Na sebevraždu tam myslí každý, říká muž, který prošel mučírnou na Donbasu

Novinář o svém 28měsíčním pobytu v zařízení přezdívaném doněcké Dachau napsal knihu Světlá stezka, historie jednoho koncentráku, která vyšla zkraje tohoto roku. Své svědectví o hrůzách, které tam zažil, podal při rozhovoru i redaktorce Seznam Zpráv. Tohle je jeho příběh.

Ukrajina, Donbas. V doněcké ulici Světlá stezka číslo tři, uprostřed průmyslové zóny, stojí obrovská opuštěná továrna, která se od roku 2010 proměnila na alternativní umělecký prostor Izolace. Dříve tady, v kulturním centru Donbasu, kypěl život. Sjížděli se sem umělci, hudebníci a nadšenci kultury z Ukrajiny a zahraničí. Od roku 2014 je ale obklopeno ostnatým drátem a v jeho zdech, na kterých před sedmi lety visely obrazy uznávaných malířů, mučí lidi. Oficiálně toto vězení neexistuje, ve skutečnosti se ale v jeho sklepech nachází desítky lidí. A ten, kdo se tam jednou ocitl, popisuje to jedním slovem – koncentrák.

„Odjet jsem nemohl. Musel jsem se starat o maminku a dvě babičky,“ vysvětluje Stanislav Asejev, proč po takzvaném ruském jaru na Donbasu v roce 2014 zůstal v rodném Doněcku. Pod pseudonymem Stanislav Vasin reportoval o životě na okupovaném území, místním obyvatelům se představoval jako ruský novinář. Jak jinak, Donbas se již tehdy nacházel v područí proruských separatistů. „V roce 2014 situace na Donbasu byla katastrofická. Bydleli jsme v devítipatrovém domě v Makijivce (průmyslové město 20 km od Doněcku, pozn.red.) a pět set metrů od nás trčela raketa nebo stříleli separatisté,“ popisuje Stanislav atmosféru ve městě, kde strávil půlku svého života.

Květen 2017. Obyvatelé samozvané Doněcké lidové republiky slaví státní svátek. Je to tři roky od vyhlášení jejich republiky. Mezi davy na náměstí Lenina je i Stanislav, který pro ukrajinskou redakci RFE/RL připravoval reportáž. Za zády má batoh. Právě podle něj ho pak poznala policie. Během několika minut se objevili muži v civilu, kteří, jak se ukázalo později, byli příslušníci místního ministerstva bezpečnosti a již dlouho Stanislava pronásledovali. S pouty na rukou a pytlem na hlavě ho odvezli neznámo kam. Nepadlo při tom ani slovo.

„Chtěli po mně, abych podepsal papíry o tom, že spolupracuji s ukrajinskou rozvědkou. Odmítl jsem a později začalo to, co se stává každému, kdo v Izolaci cokoliv odmítne,“ vzpomíná na tento osudný den Asejev.

Měsíc a půl byl Stanislav držen ve vězení místního ministerstva bezpečnosti, které se nachází v ulici Ševčenko číslo 26. Tam byl poprvé mučen. A spolu s ním desítky dalších lidí včetně žen. Obvinili je z různých zločinů, které definuje takzvaný trestní zákoník samozvané republiky. Jde například o špionáž, nelegální držení zbraně či extremismus. Stanislav byl zadržen kvůli tomu, že ve svých článcích psal výraz Doněcká lidová republika v uvozovkách, čímž prý dal najevo, že suverenitu tohoto území neuznává. Obvinili ho také z veřejného vyzývání k extremismu a podněcování ke špionáži. Místní úřady ho za to poslaly na 15 let za mříže. Tím to ale neskončilo.

Za branou koncentráku

„Měl jsem strach. Věděl jsem, kam mě vezou. Měsíc a půl předtím jsem strávil na samotce. Muž ze sousední cely mi vyprávěl o Izolaci,“ říká Stanislav. Nově příchozí jsou v Izolaci nuceni chodit s černými pytli na hlavě. Na začátku ani nevidí, co je za zdmi bývalé továrny. Pak ale zjišťují, že je obehnaná betonem a vedle hlavní budovy administrace jsou boxy s vojenskou technikou a palivem. Je to průmyslová část Doněcku, které se před sedmi lety zmocnili proruští bojovnici. Okna vězeňských cel jsou přetřená bílou barvou, v každé z nich je nepřetržitě rozsvíceno, zhasnout nelze ani přes den. Režim v Izolaci se výrazně liší od režimu v klasických věznicích, těm se podobá snad jen pravidelným denním cyklem, vstávají tam v 6 hodin a chodí spát ve 22 hodin. Jídlo vězni dostávají dvakrát denně, zpravidla polosyrovou perlovou kaši, občas chleba, žádné maso. „V roce 2019 byly dny, kdy nás vůbec nekrmili,“ vzpomíná Stanislav.

To, co se odehrává za zdmi věznice přes den, záleží na náladě ředitele věznice. A na tom, kolik promile alkoholu má v krvi. Ten byl velkou oblibou vedoucího Izolace, kterému říkali Palič. Sadista, násilník, alkoholik a také psycholog a manipulátor se smyslem pro humor, těmito slovy ve své knize popisuje bývalého vedoucího Izolace Stanislav.

Způsobů, jakými jsou vězni biti a týráni, mají dozorčí Izolace hodně, trestají je verbálně a fyzicky. Nejčastěji jsou vězni mučeni elektrickým proudem pomocí vojenského polního telefonu, kterému se říká tapik. Elektrody jim připínají k palcům na nohou, genitáliím a dalším částem těla. Stanislavovi je dávali na prsty a uši.

Při každém otevření dveří si zajatce Izolace musí do tří vteřin navléct na hlavu pytel a dát ruce za záda. Během mučení některé z nich dozorčí nutili zpívat písně nebo štěkat jako psi. Přes den nemohou ani ležet na pryčně a i sedět na nich je zakázáno. Pokud někdo jakékoliv z těchto pravidel poruší, zmlátí ho. Jednou z metod mučení je také donutit „provinilého“ takzvaně držet zeď, tedy postavit osobu ke zdi s rukama a nohama od sebe. Pokud spadne, zbijí ho. To nejhorší ale přichází po západu slunce.

V noci se podle Asejeva odehrávají nejbrutálnější mučení a zvěrstva. V komnatě trýzně, která se nachází ve sklepě Izolace, mučí a ponižují vězně. Ti hodiny poslouchají křik svých spoluvězňů, dozorčí jim přitom pouštějí klasickou hudbu. Stanislav popisuje případ jednoho muže, kterého mučili na jednom stole s vlastním synem. Svlékli ho donaha, omotali izolepou, polili vodou a pouštěli elektřinu. Trvalo to zhruba týden. Nahoru do cely ho pak přivedli s hlubokými popáleninami, modřinami a zlomeninami. Po návratu se pokusil o sebevraždu, snažil se prorazit lebku o kovový roh lůžka. Dozorčí, kteří pomocí videokamer vězně nepřetržitě sledují, mu v tom zabránili.

Dokonce i ve chvíli, kdy nebyl mučen, seděl na okraji palandy a neustále opakoval „trpět, synu, trpět, vydrž, vydrž“, jako kdyby stále byl v suterénu Izolace, na jednom stole se svým synem, popisuje Stanislav. Podle jeho slov se ani v případě vážných zdravotních problémů na žádnou lékařskou pomoc v Izolaci spoléhat nedá. Naopak, místní lékař je jedním z těch, kdo večer zajatce mučí a ráno je vyšetřuje.

Jsou známy i případy, kdy mučení vězňů mělo fatální následky, někteří z nich několik dní strávených v takzvané komnatě trýzně nepřežili. Celkový počet vražd v Izolaci ale určit nelze, říká bývalý vězeň.

Fenomén Izolace spočívá v tom, že mezi vězni nejsou jen lidé s proukrajinskými postoji. Ocitnout se za zdmi současného koncentráku může kdokoliv, od horníků a lékařů po novináře a aktivisty. S brutalitou se potýkají i ti, kteří věří v takzvaný ruský svět a podporují kremelskou ideologii. Potvrzuje to i Stanislav, který za 28 měsíců ve vězeňských celách potkal hodně různých lidí. Sám říká, že je lze rozdělit do dvou skupin. Do první spadají separatisté, bojovníci a Rusové, kteří válčí na Donbasu. Vězněni jsou za nelegální držení zbraní či špionáž. Druhou kategorií tvoří proukrajinští aktivisté, kteří například na sociálních sítích vyjádřili postoj, že Doněck je Ukrajina.

Paradoxní je také to, že představitelé takzvané Doněcké lidové republiky (DLR) jsou mučeni a týráni mnohem více než lidé s proukrajinskou pozicí. „Některé Ukrajince mučili o něco méně, protože chápou, že je budou muset vyměnit. Pokud je člověk v rámci informačního prostoru známý a důležitý, pak je pro vedení Izolace cennější,“ popisuje Stanislav. Sám mimo jiné neskrývá, že si ještě před válkou idealizoval Rusko a Putina považoval za skvělého politika. Později se ale jeho iluze rozptýlily.

Ve vedení Izolace podle něj stojí především místní obyvatelé s ukrajinským pasem, jejichž jména ještě donedávna nebyla známa. Stanislav si ale tvář svých mučitelů pamatuje dobře. Jejich identitu tento rok odhalilo ukrajinské ministerstvo vnitra, investigativní novináři projektu Bellingcat pak přišli na to, že tři z nich již získali ruské občanství.

Vězni Izolace jsou úplně odříznuti od světa, za zdmi koncentráku panuje naprosté informační vakuum. Několik prvních týdnů nikdo ani nevěděl, kde se Stanislav nachází. 17. srpna 2018 ruská stanice Russia 24 odvysílala reportáž, v níž Asejev údajně potvrdil, že pracuje pro ukrajinskou tajnou službu. Bylo to poprvé, co ozbrojenci novináře ukázali. V Kyjevě se ale již předtím o Stanislavovi mluvilo hodně. Tehdy se do povědomí veřejnosti začaly dostávat i informace o Izolaci jakožto tajné věznici na okupovaném Donbasu. Právě to podle slov bývalého vězně ho zachránilo od brutálního mučení, kterému se jiní vyhnout nemohli.

Kromě bití, týrání, znásilňování, donucení k práci jsou vězni Izolace podrobováni také silnému psychologickému násilí. To podle Stanislava přehlušuje fyzickou bolest a docela často se stává, že patologický strach z mučení přerůstá v patologickou lhostejnost. „Když si na to za rok zvyknete, necítíte pak žádné emoce. Distancujete se od toho, co se kolem vás děje,“ vysvětluje Stanislav.

Stav psychologického kómatu vedl Stanislava k tomu, že začal přemýšlet o sebevraždě. „To, co je za normálních podmínek vnímáno jako odchylka, se v kritické situaci stává běžným. Téměř každý, s kým jsem seděl, měl sebevražedné myšlenky. Když člověk nevidí konec mučení, uvědomuje si, že kolem něj jsou jen zdi a nic s tím nenadělá, zemřít je jedinou možností,“ říká bývalý vězeň Izolace. Sáhnout si na život mu nedovolila jen formalita.

Když mi vypráví o tom, co v Izolaci během více než dvou let zažíval, zůstává klidný. Občas se rozesměje, oči při tom má smutné, ale plné života. Když se zeptám, jak při podmínkách, které zažije vězeň Izolace, zůstat člověkem, cituje svého učitele Ihora Kozlovského, který Izolací také prošel. Říká, že pokud se tam ocitne člověk s určitými hodnotami, lidskost v sobě zachrání. Pokud se ale do Izolace dostane někdo, kdo vždy plaval po proudu, kritická situace ho může zlomit.

Bunda, boty, výměna

Prosinec 2019. Za několik týdnů Ukrajina vstoupí do nového roku. Na kyjevském letišti přistává letoun s propuštěnými vězni, mezi nimi je i Asejev. 76 osvobozených zajatců vítá ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, příbuzní a novináři. Separatisté v rámci takzvané výměny všechny za všechny před téměř dvěma lety propustili 12 ukrajinských vojáků a 64 civilistů.

Když se Stanislav dozvěděl o budoucí výměně, cítil apatii. Ze začátku ani nevěřil, že k ní skutečně dojde. „Bylo mi jedno, jestli mě vymění. Chápal jsem, že už jsem člověkem jen formálně, uvnitř sebe jsem nic necítil.“

„Žijete dva a půl roku s myšlenkami o propuštění, v Izolaci procházíte skutečným peklem a pak vás ze dne na den přivolají do administrativní budovy, poprosí, abyste podepsali nějaké papíry, a řeknou ‚Tady máte bundu a boty, brzy dojde k výměně,“ popisuje Stanislav.

Apatie během několika týdnů po propuštění zmizela. Nyní je Stanislav více než rok a půl na svobodě, vzpomínky na zajetí ale žijí doteď. V Izolaci si Asejev psal deník, z něhož vznikla kniha s názvem Světlá stezka, historie jednoho koncentráku. Ta podle samotného autora není jen o koncentračním táboře, ale také o tom, jak si místo smrti „vědomě zvolit život“. Stanislav je přesvědčen, že kniha je nejlepší pomstou těm, kdo Izolaci velí, a těm, kdo se na zvěrstvech podílí.

Asejev říká, že čas neléčí. Psychologové mu nepomáhají, podle jeho slov mu naopak škodí. Stresu se snaží zbavit pomocí běhu a má, jak sám říká, úplně šílený plán doběhnout do Lisabonu. Po propuštění mu organizace Člověk v tísni nabídla možnost zotavovat se z následků vězení v Praze. „Bohatstvím Evropy je mír. Mír, který mi chybí dokonce i v Kyjevě, kde stále přemýšlím o registraci zbraně, a před tím, než vstoupím do svého domova, se musím ohlédnout. V Praze válka mizí, v Kyjevě žije na okraji města,“ svěřuje se Asejev.

Ve sklepech Izolace zůstává několik desítek politických vězňů a žádná lidskoprávní organizace tam nemá přístup. Podle oficiálních údajů na okupovaném území Donbasu je nelegálně uvězněno 268 ukrajinských občanů včetně 44 vojáků. Na okupovaném Krymu jich je celkem 114, většina jsou krymští Tataři. Podle náměstka generálního prokurátora Hjunduza Mamedova od roku 2014 Izolací prošlo 3500 lidí, 1600 z nich jsou civilisté.

Řada mezinárodních organizací, včetně Human Rights Watch či Amnesty International, upozorňuje na brutální násilí, kterému jsou vězni na okupovaném Donbasu vystaveni. „Ozbrojené skupiny v Doněcké a Luhanské oblasti praktikují mučení a špatné zacházení, včetně bití, udušení, používání elektrického šoku a sexuálního násilí,“ píše se v každoroční zprávě lidskoprávní organizace.

O novodobém koncentráku se zmiňuje také OSN, která ve své nedávné zprávě mimo jiné popsala i další případy mučení zajatců. „Jednu ženu, která byla zadržena v červnu 2015 a držena v Izolaci, strážci v noci vyvedli ven a řekli jí, že dostali pokyn ji zabít. Mlátili ji kovovou tyčí do těla, nohou a břicha. Poté ji položili na záda a polili studenou vodou. Podle jejích slov to opakovali čtyřikrát, pokaždé to trvalo asi 40 minut. (…) Někteří strážci se ji podle jejích slov pokusili znásilnit, řekla jim ale, že měla pohlavně přenosné nemoci a přestali ji otravovat,“ píše se ve zprávě.

„Otázka politických vězňů na Donbasu zůstává otevřená. Organizace vyzývají k jejich propuštění, ale nic se neděje, nemají na Kreml žádný vliv. Oficiální prohlášení ze strany Spojených států a zemí Evropské unie může být jedinou hybnou silou,“ podotýká Asejev.