Na životní přestup má náš Tonda času dost, jako kdysi Nedvěd, míní Barák, host přenosu TV Seznam

V uplynulých letech jsme si zvykli na častokrát opakovanou větu, že systém výchovy fotbalové mládeže v Česku uvadl a prakticky přestal produkovat adepty reprezentace. Zejména pak jedince s úžasnými kvalitativními předpoklady, jež si do kariéry z mládežnických týmů mohli vnést Pavel Nedvěd, Vladimír Šmicer či Karel Poborský.

Z roviny celkového pohledu nabízí systém talentů opravdu poskrovnu. Naštěstí však na české fotbalové mapě zbyla místa, kde tohle všechno jaksi neplatí. Protože ať už má Příbram z hlediska svého bosse Jaroslava Starky pověst jakoukoli, co se týče mládeže, hovoří se o ní už léta všude s uznáním.

A právě do skupiny úspěšných trenérů příbramské mládeže patřil léta Antonín Barák. Jeho trenérskýma rukama prošli jen tak namátkou vedle už zmiňovaného syna Antonína i nejlepší dorostenci uplynulých let Dominik Mašek (Mladá Boleslav) a Václav Černý (Ajax). „Připravoval jsem i Honzu Matouška, kterého si koupila Slavia. A spoustu dalších kluků znám jako jejich učitel z fotbalové třídy. Tam mi prošli Franta Rajtoral, Tomáš Wágner, ještě před nimi Míra Slepička nebo Tomáš Zápotočný. A spousta dalších,“ sype Barák jména z rukávu.

Na to, proč zrovna v Příbrami se práce s mládeží tak daří, má Barák po ruce zajímavé teorie. „K Příbrami léta patří i vězení, i můj táta se dvacet let staral o mukly. A když si tady ti vězni, řekněme, 10 let trestu odkroutili a byli propuštění na svobodu, v řadě případů se rozhodli v Příbrami zůstat.“

A protože modely chování a standardy morálky bývají u někdejších kriminálníků přeci jen posunuté oproti zbytku světa, začala v Příbrami vznikat přeci jen poněkud specifická komunita. „Žijí tady trochu jiní lidé než mnohde jinde. A odráželo se to i na dětech, co chodily do fotbalu. Na jednu stranu neskuteční grázlíci, na stranu druhou mimořádně odolní jednici, jak fyzicky, tak mentálně. Kluci odmala zvyklí na to, že když na to přijde, musí se o sebe umět nějak postarat. A to všechno je pro fotbal ideální průprava.“

Jako důležitou ingredienci úspěšnosti příbramské mládežnické líhně zdůrazňuje Antonín Barák osobu šéfa klubu Jaroslava Starky. „Jako trenérům nám dával absolutní důvěru. A opravdu si nepamatuju, že by nám byť jedinkrát do naší práce mluvil. A to je v Česku dost unikátní jev, tady má obvykle každý funkcionář potřebu říkat vám, který kluk má a nemá hrát a jakou pozici... Ale v Příbrami se na něco takového nikdy nehrálo.“

Podstatné bylo i to, že se na jednom místě sešla skupina progresivních trenérů, aplikujících metody, jež se chytly. Vedle Baráka i další otcové fotbalistů Maška a Černého. „A Jirka Kohout, který pak odešel do Plzně.“

Odešli ale i další, Antonín Barák do služeb Fotbalové asociace ČR (FAČR), kde šéfovi projektu Michalu Prokešovi pomáhal stavět systém regionálních akademií, psal a distribuoval metodické příručky pro kouče všech kategorií, dbal zejména na posílení fyzické odolnosti mladých fotbalistů. Třeba výcvikem úpolových, bojových sportů.

Na podzim uplynulého roku se ale na Strahově, v sídle Fotbalové asociace ČR, rozhořel nevídaný boj. Vedení svazu zosobněné místopředsedou Romanem Berbrem a předsedou Markem Malíkem rozhodlo, že Michal Prokeš bude muset odejít. Zdůvodnění bylo po ruce: výběry z přidělené platební karty FAČR v nevysvětlitelné výši.

Reakce Berbra zaskočila. Pracovníci mládežnické a reprezentační sekce sestavili petici, v níž vyjádřili obavu, zda po Prokešově odchodu neutrpí systém zásahy, které by mohly torpédovat jeho funkčnost. A osobnosti typu Karla Poborského, Jana Suchopárka, Luboše Kozla, Václava Kotala a mnoha dalších, včetně Antonína Baráka staršího, ti všichni se pod petici podepsali.

Úsek převzal jako nový šéf Jiří Kotrba. A čekalo se, zda Berbr a jeho věrní nespustí proti rebelantům nějaké odvety nebo čistky. „Jisté změny probíhají, jak v nastavení systému, tak v personálním obsazení. A to zejména na krajích. Někteří lidé odešli sami, někteří odejít museli. Co se týče mojí osoby, tak když se ptáte: Ne, žádné perzekuce jsem nepocítil, rozhodl jsem se odejít sám. A rád jsem využil nabídku Dukly Praha, ve které koordinuju veškeré mládežnické týmy. A zhruba druhou polovinu času mi zabere projekt, který děláme na Praze 6, spojilo se v něm hned několik sportovních odvětví, včetně ragby, juda, basketbalu.. Je jich tuším osm. A s tím programem chodíme do základních škol. A budeme to rozšiřovat i na školky,“ zdůrazňuje Barák.

Jeho syn Antonín, tehdy čerstvý mistr ligy, se v létě 2017 stěhoval ze slávistické kabiny do té v Udine. V soutěži se etabloval, svého času získal pevné místo v reprezentaci. A jeden čas ho spekulace dávaly dohromady i s AC Milán.

Ale nestalo se. Stejně tak po Jakubu Janktovi měl údajně jedním okem házet svého času i londýnský Arsenal. Jankto ale volil úplně jinou cestu, z Udine do Sampdorie. „Přišlo mi, že by mu to tam mohlo vyhovovat, Sampdoria hraje zajímavý fotbal a není tam přitom psychický tlak absolutní špičky,“ říká Barák. „Z toho, že Jakub moc nehraje, je ale zřejmé, že si tam něco nesedlo, možná s trenérem...“

V tabulce si Sampdoria stojí přeci jen výrazně lépe než Udine. „Tam to opravdu celé mají vymyšlené i realizované tvrdě byznysově. Hráči se nakoupí, pracuje se s nimi a když se zvýší jejich bonita, tak je prodají,“ načrtává Barák systém v principu jednoduchý, v detailu už dost možná výrazně složitější.

A ono to složitější je. Rodinna Pozzových totiž vlastní nejen Udinese Calcio, ale anglický Watford, krátce španělskou Granadu. A hráči se točili právě mezi těmito třemi „provozovnami“.

Když má Antonín Barák vyjmenovat specifika italského titulu, dlouho netápe. „Ve srovnání s jinými soutěžemi je tempo Serie A takové volnější. V Itálii prakticky všichni stále dále dávají důraz mnohem víc než jinde na strategie, taktiku a její dodržování. A čím to je, že se na soupiskách týmů Serie A usídlilo poslední dobou několik Čechů? To by mohlo být tím nižším tempem. V Itálii to přeci jen není až takový kvapík jako třeba v Anglii i jinde, tam hráči z české ligy můžou stačit.“

Antonín Barák mladší teď musí překousnout několikaměsíční pauzu kvůli bolavým zádům. A Jakubu Janktovi, zdá se, úplně nevyšel přestup do Sampdorie. Prvnímu je 24 let, druhému o rok míň. A v současném rozpoložení to ani u jednoho pořád není nijak fatální stav.

„Oba ti kluci mají ještě mnohé před sebou. Já si u obou dokážu představit, že by se časem mohli dostat až do opravdu elitních klubů, předpoklady k tomu mají. Času je dost. Takový Pavel Nedvěd se na vrchol své kariéry, do dresu Juventusu, vyšplhal skoro v devětadvaceti.“ zakončuje Barák, host sobotního přenosu Sampdoria – Udine.