Naftali Benet: Izrael povede proosadnický nacionalista, ale i pragmatik

Fakt, že právě Naftali Benet stane v čele izraelské vlády, se při pohledu na výsledky posledních parlamentních voleb zdá jako zázrak. Vždyť jeho nábožensko-nacionalistická strana Jamina získala ve 120členném Knesetu pouhých sedm křesel. Přesto se ale Jamina a paradoxně i islamistická strana Ra’am staly rozhodujícími jazýčky na vahách, které zajistily anti-netanjahuovské koalici většinu.

Samotný Benet nicméně z pohledu Evropanů vypadá na první pohled radikálněji než Netanjahu. Zatímco „Bibi“ sice na svých mítincích mluvil o anexi palestinských územích a vylučoval vznik Palestinského státu, na mezinárodní scéně se přece jen k myšlence na dvoustátní řešení konfliktu hlásil. Benet se naopak svým smýšlením nikdy neskrýval a sám navrhl, aby židovský stát anektoval 60 procent území Západního břehu Jordánu. „Udělám vše, co je v mé moci, abych bojoval proti založení Palestinského státu,“ prohlásil například v roce 2013.

O softwarovém inženýrovi Benetovi slyšeli Izraelci poprvé v roce 2005, kdy prodal vlastní start-up za 145 milionů dolarů. Po byznysu se vrhnul do politiky a pravicové smýšlení ho přirozeně zaválo k Netanjahuovi. Benet se stal na dva roky šéfem Netanjahuovy kanceláře, to bylo ovšem v době, kdy byl „Bibi“ v opozici.

Později si Benet založil vlastní stranu Židovský domov, v jejíž barvách se dostal do Knesetu a jako ministr hospodářství a později i školství a obrany sloužil v Netanjahuových vládách. Vždy patřil k jestřábům: „Pokud dopadneme teroristy, je potřeba je zabít. Já už jsem v životě zabil Arabů hodně a nemám s tím žádný problém,“ řekl v roce 2013 pro izraelský armádní rozhlas.

Když před třemi lety pořádali Palestinci velký pochod v Gaze a množství lidí se snažilo překročit ostře střeženou izraelskou hranici, Benet vyzval vojáky, aby zabili každého, kdo přejde hranici. Na otázku, co mají vojáci dělat, pokud by šlo o děti, odpověděl: „Nejsou to děti, jsou to teroristé. Ohlupujeme sami sebe. Vidím ty fotografie.“

Benet je také horlivým zastáncem rozšiřování izraelských osad na okupovaných územích, což může být značný problém ve vztahu k demokratické americké administrativě. On sám není osadník, svého času ale vedl Radu Ješa, což je organizace, která právě zájmy osadníků zastupuje.

Nový izraelský premiér je hluboce věřící žid a podle listu New York Times bude prvním šéfem vlády, který denně nosí jarmulku. Na druhou stranu ale povede kabinet, jenž je převážně sekulární, zvláště Avigdor Lieberman je znám svým odporem vůči ultraortodoxní komunitě. Ta přitom zůstala kvůli svému spojenectví s Netanjahuem v opozici.

Benetovi spojenci mluví o jeho pragmatismu, o něm ostatně vypovídá i čerstvě uzavřená koaliční dohoda. Nacionalisté z Jaminy se museli smířit s tím, že jejich strana bude sedět ve vládě spolu s islamistickou stranou Ra’am Mansúra Abbáse, což bylo ještě nedávno nepředstavitelné. Zcela jiný, a dá se říci, že i v mnoha věcech opačný program než Jamina má i další koaliční partner, levicově liberální Merec. I z těchto důvodů bylo proti vstupu do vlády s levicovými a středovými stranami 60 procent voličů Benetovy strany.

Samotný Benet, který čelil ze strany Netanjahua obrovskému tlaku a obviňování ze zrady, se ale přesto rozhodl pro „vládu změny“, jak politici nový kabinet označují. „Politická krize v Izraeli je bezprecedentní. Mohli bychom skončit pátými, šestými nebo desátými volbami a cihlu po cihle rozebírat zdi naší země, dokud nám náš dům nespadne na hlavu. Anebo můžeme zastavit to šílenství a přijmout odpovědnost,“ řekl ve svém nedělním projevu.

Zatímco poslední Netanjahuova vláda bývala označována za nejpravicovější v historii země, tu novou povede muž, který je víc napravo než Netanjahu. Na obnovení mírového procesu tak v tuto chvíli nelze ani pomyslet, zároveň si ale těžko představit, že by Benet mohl dále pokračovat v posouvání země směrem doprava, jak se to dělo v posledních letech.

Demokratická administrativa Joea Bidena Benetově vládě bianco šek na rozdíl od té Trumpovy nedá a nepříznivě se z pohledu Izraele vyvíjí i veřejné mínění, a to i ve Spojených státech. Jak ukázal průzkum Harvard-Harris zpracovaný po 11 dnech bombardování Pásma Gazy po nedávném výbuchu násilí, stále více zejména mladých Američanů ztrácí k Izraeli sympatie. Na otázku, kdo nese vinu za násilí v regionu, sice 60 procent lidí odpovědělo, že palestinské hnutí Hamás a jen 40 procent dotázaných označilo Izrael. Ve věkové skupině 35–49 už byl ale rozdíl jen dvě procenta a mezi mladými platí stejná čísla, ale přesně opačně: 60 procent dotázaných vidí viníka v Izraeli.

Velké pobouření vzbudil v Izraeli také výrok francouzského ministra zahraničí Jeana-Yvese Le Driana, který v souvislosti s izraelskou politikou mluvil o apartheidu. Le Drian koncem května poskytl rozhovor, v němž prohlásil, že šance na dvoustátní řešení začíná mizet a že pokud bude Izrael pokračovat ve své politice, riskuje „dlouho trvající apartheid“.

Izrael si v reakci předvolal francouzského velvyslance a ministr zahraničí Gabi Aškenazi mu řekl, že ministrova slova byla „nepřijatelná, nesmyslná a vzdálená od reality“. Už v dubnu přitom izraelský režim označila za apartheid organizace Human Rights Watch. Izraelská vláda označila její zprávu za „propagandistický pamflet“.