Článek
Tři studenti se v roce 2013 rozhodli podnikat. Neměli žádné zkušenosti a neuměli žádné řemeslo. Měli jen nadšení a vizi, že si tak vydělají snadněji pár korun, než když budou hledat brigádu, kterých bylo v Hradci Králové v té době pomálu. Podívejte se, jak budovali úspěšný podnik až do doby, než přišel covid (pro snadnější procházení galerií klikněte na poslední fotku v náhledu ukazující počet dalších snímků, pozn. red.).
To jsou oni – vlevo stojí Michal Rozsévač, uprostřed Martin Loužil a vpravo Šimon Tichý. Tři kamarádi se v roce 2013 pustili do podnikání. Znali se z dětství a společně studovali vysokou školu v Hradci Králové.
Jejich prvním projektem byla laserová aréna, kterou v roce 2013 vybudovali za pár měsíců vlastníma rukama z plastových a OSB desek. První investice je stála zhruba milion korun a pořídili ji z úspor a půjček od známých a rodiny. Dluhy splatili do dvou let.
Takto to zhruba vypadalo, když ji začali stavět. Snímek sice pochází z pozdějšího období, kdy arénu rozšiřovali, a je na něm i žena jednoho ze zakladatelů, ale to, že si musí poradit sami a věnovat tomu volné víkendy i prázdniny, zůstalo.
Laser Game měla úspěch, a tak se v roce 2015 pustili do dalšího projektu – únikové hry. V Pardubicích našli vhodný prostor a znovu se pustili do práce. Na snímku je recepční místnost, kterou opět vybudovali a vymalovali sami. Navrhli si také logo a přistavěli bar.
První únikovou hru vystavěli na příběhu z druhé světové války.
Většinu rekvizit včetně nástěnné mapy z roku 1948 získali od známých či příbuzných nebo je koupili v bazarech. Vyšlo je to levně – na pouhých 100 000 Kč.
„Výmalbu jsme si také dělali sami, vzory jsou dělané ručně vyřezávanými válečky, které vlastnil můj praděda, jenž byl malířem pokojů. Stůl jsme sehnali z online bazaru, komoda byla od příbuzných, mapa od kamarádky,“ vzpomíná Martin Loužil.
Hra měla úspěch, o čemž kromě návštěvnosti svědčila i zmínka v časopise 21. století v listopadu 2016, kde byla hra zařazena do kategorie Nejlepší únikovky v Česku.
Úspěch podnikatele nabudil, a tak vybudovali další únikovku na téma šílený vědec.
Druhá hra byla trochu pracnější i dražší – vyšla na 150 000 Kč.
Hitem se stala třetí únikovka s názvem Hra o život.
Vystavění strašidelných prostor inspirovaných thrillerem Saw trvalo devět měsíců a stálo 300 000 Kč.
Na počátku přitom vůbec strašidelně nevypadaly. Místnost byla předtím využívaná jako sklad a aby z ní byla koupelna, musela se přepažit sádrokartonem, musela se vyzdít vana, přidělat umyvadla, pak bylo třeba ji obložit kachličkami a dodělat podlahu. Z kluků, kteří na začátku podnikání neuměli ani pořádně přidělat hmoždinku, se stali zruční řemeslníci.
Před startem nové únikovky spustili tři kamarádi soutěž: Kolik injekčních stříkaček se nachází ve vaně? Správná odpověď byla 2000.
Hra měla opět velký úspěch. Na snímku si ho v den otevření užívá tým složený ze zakladatelů a brigádníků.
Po úspěchu třetí hry se podnikatelé pustili do budování čtvrté s názvem Stroj času. „Jelikož byly prostory na výstavbu hry dostatečně veliké, z jedné místnosti jsme si vytvořili takovou dílničku, kterou jsme si nazvali Escape inkubátor. Při stavění únikovek si potřebujete vytvořit spoustu mechanismů, potřebujete občas někde něco uříznout, vyvrtat apod. A jelikož jsme tyto věci dělali vždycky ‚na koleni‘, tahle dílnička nám ve stavbě hodně pomohla,“ popisuje Loužil.
„Museli jsme si hodně hrát s barvami, aby dřevěné desky a polystyren vypadaly jako železo,“ popisuje dále jeden z podnikatelů.
Výstavba byla opět velmi náročná a trvala devět měsíců. Podnikatelé jí znovu obětovali prázdniny a zatímco ostatní kamarádi byli u vody, oni je trávili ve sklepě i 12 hodin denně. „Na fotografii jsme plní úsměvů, ale ve skutečnosti jsme byli strašně unavení. Jediné, co nás hnalo dopředu, bylo, že to, co děláme, má smysl a lidem se to bude opět líbit,“ říká Loužil s tím, že fotografie byla pořízená ve čtvrt na jednu ráno.
Selfie stroj času (vlevo): Foceno pár dní před spuštěním hry. Selfie after (vpravo): „Takhle nějak jsme si připadali, když už jsme měli vše hotové,“ komentuje koláž Loužil.
Čtvrtou hru spouštěli podnikatelé v září 2019. Opět měla úspěch. Dlouho se z něj však neradovali. V březnu se kvůli covidu adrenalinové hry zavřely.
Od té doby se z úspor snaží držet podnik nad vodou. Po roce jim však docházejí všechny rezervy i síly... „Je to naprostá bezmoc a zoufalství, když nevíte, co bude dál. Mohli bychom třeba něco vylepšovat, ale na to potřebujete další peníze a do takového riskantního kroku se v takové nejistotě nepustíte. V hlavě se vám promítá osm let, které jsme tomu obětovali a o které přijdeme, pokud se v květnu neotevře, protože pak budeme úplně na nule a s odloženými dluhy. Cítím totální bezmoc a brutální vyhoření,“ říká Loužil.
