Článek
Chápu potřebu mnoha lidí udělat tlustou čáru a vytěsnit tříměsíční zážitek takzvané koronakrize z hlavy. A nechápu snahu některých lidí zapomenout kompletně na všechno. A neochotu poučit se z toho, co může být jedním z nejintenzivnějších a nejzajímavějších zážitků za mnoho let.
Tím spíš, že jsme jako země prošli prakticky bez ztráty květinky, jak se říká. Úplně přesně zatím nevíme, čemu vděčíme za to, že statistiky z první vlny nákazy jsou pro Česko tak dobré. A proč jsme měli tak málo pacientů s těžkým průběhem onemocnění a mrtvých.
Ale pravda je i to, že jsme se chovali příkladně. Na to, jak protivný a neukázněný národ dokážeme být, proběhlo vše bez větších problémů. Nadávali jsme na vládu i na přísná nařízení, ale jak ukázaly statistiky, v porovnání i se zeměmi jako Francie či Británie se to obešlo bez zbytečné policejní buzerace, drakonických pokut, skandálů a vzájemného udávání.
Nenáviděli jsme a dnes ještě víc nenávidíme roušky, ale nařízení o jejich nošení většinově dodržujeme. Bylo přitom první a nejpřísnější v Evropě, a studie dnes prokázaly, že to tak bylo správně. V nejistotě kolem koronaviru a jeho šíření je pozitivní efekt roušek jedním z mála faktorů, které dnes lze považovat za prokázané, a to i dle nejpřísnějších standardů na vědecké studie.
A nejen to, roušky jsme si i šili. Ochota dobrovolně a bez nároku na odměnu pomáhat byla svým způsobem nevídaná. Na jedné straně maminky a babičky, které doma vyráběly látkové roušky, a na druhé straně iniciativa stovek či spíše tisíců programátorů, IT specialistů, datových expertů či marketingových manažerů, kteří rozjeli celonárodní, několik týdnů trvající hackhaton pod názvem Covid19cz.
Možná nejúžasnějším příběhem je projekt s názvem CoroVent, na jehož začátku byla úzkost z nedostatku nemocničních ventilátorů, a na konci je rozjetá výroba v moravské firmě MICo. Vyrábí se tam zařízení, které nikoli pouze funguje, ale má i patřičné certifikáty pro nasazení ve stavu nouze. A v jednání je i možnost, že by z něj v budoucnu mohlo být řádné certifikované nemocniční zařízení.
Ventilátory nakonec v Česku nechyběly, nenaplnila se ani stávající kapacita v nemocnicích. Měli jsme štěstí, z důvodů, které - jak už bylo řečeno - zatím přesně neznáme. Zájem o ventilátory je dnes v zemích, kde nákaza ještě probíhá. Zda tam pomohou „krabice“ z Česka, záleží dnes už hlavně na obchodní zručnosti firmy, která je vyrábí.
Každopádně vznikl v řádu týdnů produkt, který má své uplatnění. Může být použit jako zařízení připravené na budoucí krizové situace, ať už to budou živelní pohromy nebo další pandemie. Ostatně zatím stále netušíme, zda se ta dnešní nevrátí v druhé, možná i silnější vlně.
A tím jsem u toho, o čem jsem už psal. Jako bychom úmyslně zavírali oči před tím, co se nám povedlo. Příběh jménem CoroVent takovým příkladem je. Jsou za ním stovky lidí, samozřejmě i energie, čas a peníze, které do toho vložila zmíněná firma MICo (do pandemie vyrábějící a dodávající zařízení pro jaderné elektrárny).
Ale ze všech zúčastněných vyčuhují dva. Profesor Karel Roubík z ČVUT, který je autorem návrhu. A udělal to nikoli na „čínský způsob“, jak se o to pokusila řada firem, asi i včetně americké Tesly. Totiž že by rozebral stávající ventilátory a navrhl jejich zjednodušenou verzi, částečně z použitých součástek. Kouzlo Roubíkova přístupu bylo v tom, že přístroj vymyslel a navrhl od základu jinak. Proto také prototyp nakonec fungoval, a hlavně ho bylo možné dát do výroby.
Tím druhým člověkem je Tomáš Kapler. Muž s dvaceti lety zkušeností digitálního marketéra, který se - podobně jako mnoho jiných lidí - ocitl v březnu doma v karanténě a bez práce. A když sledoval paniku z nedostatku ventilátorů, vzpomněl si na svou zkušenost s 3D tiskem. A řekl si: Vážně by byla taková hloupost zkusit vlastní ventilátor vyrobit?
Kdyby se s někým poradil, nejspíš by se mu dostalo ujištění, že to hloupost je. Asi jako chtít vyrobit na koleně EKG nebo počítačový tomograf. Případně jiný specializovaný přístroj. Copak nejde o hardware vyvíjený mnoho let za astronomické rozpočty?
Jde, samozřejmě. Ale Kapler se s nikým neradil. Našel si přes internet profesora Roubíka, zkontaktoval spousty dalších lidí, mimo jiné i výrobce MICo z Moravy. Pustil se do byrokratického maratonu potřebných povolení a certifikací. A spustil crowdfundingovou kampaň, díky níž se během pár desítek hodin vybralo neuvěřitelných 14 miliónů korun.
Mohlo to být i víc, ale organizátoři sbírku zastavili. Zazněl neformální příslib vlády, že finančně pomůže, a tak se zdálo zbytečné „tahat“ z veřejnosti peníze, které projekt nebude potřebovat. Ale vláda sliby nesplnila. „Role státu byla bohužel záporná,“ říká dnes Tomáš Kapler.
Pro něj a spousty dalších je to svým způsobem smutné zjištění. Vláda možná v prvních dnech a pár týdnech krize zareagovala dobře. Tvrdá opaření vyhlásila mezi prvními v Evropě. Zpočátku také dokázala spolupracovat s těmi, kteří dobrovolně a nezištně chtěli pomoct. Jenže pak jakoby zvítězily politikaření a úřednická nemohoucnost.
To je vlastně největší průšvih. Že se nepovedlo využít potenciál, který se v Česku v březnu a dubnu jednoznačně ukázal. Že ho naopak politici udusili svými zmatky a spory. Ať se zeptáte v podstatě kohokoli, kdo v té době dělal sám od sebe něco pro zvládnutí nákazy, dostanete stejnou nebo podobnou odpověď jako od Tomáše Kaplera: „Jestli jsme něco zjistili, tak to, že na stát se nelze spolehnout.“
Celkem logicky to vyústilo v otrávenost a deziluzi, dva stavy, které celkem dobře známe. Má to jedno velké riziko, a to tkví v tom, co se stane, pokud dojde k obávané druhé vlně nákazy. „Považuju to za docela pravděpodobné. Zkoumal jsem to, jak probíhaly pandemie v minulosti, zejména ta španělské chřipky, a v nich byla druhá vlna vždy větší a ničivější,“ říká Tomáš Kapler.
Paradoxně bychom měli být lépe připraveni, otázka zní, zda to tak opravdu je. Budeme patřičně opatrní a ostražití? Anebo se budeme spoléhat na to, že i z druhé vlny „vyklouzneme“ podobně dobře jako z té první? Podaří se v lidech probudit podobnou vlnu solidarity a ochoty pomáhat ostatním? Anebo se na to většina lidí vykašle, protože si bude pamatovat, jak to stát stejně nedokázal využít? V tom tkví riziko příštích měsíců.
Mnozí z nás v době nástupu pandemie předpovídali, jak koronavirus promění naše chování a naši budoucnost. Ukázalo se, že pravdu měli asi spíše ti, že změna bude ve skutečnosti malá a dočasná. V něčem bohudík, v jiném bohužel. Zapomínáme na to zlé i dobré. Zapomínat na dobré je škoda. Je to plýtvání objeveným potenciálem.
Mimochodem Tomáš Kapler pomalu končí svou dobrovolnickou misi a hledá nové zaměstnání. Po tom, co předvedl jako zakladatel a projektový šéf CoroVentu, bych čekal, že mu telefon bude vyzvánět nepřetržitě. Od předních světových firem. Přece jen je to chlápek, který do konce dotáhl to, co se nepovedlo ani Elonu Muskovi.
„Zatím těch nabídek zase tolik není,“ usmívá se. Neberte tenhle text jako inzerát, který mu má najít místo. Nemám obavy, že se to muži s jeho schopnostmi a energií povede i bez něj.
Je to spíš povzdechnutí za třemi měsíci, kdy jsme my všichni, nebo aspoň někteří z nás, ze sebe dokázali vymáčknout maximum. Vlastně to byla strhující a vzrušující doba. Škoda, že jsme se na ni stejně rychle a stejně úspěšně rozhodli zapomenout.
