře než pracovníci ze zahraničí to snášeli místní, kteří jsou zvyklí jíst denně chléb. Ten ale nebyl k dispozici, stejně jako cokoliv dalšího čerstvého.
Pracovat zdravotníci po celou dobu nepřestávali: „Nikam jsme nemohli, práce byla jediné, co jsme mohli dělat. Byly ale chvíle, kdy přišel příkaz, abychom se okamžitě schovali, když boje zintenzivnily,“ přiznává Madejová.
Lékaři bez hranic jsou známí tím, že poskytují zdarma lékařskou péči všem stranám konfliktu, to platilo i v případě bojů Tálibů s afghánskými bezpečnostními silami. „Na pohotovosti bylo vidět, kdo měl uniformu, a kdo ne. Místní kolegové poznali, kdo ke komu patří, ale ani oni nedělali rozdíly. Snažili se pak jen nedat znepřátelené bojovníky na jeden pokoj,“ říká zdravotnice.
Katarína Madejová byla ze zahraničních pracovníků jediná, kdo se pohyboval v oddělení dospělých. Při ošetřování ran se tak nevyhnula kontaktu s afghánskými muži. Na vizitách byla jediná žena, nejspíš proto, že šlo o cizinku, se z toho ale nestal problém.
Operační sál v nemocnici Boost.
Přelom a konečné vítězství Tálibánu přišel 12. srpna v půl sedmé večer. „Najednou nastalo ticho, že byste slyšel spadnout špendlík. Bylo to ale ticho před nemocniční bouřkou. Druhý den, když lidé zjistili, že je relativně bezpečné jít ven, začaly proudit davy a najednou k nám přišlo obrovské množství pacientů,“ popisuje Katarína Madejová proměnu atmosféry, v níž nikdo nevěděl, co čekat.
Nakonec se situace poměrně uklidnila. Díky ukončení bojů začali po čase zdravotníci opět přespávat mimo nemocnici a Tálibán byl sice na checkpointech vidět, problémy ale lékařům nedělal.
V nemocnici si sice museli dávat pozor na striktní oddělování mužů a žen (každé pohlaví bylo v jiné části místnosti), ale vpádu islamistických radikálů do zařízení se nebáli. „Nemocnice má 300 lůžek. Slouží celé provincii, kde žije 1,3 milionu lidí. Bylo potřeba pokračovat, vystřídal nás úplně nový tým,“ uzavírá Slovenka, která si po náročné misi vzala dovolenou a nyní čeká na další nabídku na působení v zahraničí.
