Článek
„Bylo to dost tvrdé. Žena měla jen ‚jarmily’ s tenkou podrážkou. Šli jsme přes hory. Alto Catumbela měla 1300 metrů nad mořem a my jsme šli ještě přes vyšší hřebeny,” vzpomíná dnes 74letý Antonín Homola.
Do Angoly přijel plzeňský elektroinženýr v polovině roku 1982, strávit tu měl dva roky. Už na začátku roku 1983 se ale bezpečnostní situace začala zhoršovat.
Zajatcům od začátku chyběly veškeré informace. Nevěděli, co s nimi bude, kam jdou, co se chystá, zda jim hrozí nějaké nebezpečí. A právě tato nejistota byla podle Antonína Homoly to nejhorší.
Předčila i fyzické obtíže, které všichni zakoušeli velkou měrou.
Trápil je hlad a pochopitelně i zdravotní potíže. Všichni trpěli průjmy, obtěžovaly je také písečné blechy. Řada z nich se musela vyrovnávat s dalšími nemocemi, například s malárií.
Pochod trval 84 dní, po 111 dnech propustili povstalci ženy, děti a nemocné muže. Zbytek mužů zůstal v zajetí další rok.
Kdy cítil beznaděj? Jak únos snášely děti? Kdy se jeho manželka poprvé usmála? A jaké na něj čekalo přivítání doma? Dozvíte se ve videu.
