Na velké politické kauzy dnes zapomeňte, říká muž, který zatýkal Nagyovou

Byl jste oním detektivem, který 13. června roku 2013 zaťukal na dveře Jany Nagyové. Jaké byly vaše a její pocity?

Myslím, že nebyla v prvotní chvíli schopna určit, jestli se jí to jen nezdá. Ze zkušenosti vám můžu říct, že pokud nejste protřelým kriminálníkem, který má už několik zatčení za sebou, a to i v poněkud jiné verzi, než v jaké probíhalo u paní Nagyové, tak budete z takovéto situace úplně mimo. A rozhodně nebudete klást žádný odpor, abyste si už tak nepříjemnou situaci ještě zhoršil! U paní Nagyové proběhlo vše podle zákona a naprosto v klidu.

Co jste říkal na slova expremiéra Petra Nečase, který vaše chování označil za gestapácké?

Byl jsem velmi rád, že se tehdy Robert Šlachta rozhodl zveřejnit videozáznam z tohoto zatčení. Nečasova slova nás neskutečně urážela. Myslím si, že si společnost po zveřejnění onoho videozáznamu udělala obrázek o tom, kdo o celé situaci tehdy lhal, a kdo se naopak choval slušně a profesionálně.

Co byl váš nejsilnější zážitek z tohoto případu?

Vybavuji si potemnělou kancelář ředitele ÚOOZ dne 13. června 2013 a vydání rozkazu k zatčení první podezřelé osoby v této kauze. Jednalo se tehdy o Romana Bočka (bývalý náměstek na ministerstvech dopravy a zemědělství, pozn. red), který se chystal odcestovat do Španělska, a v tu dobu hrozilo, že by se nemusel vrátit zpět. Tehdy nezbývalo už mnoho času k rozhodování, zda spustit celou operaci předčasně či nikoli, a když jsem telefonicky předal rozkaz zasahujícím policistům, stál pan Boček na letišti ve frontě cestujících už jen několik metrů od tunelu do letadla.

Po chvilce ticha v telefonu jsem dostal zpětnou informaci od vedoucího zasahující skupiny, že byl pan Boček zadržen, a v kanceláři se rozhostilo naprosté ticho. Těch zážitků bylo samozřejmě spousty a mnoho z nich bylo opravdu silných, ale ten rozhodující okamžik spuštění realizace této kauzy mi prostě utkvěl v hlavě.

Jak velkým nebezpečím byla kauza Nagyová pro bezpečnost České republiky?

Dost velkým, řekl bych. Například v tom, že jako zcela neoprávněná osoba úkolovala dva generály k tomu, aby sledovali tehdejší manželku premiéra, její sokyni, a dva civilní zaměstnance Úřadu vlády. Kdybychom to nezarazili, jak by to pokračovalo dál? Třeba sledováním politických oponentů, odbojných straníků, novinářů, aktivistů atd. Tohle jsme nemohli nechat bez adekvátní reakce.

Jedním z dílčích výsledků kauzy Nagyová je to, že všichni současní ředitelé zpravodajských služeb dobře vědí, že když se budou chovat nezákonně, mohou skončit s ostudou u soudu, a současný premiér dobře ví, že si ve vztahu ke zpravodajským službám nemůže dovolit porušovat zákon. To mi nepřipadne jako zanedbatelný příspěvek pro ochranu demokracie v této zemi.

Část veřejnosti ovšem dnes kauzu vnímá tak, že šlo pouze o nezdaněné kabelky a šperky…

Největší vášně samozřejmě vyvolávají neustále se objevující články o tom, co jsme způsobili v roce 2013, že kvůli nám padla tehdejší vláda Petra Nečase a že jsme přepsali politickou mapu naší země. Celá kauza a její vývoj byl, a dodnes stále je, tak mediálně překrucován a zlehčován, že je to až neuvěřitelné. Popravdě, ani se nedivím některým lidem, že mají o celé věci názor, jaký mají, protože naprostá většina z nich vychází bohužel pouze z informací zprostředkovaných médii, bez faktické znalosti věci. Těžko se pak lidem vysvětluje, že to nebylo o žádné revoluci, o tajných dohodách nebo jen o nezdaněných kabelkách.

Paní Nagyová de facto rozhodovala, kdo z oblasti byznysu se fyzicky setká s premiérem a bude mu moci přednést svůj problém a požádat o pomoc. A obdržela dárečky v hodnotě skoro 9,7 milionu korun. Myslí si snad někdo, že tyto dárečky dostala jen jako nějaký prezent za nic?

Jak se podle vás liší Rathových sedm milionů korun v krabici od vína od deseti milionů v kabelkách a špercích pro šéfku kabinetu premiéra?

David Rath dostal méně a byl odsouzen a až nyní je konečně ve vězení. Ale v případě Nagyové šlo prý jen o nějaké kabelky… Fakt, že se tato promyšlená mediální manipulace prosadila a že ji dnes novináři opakují, hodně vypovídá o stavu mediální scény a schopnosti s ní manipulovat. Jen podotýkám, že normální úředníci za úplatky v řádu desítek tisíc jsou běžně odsuzováni a často i nepodmíněně.

Jak jste se vůbec dostali na stopu premiérovy úřednice Jany Nagyové, dnes Nečasové? Promluvil nějaký utajovaný zdroj?

Jsem rád, že jsme mohli tento neskutečně rozsáhlý případ rozebrat v Robertově knize. Na veřejnosti je to sice známé jako Nagygate, ve skutečnosti jsme ale začali pátrat v roce 2010 kolem kauzy obrněných vozů Pandur. Do České republiky doputoval spis rakouských vyšetřovatelů, který se týkal výslechu utajovaného svědka v nákupu obrněných vozidel. Spis se dostal na Nejvyšší státní zastupitelství, odkud šel na pražské vrchní státní zastupitelství. Ve chvíli, kdy se spis dostal do České republiky, informace unikly.

Bylo to obrovské faux pas, my jsme dostali na starost prověřit, jak k tomu došlo. Zaměřili jsme se na pražské vrchní státní zastupitelství. Zjistili jsme, že spis prošel rukama pana Grygárka (bývalý náměstek na pražském vrchním zastupitelství, pozn. red.).

Nebyl osobou, která to měla řešit?

Nebyl k tomu důvod. Vyžádal si dokumenty, nedal je do ruky svým spolupracovníkům, ze spisu si dělal různé kopie. My jsme to zjistili a zahájili úkony trestního řízení. Tam se poprvé objevila shodou okolností paní Nagyová, u které jsme zjistili, že to byla mimo jiné ona, kdo to vynesl do novin.

Z jakého důvodu?

Chtěli to s Nečasem využít mediálně proti Topolánkovi, protože v kauze Pandur figurovala jeho pravá ruka Marek Dalík. Postupně jsme zjišťovali, s kým vším je Grygárek v kontaktu a co v uvozovkách všecko hlídá. Najednou jsme si uvědomili, že máme před sebou dva případy. Jednak úniky informací v kauze Pandur, ale i nový případ - chobotnici kolem justice, politiky a byznysu. Šli jsme na ostravskou pobočku Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, abychom mohli začít vyšetřovat i v této druhé větvi. A tím to celé začalo.

Proč do Ostravy?

Protože dozorovali i ten únik informací v Pandurech. Řekli jsme jim, že musíme zahájit úkony v nové kauze, protože před očima nám rostl obří problém. Takže kauzu známou jako Nagygate jsme začali tak, že ponořením do případu vynesení informací v kauze Pandur jsme narazili na to, jak lidé z justice de facto pečují o část politické scény a státem vlastněné podniky řízené politiky vládnoucí garnitury. To se psal začátek roku 2012. Až o několik měsíců později přišla na scénu paní Nagyová, a v červnu 2013 pak došlo k zásahu na Úřadu vlády.

Kritici tohoto zásahu namítají, že jste si na Nečasovo okolí zasedli.

Vůbec ne. Nejprve šlo o informace z justice, na kterých měla zájem paní Nagyová, a poté šlo především o vliv a státní zakázky, které se řešily přes ni. Nagyová si neoficiálně převzala část moci premiéra. On byl zatlačený do pozadí, naopak ona vystupovala z pozice moci.

Šlo jen o veřejné zakázky?

Postupně jsme zjišťovali, že ne. V rámci prověřování této kauzy jsme postupně zjišťovali, jak se snažili dosazovat své loajální lidi do strategických pozic ve státních podnicích, na policii či státním zastupitelství. Snažili se ovlivnit všechny složky moci - i tu soudní. Jejich cílem byla beztrestnost. V mnoha případech se nám tomu podařilo zabránit.

Jak se narazilo na kabelky?

Kabelky a dárky vznikly tím, že nejprve si Nagyová účtovala peníze za schůzky s premiérem. Když na to Nečas přišel, došlo mezi nimi k velké rozepři. Takže změnila systém. Kdo se přes ni chtěl dostat k premiérovi, donesl kabelku nebo jiný luxusní dárek. Byla to forma úplatku. Do toho přišlo úkolování vojenského zpravodajství, jindy si četla v tajných zprávách BIS. Věděli jsme, že tuto situaci nesmíme nechat pokračovat dál, ohrožovalo to chod státu.

To už je ale minulost, policejní uniformu již několik let nenosíte. Odešel jste v roce 2016, co vás k tomu vedlo?

Policii jsem opouštěl krátce po reorganizaci celorepublikových útvarů a vzniku „slavného“ NCOZ v roce 2016. Toho slavného útvaru, který má být údajně dnes, po pár letech od svého vzniku, opět reorganizován. Jako jeden z blízkých spolupracovníků ředitele zaniklého ÚOOZ Roberta Šlachty, a také jako jeden z řídících policistů vyšetřovacího týmu v kauze Nagyová, jsem se dostal na přední místo pomyslné černé listiny nového vedení NCOZ, které mi od samého začátku dalo jasně najevo, že moje další působení na tomto útvaru je neakceptovatelné.

V policii existují černé listiny?

Tou dobou byly vztahy v policii, zvláště pak mezi protimafiánskou a protikorupční jednotkou, velmi napjaté. Napjaté byly dlouhodobě, hlavně kvůli kauzám, ze kterých nás vinili, že nepřísluší do naší věcné příslušnosti, ale spuštěním té „narychlo ušité“ reorganizace se vše úplně vyhrotilo.

Oni tuto reorganizaci s nadšením vítali, protože věděli, že cílem je potlačit způsob práce ÚOOZ, zbavit se lidí, kteří tento způsob prosazovali, a v podstatě nastavit systém tak, aby se v budoucnu nestal další průser, jak naše kauzy mnohokrát nazývali. Tehdejší vedení nově vzniklé centrály, které si, jak já dnes říkám, odvedlo svou práci a dnes už jsou všichni pryč, tehdy velmi dobře vědělo, které lidi má zatlačit zpět nebo jim dát najevo, že nejsou v jejich řadách vítáni.

Co bylo tou finální tečkou, po které jste si řekl, že už pro stát nechcete pracovat?

Odchod z Celní správy v loňském roce byl mnohem horší, už jen z toho důvodu, že tentokrát to bylo zcela dobrovolné rozhodnutí a těžko se mi opouštěl tým lidí, který jsme za ty tři roky postavili a který si za tak krátkou dobu vybudoval u konkurence velký respekt! Přestože to možná bude znít divně, tak tím hlavním důvodem našeho rozhodnutí byl opět stav u policie. V rámci Sekce pátrání jsme vedli stovky trestních řízení, jenže jen ve fázi takzvaného prověřování - tedy do chvíle, kdy bylo možno zahájit trestní stíhání konkrétních pachatelů.

Další osud těchto trestních spisů už byl v rukou policie. Tato zkušenost byla velice trpká, ať už se to týká neochoty naše kauzy zpracovávat, nebo dokonce i tendence vynášet informace z našich spisů do zájmového prostředí. Dospěli jsme k závěru, že z pozice celníků, byť vysoko postavených, nemáme vůbec šanci něco změnit.

Hrozí, že se budou čím dál méně vyšetřovat velké politické kauzy?

Na to odpovím velmi stručně. Jednak to nikdo nechce, což jsem si měl na vlastní kůži možnost vyzkoušet, a za druhé je čím dál tím méně lidí, kteří by na to měli! Ať už odborně, nebo odvahou.

Coby celník jste vyšetřoval případ tygřích jatek. Překvapilo vás, čeho jsou lidé schopní?

Když jsem přišel na Celní správu, tak tam existovala až mýtická představa a mnohaleté povědomí o tom, že ve světě, a dokonce možná i u nás, existuje nelegální obchod s tygry, kteří jsou zabíjení pro účely tradiční asijské medicíny. Ale kromě několika málo vzorků, které se jim podařilo získat z prostředí vietnamských tržnic, a neověřených informací z prostředí a zahraničních kolegů neměli nic.

Jak jste se posunuli v pátrání kupředu?

Tehdy přišel správný okamžik ukázat na konkrétním případu, jak funguje náš systém práce založený na pronikání do kriminálního prostředí, práce s informačními zdroji a operativní rozpracování.

V průběhu několika měsíců jsme získali nejen potvrzené informace o páchání této trestné činnosti u nás, ale v následné krátké době jsme byli schopni online koukat v ilegální varně na proces výroby takzvaného masoxu z tygřích kostí, poslouchat rozhovory pachatelů této trestné činnosti, v rámci nichž se domlouvali na cenách za nelegálně chovaná zvířata, způsobech jejich přeprav, přímo sledovat prodej finálních produktů v rámci vietnamské komunity, a dokonce, což bylo z celé kauzy asi nejsilnějším zážitkem pro všechny, obrazově a zvukově dokumentovat odstřel jednoho ze zvířat nelegálně drženou zbraní s tlumičem v kleci.

Na facebookovém profilu Roberta Šlachty se nadále objevujete po jeho boku, hovoří o vás v nové knize. Čemu se teď budete věnovat?

S Robertem Šlachtou i nadále velmi úzce spolupracuji. Teď vyšel jeho knižní rozhovor, vyzpovídal ho novinář Josef Klíma (Josef Klíma, autor knižních rozhovorů s Robertem Šlachtou, působí na Seznamu. Připravuje pro redakci pořad Záhady Josefa Klímy. Na vzniku tohoto textu ovšem nijak nespolupracoval, pozn. red.), je to knížka o jeho kariéře. Já, jelikož jsem s Robertem spolupracoval posledních 12 let, tak bych byl osobně velmi rád, aby se jeho pohled a názory na naši společnou práci a také důležité informace z jejího zákulisí dostaly do povědomí široké veřejnosti. Proto jsme se dohodli, že mu pomohu s propagací jeho knihy a s jejím představováním veřejnosti v rámci odborných debat a besed.

Proč máte potřebu lidem vysvětlovat svou bývalou práci?

Jako policisté a posléze celníci jsme nemohli vůbec mluvit, proto je ta možnost dnes pro nás velkou motivací. Některé případy dodnes vyvolávají otazníky. Jsem přesvědčený, že nejlépe se věci vysvětlují lidem v přímém kontaktu. Stejné to bylo i v případě zjišťování informací nebo zpětné vazby. Když jsem jako policista potřeboval zjistit nějaké informace důležité pro trestní řízení, také jsem vyrazil do terénu a ptal jsem se lidí.

Láká vás politika?

Abych byl upřímný, zatím jsem o politice příliš nepřemýšlel. Ne, že bych se o ni vůbec nezajímal, naopak. Tím, že jsem pracoval na kauzách, které do politiky mnohdy zasahovaly či s ní úzce souvisely, potřeboval jsem mít vždy velmi dobrý přehled, ale nikdy mne nenapadlo, že bych do politiky vstoupil jako aktivní účastník.

Musím ale říci, že díky tomu, co jsem viděl, zažil a vyšetřoval, tak jsem si jist, že pokud bych se rozhodl do veřejného života vstoupit, udělal bych to s obrovskou pokorou. Na druhou stranu bych díky svým zkušenostem rozhodně věděl, jakým způsobem bych chtěl politiku dělat a čeho se v tomto řemeslu naopak vyvarovat.