Článek
Desítky polen se při ukázce plavily úsekem asi 400 metrů od sochy plavce Hynka v Jeleních Vrších. Dříví házely do vody i děti, dostaly pak diplom plaveckého učně. Akce, jejíž nižší návštěvnost ovlivnil déšť, se zúčastnil i Ivo Vicena, který v roce 1961 vydal poslední oficiální plavební rozkaz.
„Do plavebního rozkazu jsem napsal, že se bude plavit asi 200 sáhů, nějakých 400 metrů,“ řekl ČTK organizátor Hynek Hladík.
Několik desítek polen plavalo ke kapličce. Čtyři plavci plavili dříví pomocí háků. Zapojily se i děti. „V celé Evropské unii je zakázaná dětská práce, ale u nás je žádoucí, takže děti vhazují dříví,“ řekl Hladík. Loni zahájili organizátoři projekt, kdy o kanálu vypráví dětem ve školách.
Plavení navštívil i Ivo Vicena, bývalý hlavní inženýr Vojenských lesů a statků na Šumavě. V roce 1961 vydal poslední plavební rozkaz. „Měl čtyři stránky, bylo to dost obsáhlé. Byly tam hlavně plavební časy a organizace plavby. Když byla sezona, tak se neplavilo každý den. Plavilo se tři dny v týdnu, další tři dny bylo takzvané předplavování. Aby to šlo rychle, nejdřív se dřevem naplnila kanálová část od jezerní cesty k tunelu, to se za směnu splavilo, a obden od Rosbachu k Jiráčkovi,“ řekl ČTK Vicena.
Ročně se tehdy splavilo až 10.000 metrů krychlových, přičemž lesy ročně těžily 50.000 až 60.000 metrů krychlových, uvedl Vicena. Za jeho působení se plavilo i dlouhé dříví. „Ještě v roce 1955 se upravoval kanál na 24 metrů dlouhé klády, které se plavily dolů do Želnavy a do Vltavy. Byly dobře zpeněžené, protože to šlo do Holandska na stavbu lodí, a oni si přáli mít hodně dlouhé kusy,“ řekl Vicena.
Ukázek plavení bude letos několik, v srpnu u potoka Schollenbach, na Jeleních Vrších, v září u Rosenauerovy kapličky a u potoku Ježová/Iglbach. Ukázky začaly v roce 2000. Ročně je navštíví několik tisíc lidí.
Schwarzenberský plavební kanál začal vznikat podle návrhu Josefa Rosenauera v roce 1789. V šumavských pralesích ho stavělo 1200 mužů. Byl dlouhý téměř 52 kilometrů. Dopravovalo se díky němu palivové dřevo ze Šumavy k rakouské řece Große Mühl a po ní k Dunaji. Tam dělníci dřevo přeložili na lodě či vory, aby se dostalo do Vídně.
Za sto let největšího rozkvětu v 19. století projelo kanálem téměř osm milionů metrů krychlových dřeva. Plavba do Vídně skončila v roce 1892, přes rozvodí plulo dřevo naposledy v roce 1916. Doprava po kanálu k Vltavě a dřevoskladu v Želnavě, později v Nové Peci, trvala do roku 1961. Od 70. let minulého století je kanál na seznamu nemovitých technických památek.
