Nahlédněte za kulisy extrémního drilu dítěte. Velká oběť bez známého výsledku

Asi nikdy v historii nebyla výchova dětí tak kontroverzním tématem. O pozornost rodičů bojuje nepřehledné množství výchovných směrů, které často k výchově a vzdělávání dětí přistupují až protikladně.

Máme tu kontroverzní, kdysi převažující přísnou autoritativní výchovu, často i s fyzickými tresty, a v opozici podobně kontroverzní, naprosto neřízenou volnou výchovu bez jakýchkoliv trestů a omezení, ústící následně v různé formy homeschoolingu, unschoolingu a dalších xschoolingů. Máme tu respektující rodičovství a líné rodičovství, rodičovství intuitivní i rodičovství vyčtené z nepřeberného množství výchovné literatury, která v knihkupectvích má už vlastní přeplněné regály i celá oddělení.

Nikdo z nás ale stejně netuší, který z těch výchovných směrů je ten správný. Řídíme se spíš citem než rozumem. A sami cítíme, že budoucnost našich dětí je stejně nepředvídatelná, ať už vyrůstají jako dříví v lese nebo úplně jinak. Extrémní formy výchovy nás ale nepřestávají fascinovat, protože jejich aktéři svou přesvědčeností o vlastní pravdě působí tak sebejistě, že se člověk nutně musí ptát, jestli právě ta jejich cesta není ta nejlepší. I když s ní sám třeba zásadně nesouhlasí.

To je i případ dokumentu Každá minuta života, který si v sobotu odbyl světovou premiéru na MFF Karlovy Vary. Jeho autorkou je Erika Hníková, která už ve svých předchozích filmech často ohledávala různé mezní či vypjaté okamžiky v životech hrdinů. Ať to bylo potýkání s ideálem ženské krásy v jejím celovečerním debutu Ženy pro měny, single život na slovenské vesnici ve filmu Nesvatbov či přípravy na svatbu v dokumentárním cyklu ČT Navždy svoji.

Hrdinou nového filmu je slovenský manželský pár Hanuliakových, který svého jediného syna Miška vychovává v duchu svérázného směru Kamevéda. Ten vyvinul meziříčský rodák Pavel Zacha, který svého syna od narození vedl důsledně k vytyčenému cíli, kterým byla vysněná kariéra v NHL. Činil tak prostřednictvím jeho neustálého rozvíjení, sportovního drilu, všestranných tréninků.

„Svému dítěti se musíte stoprocentně věnovat, omezit přátele, koníčky i sebe sama, jedině tak docílíte těch nejlepších výsledků,“ říká Zacha ve filmu rodičům Hanuliakovým. Dlužno dodat, že Zacha junior opravdu v NHL působí, což Zachovi na poli podobně orientovaných rodičů dává nezpochybnitelnou autoritu.

I Hanuliakovi se tak rozhodnou Miškovy budoucí úspěchy ovlivňovat už od okamžiku, kdy vykoukne na svět. Respektive ještě předtím, film začíná záběry, na nichž Miškova matka povzbuzuje kopajícího Miška už v břiše. Následují léta dřiny, v nichž není prostor pro nic jiného než pro Miška. Klučík má denní režim rozplánovaný od rána do večera, nacpaný všestrannými sportovními tréninky, hodinami piana, jazykovými lekcemi, vyváženou stravou a téměř žádným prostorem pro odpočinek. Podává tak už v mladém věku fenomenální výkony, ve kterých jiné děti ve stejné věkové kategorii zákonitě za ním zaostávají.

Jeho rodiče mu obětují veškerý svůj čas, doprovázejí jej po trénincích od rána do večera. Během celého dne nemá Miško ve filmu ani chvíli času na volné aktivity či hraní, krom povinného odpoledního spánku, aby nabral sil. Matka s ním důsledně mluví německy, ač to není její rodný jazyk, aby byl od počátku bilingvní, základy angličtiny má ve čtyřech letech už za sebou.

Rodina ve svém úsilí nepolevuje ani na dovolené, kde ostatní turisté nevěřícně přihlížejí rodinnému plážovému tréninku. Film je natáčený observační metodou, zdánlivě bez přítomnosti režisérky, v pečlivě komponovaných dlouhých záběrech, často tak působí spíše jako hraný. Režisérka se nicméně dušuje, že nic hraného tu není. Hanuliakovi trénují syna hravou formou, a tak ho všechny ty tréninky přes jeho časovou vytíženost stále baví a příliš momentů, v nichž by působil unaveně, vzdorovitě či otráveně tu opravdu není k nalezení.

Sledovat to úmorné každodenní výchovné snažení je přesto psychicky vysilující. Z mnoha záběrů jde na diváka beznaděj nad tím, jak moc nemá malý Miško svůj život ve svých rukou. Když pokukuje po sladkém zákusku u babičky a ostentativně deklamuje odpor k čokoládě, působí jako bezmocný malý robůtek. Ač je zjevně společně stráveným časem s rodiči nadšený, nemůže se divák ubránit otázkám. Jak bude Miško zpětně dětský dril vnímat jednou v budoucnosti? Jak dětství bez „zbytečných“ her a vrstevníků poznamená jeho dospělý život? A bude opravdu úspěšný tak, jak si jeho rodiče naplánovali?

Ve filmu postupně narůstá také tiché vyčerpání Miškovy matky, která je s ním opravdu 24 hodin denně a hodně času tráví úmorným přejížděním mezi tréninky. Myšlenky na další dítě pak v sobě zadusí poté, co jí dojde, že podobně organizovaný čas by dvěma dětem nedokázali s manželem nabídnout.

Film vrcholí na kamevédském sportovním utkání, kde Miško slaví úspěch. Při pohledu do jeho drobné dětské tvářičky ale otázky po tom, jak se jeho další životní dráha bude vyvíjet, zůstávají.

„Podle řady neurobiologických výzkumů děti už v nejútlejším věku potřebují čas pro spontánní neřízenou hru, neměly by být neustále zaměstnávány řízeným programem. V opačném případě se nemusí naučit postavit si smysluplný životní plán, být samy sebou,“ říká psychoterapeutka Magdalena Koťová s tím, že podobný dril může být kontraproduktivní. Terapeutka zároveň ale dodává, že zde záleží také na hodnotové orientaci rodiny. Pokud je na vašem žebříčku hodnot vysoko umístěna například svoboda jedince, můžete dítě podněcovat k tomu, aby samo našlo, co je bude bavit, nebo mu můžete naopak sami určit, o co stojí za to usilovat.

Často je podobný způsob výchovy či směrování dětí spojený s nenaplněnými ambicemi rodičů, kteří o to větší ambice vkládají do svých dětí. Vzpomeňme různé soutěže dětských miss, drilování malých sportovců známé z asijských zemí či další projekty, jejichž výsledkem má být budoucí úspěšný člověk.

„Mnohdy se v psychoterapeutické ordinaci setkávám s lidmi, kteří si až ve středním věku uvědomí, že nežijí autenticky svůj život, mají pocit, že mechanicky plní úkoly, u nichž nevědí, odkud se vlastně vzaly, žili v domnění, že takto věci mají být. Do terapie je přivádí úzkost a teprve tehdy začínají pátrat po tom, čemu má vlastně smysl věnovat čas a pozornost, či dokonce po tom, co si vlastně sami myslí, jaké mají hodnoty, postoje, názory,“ říká Koťová.