Na Urale ho zatkli, pak s kozáky přešel zamrzlý Bajkal a pomáhal po tornádu

Radim Chrást získal pověst dobrodruha organizováním výprav na Sibiř, daleký Bajkal či nejnověji misí do Uzbekistánu, kde pátral po hrobech československých legionářů, ale také díky obětavé pomoci zdravotníkům v době vrcholícího covidu či bleskovým výjezdem spřátelených hasičů a řemeslníků do jihomoravských vesnic poničených tornádem.

„Že jsem neposedný pošuk? Já si zkrátka nemohu pomoci. Jakmile si třeba vytipuji nějaké zapomenuté místo bojů československých legií v Rusku, kde spočívají ostatky našich hrdinů, tak tam prostě chci jet. Připravím si podklady a vyrazím. Nechci, abychom na naše hrdiny zapomněli. A podobné to je, pokud se lidé ocitnou v nouzi a já vím, že mohu pomoci jako třeba v tornádem poničených vesnicích,“ svěřuje se Chrást.

Jen on sám ale ví, jakou daň platí za neposednost a tuláctví – třeba v rodinném životě.

Když Chrást před lety s tajemníkem Československé obce legionářské (ČsOL) Milanem Mojžíšem vyrazil do tehdy ještě uzavřeného města Miass na ruském Urale, aby našli společný hrob třiceti legionářů, nemohli se ani příliš divit, že je hned na nádraží zatkli tamní policisté.

„Naše město je pro cizince uzavřené. Pojďte prosím s námi,“ oznámili před dvanácti lety Čechům ruští muži zákona. Češi byli zklamaní – do uralského města, kde před sto lety zahynuli Čechoslováci v tvrdých střetech s rudoarmějci na nedaleké Mechové hoře, se trmáceli několik tisíc kilometrů.

Když ale Chrást s Mojžíšem ruským policistům vysvětlili, že do jejich města přijeli z Česka proto, aby třicítce zapomenutých českých hrdinů mohl být postaven důstojný pomník na místě jejich někdejšího hrobu, změnili se přísní policisté v ochotné průvodce tajemným městem.

Čechy dokonce dovezli ke kostelíčku, za nímž byl zanedbaný hřbitov, a oni s obkresleným sto let starým legionářským plánkem měřili, krokovali a porovnávali terén zarostlého hřbitova tak dlouho, až konečně našli místo posledního odpočinku českých hrdinů. Dávno bylo ovšem „překryto“ jinými hroby.

Vše se tehdy nafotilo, sepsalo a předalo Odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany. Až potom odstartovalo jednání s představiteli města Miass a v roce 2018 se podařilo pomník od architekta Lukáše Hudáka odhalit.

Nejezdi do rozbouřené Oděsy, varovali Chrásta ukrajinští přátelé. Marně

Když si v době vrcholících protestů na kyjevském Majdanu vzal Radim Chrást do hlavy, že oslaví s kamarády 70. výročí osvobození ukrajinské Oděsy od nacistů v tomto černomořském přístavu, uváděl své ukrajinské přátele až k zoufalství. Chrásta od akce neodradily ani úpěnlivé prosby šéfa muzeí ukrajinského ministerstva obrany Vladislava Taraňce či varování tehdejšího českého velvyslance na Ukrajině Ivana Počucha.

„Radima dobře znám, takže vím, že když se do něčeho zakousne, tak to jen tak snadno nepustí. I s jeho přispěním jsme na Ukrajině již dříve připravili rekonstrukce bitev o Sokolovo či osvobození Kyjeva, při němž se Čechoslováci ve druhé světové válce vyznamenali,“ řekl tehdy Vladislav Taraněc.

Marně českým přátelům navrhoval, aby přijeli do Kyjeva později, bylo to zbytečné. Chrástovo odhodlání vzdát úctu Čechoslovákům, kteří se skrývali a bojovali v rozsáhlých oděských katakombách, bylo až příliš silné. Do rozbouřené Oděsy vyrazil i s přáteli a Taraňce poslechl jen v tom, že Češi doma nechali dobové legionářské uniformy, aby v tehdejší vyhrocené atmosféře nedali záminku proruským provokatérům.

A tak by se dalo o Chrástových nápadech dlouho pokračovat. On sám k tomu namítá, že všechny jeho výpravy precizně plánuje a připravuje. Jejich účastníci se také vrátili vždy v pořádku domů.

Ruští kozáci v roli průvodců přes zamrzlý Bajkal

Když ho tedy v loňském roce ruští kozáci vyzvali, aby se s nimi zúčastnil „velkého ledového sibiřského pochodu přes zamrzlý Bajkal“, pustil se do přípravy dalšího dobrodružství.

Před sto lety stejnou 50kilometrovou cestu v nejužším místě jezera absolvovala tzv. Bílá sibiřská armáda v čele s legionářským velitelem Sergejem Vojcechovským (pozdějším čs. generálem, kterého po válce unesla sovětská tajná policie NKVD a on zemřel v roce 1951 v sovětském pracovním táboře Ozerlag).

Chrást dal dohromady několik desítek Čechů, s nimiž v doprovodu kozáků zamrzlý Bajkal úspěšně přešel.

Vnucuje se otázka: Jak vlastně lidé, s nimiž Chrást v Rusku spolupracuje, a třeba i ti kozáci vnímají v době napjatých česko-ruských vztahů nás Čechy?

„Rusko má dvě tváře: Jednu tvoří obyčejní, až nezvykle dobrosrdeční a pohostinní lidé. Tu druhou pak kremelští politici. K ní mají obyčejní Rusové možná stejné výhrady jako Češi a zároveň uznávají, že jejich země nemá demokratické tradice. Většina Rusů potřebuje tvrdou ruku. Respektují jen tvrdého šéfa, nad nímž stojí tvrdý ředitel, ještě výš pak tvrdý náčelník, politik a nakonec i tvrdý prezident… jinak nebude Rusko fungovat a lidé nikoho nebudou poslouchat,“ tlumočí Chrást zvláštnosti ruského společensko-politického koloritu.

Jakkoliv tedy může prezident Vladimír Putin těmto prostým Rusům vadit, přiznávají současně, že nevidí nikde stejně silnou osobnost, která by ho mohla nahradit.

Pátrání po předcích, jejichž kosti trouchnivějí v poušti

Padesátikilometrová zimní túra z ukrajinského Charkova do Sokolova – místa první bitvy čs. polního praporu v SSSR – měla v roce 2013 připomenout strastiplný přesun československých vojáků. Už tehdy se na něj s Chrástem vydalo několik desítek Čechů.

Chrást si váží toho, když ho s díky kontaktují příbuzní padlých vojáků, jejichž ostatky či hroby se mu podařilo i po sto letech dohledat na Ukrajině, v Rusku, Uzbekistánu či Kazachstánu. Pomáhali mu v tom místní lidé. Když letos vyrazil s legionáři do Uzbekistánu, nejel už do neznámé země. S pomocí tamních přátel totiž už rok předtím místa možných hrobů Čechoslováků zmapoval a navázal při tom i další cenné kontakty.

„V dnešním Uzbekistánu či Kazachstánu umírali před sto lety v zajateckých táborech Češi a Slováci po tisících, nejčastěji na tyfus či jiné nakažlivé choroby. Avšak jejich kosti tam dodnes nedůstojně trouchnivějí a my jsme na ně až na výjimky zapomněli,“ vysvětluje Chrást důvody své letošní dobrodružné mise.

Na jihovýchodě v Samarkandu našel český vlastenec dochované pamětní desky zemřelým Čechoslovákům. Měli už války plné zuby a nechtěli v legiích bojovat, takže skončili v zajateckých táborech nebo ani nedostali šanci do legií vstoupit. Přesto mají i tito naši předci velké zásluhy na vzniku Československa, protože legie významně finančně podporovali – z výdělků na stavbě železnice či při kácení stromů.

„Třeba hřbitov u Taškentu, kam se pochovávali zajatci z trojického tábora, je dnes zavřený a zpustlý. U vchodu jsem narazil na ceduli zakazující pást krávy na jeho teritoriu. Leží zde třeba Josef Dvořák z Čimic nebo Josef Janoušek z Dyjic u Dačic,“ uvádí Chrást namátkou výsledek své poslední výpravy.

Boj s covidem a pomoc lidem po tornádu? Možná nejdůležitější Chrástovy mise

Když na jihu Moravy udeřilo tornádo, velitel čety aktivních záloh Radim Chrást nečekal, až se rozhoupe vojenská byrokracie a vyrazil i s dalšími záložáky a kamarády hasiči na vlastní pěst na jih Moravy. A stejně se zachoval i v době vrcholícího covidu.

„Kvůli covidu jsme se hlásili na krajských vojenských velitelstvích, že chceme lékařům a sestrám pomoci. Marně. Takže jsme se přihlásili jako dobrovolníci, jako občané. Nač čekat na pokyn vojenských úředníků shůry? Nemocnice v Novém městě na Moravě nás vzala hned,“ objasňuje Chrást. Jako absolvent několika zdravotnických kurzů pomáhal jako zdravotník, ale i tam, kde byly potřeba svaly.

S kamarádem Romanem Klimešem absolvoval dokonce školení na testování covidu. Spolu pak třeba testovali zahraniční dělníky na ubytovnách. O víkendech tak cestovali po Moravě v první covidové linii čtyři měsíce. A když to bylo třeba, tak i ve všední dny.

„Kluci z armádních záloh byli velmi motivovaní ‚narukovat‘ v době covidu a zvláště po tornádu. Spousta z nich má nejrůznější speciální kurzy, mnozí z nich jsou tolik potřební řemeslníci či zdravotníci… a jako většina záložáků mají obrovskou vnitřní potřebu pomáhat lidem. Čekali jsme na signál, armáda ho ale, bohužel, nedala. Dal jsem tedy dohromady partu a vyrazili jsme,“ popisuje Chrást.

Pokud by velení armády podle něj dokázalo využívat aktivní zálohy pružně, získaly by tyto jednotky u lidí ohromné renomé a hlásili by se do nich další lidé. „Teď naopak někteří z mých přátel v nejlepších letech a s vynikající kvalifikací už jen dokončí kontrakt a z aktivních záloh vystoupí. Služba pro ně ztratila smysl,“ lituje dobrodruh.

Co ho žene z místa na místo?

„Jsem asi dost neposedný. Neobejdu se ale bez pocitu, že naplňuji život smysluplnou a užitečnou prací. Proto se toulám po zemích bývalého Sovětského svazu a hledám zapomenutá jména Čechů, pátrám po jejich odvaze a neskutečné obětavosti, které předcházely vzniku republiky. A k tomu přece patří i pomoc lidem, jimž vzalo tornádo střechu nad hlavou,“ vysvětluje Chrást motivy, které ho ženou z akce do akce.

Nabíjí ho a inspiruje i odhodlání a zatvrzelost předků: pradědečka Františka Novotného - legionáře 8. slezského pluku na Rusi, či dědečka Františka Chrásta - spolupracovníka partyzánského oddílu Jermak na Vysočině.

„Můj praděda přišel v zajateckém táboře, ale i v legiích určitě o spoustu kamarádů, podobně jako třeba v Afghánistánu padl můj kamarád, který pocházel z vesnice nedaleko mě. Každý kulturní národ by si měl připomínat padlé a mrtvé. Proto hledám, nacházím a pojmenovávám další ztracené a zapomenuté, ať už ve střední Asii, anebo třeba Španělsku. Když má člověk nějaký cíl či sen, tak by měl podniknout vše, aby si ho splnil,“ uzavírá Radim Chrást.

Autor je redaktorem Aktuálně.cz