Na hlídce u běloruské hranice. Tohle jsme ještě nezažili, říkají strážci

Reportáž zvláštního zpravodaje Seznam Zpráv z místa.

Ve vesničce Purvėnai je jen pár domů a barevně natřených dřevěných chalup, jinak samá pole. Žně jsou v plném proudu. Obilí v trochu monotónní rovinaté krajině doplňuje sem tam jezírko, louky, občas menší les a všudypřítomní čápi. Nic tu na první pohled nesvědčí o tom, že jde o nárazníkovou zónu migrační vlny, které v posledních měsících Litva čelí.

Běženci hlavně z Iráku a afrických zemí míří do Litvy přes Bělorusko. Do Minsku se dostávají legální cestou letecky hlavně z Bagdádu za tiché či aktivní pomoci režimu diktátora Alexandra Lukašenka. Právě jemu se Vilnius loni postavil na odpor nejhlasitěji v EU a stal se sídlem běloruského exilu.

V migrační krizi, jak o dění mluví místní politici i média, litevská vláda vidí Lukašenkovu reakci na unijní sankce. Autokrat se Litevcům a Unii mstí formou hybridní války, ostatně sám se v tom smyslu několikrát vyjádřil.

To, že je hranice s Běloruskem coby kamenem dohodil od vesničky Purvėnai, připomíná stanice litevských pohraničníků na konci osady. Oplocenému areálu dominuje vysoká strážní věž a dvoupatrová budova s pozorovatelnou. Na plotě se trochu nečekaně suší prádlo. „Stanice v Purvėnai má na starost ochranu třicetikilometrového úseku hranice, která je zároveň vnější hranicí Evropské unie,“ vysvětluje mi místní velitel Mantvydas Palevičius.

V budově, která pro strážce normálně plní podobnou funkci jako policejní nebo hasičská stanice, je velmi živo. Na chodbách i v celém areálu se pohybují desítky arabsky a kurdsky mluvících lidí. Jde o migranty a žadatele o azyl, kteří nelegálně překročili hranici. Převažují tu muži, jsou tu ale i celé rodiny s malými dětmi. Palevičiuse zastihnu zrovna když na chodbě asi dvacetičlenné skupině objasňuje pravidla ubytování: používání kuchyňky a sociálního zařízení.

„V téhle stanici je příliš mnoho lidí, musíte tu udržovat pořádek. Za nějakou dobu se dostanete do jiného centra,“ vysvětluje skupině trpělivě a klidným hlasem místní velitel. Jeho slova tlumočí z angličtiny pro ostatní jeden z mužů. S místními dočasnými „hosty“ řeší ještě posunutí večerky nebo doplnění potravin ve staničním bufetu. „Nejsme detenční centrum pro ilegální imigranty, jen střežíme hranici, nemáme prostředky, jak vám něco nakoupit,“ vysvětluje Palevičius.

Nakonec se domlouvají na seznamu potravin, které si pak v okénku zadržení lidé budou moci nakoupit. Jedním z pravidel stanice, které se týká mě jako novináře, je pak s lidmi na chodbách a v areálu nemluvit.

Cizinci začali ve větších počtech nelegálně překračovat litevskou hranici loni na podzim. „Na různých stanicích jsme zaznamenávali skupinky deseti až dvanácti lidí, bylo to tak jednou nebo dvakrát do měsíce,“ vysvětluje Palevičius. Poslední měsíce je ale měřítko úplně jiné. „V současnosti stanice podél celé 679 kilometrů dlouhé hranice zadrží kolem 130 lidí denně, po skupinkách kolem 15 lidí,“ dodává velitel.

Podle dat litevské pohraniční služby bylo od začátku letošního roku zadrženo už přes 3000 lidí. Pro infrastrukturu bezmála třímilionové Litvy i takové číslo znamená nápor. Obě centra pro žadatele pro azyl a detenční zařízení praskají ve švech.

V pondělí se proto rozhodlo o zřízení třetího tábora u obce Rūdninkai asi 30 kilometrů od Vilniusu a 20 kilometrů od běloruských hranic. Stavba ale vyvolala protesty místních – desítky lidí dokonce blokovaly příjezdovou cestu a musela proti nim zasahovat policie. Přípravy areálu jsou ale v plném proudu, ve středu tam instalovali nádrže a pracovali na infrastruktuře. Stany už stojí.

Několik velkých stanů je i na dvoře stanice v Purvėnai, odkud později nejspíš někteří lidé zamíří do tábora v Rūdninkai. Všichni lidé na stanici už požádali o azyl, zůstávají ale zadržení, protože buď neměli dokumenty, nebo se nepodařilo ověřit jejich identitu. O jejich žádosti teď rozhodují úřady, jenže ty jsou přetížené a ubytovací kapacita mezitím došla. „Chápu, že pro nelegální imigranty je to také složitá situace. Žijí ve stanech s rodinami. Mysleli si, že se problém vyřeší rychleji, ale místo toho musí čekat ve stanici a často neví, kdy se dozví výsledek,“ říká mi velitel Palevičius. Někteří lidé už tu v provizorních podmínkách bydlí měsíc.

Chvilku před jedenáctou dopoledne nasedám do auta se dvěma ozbrojenými strážci hranic. Ani jeden si nepřeje uvádět jméno a fotit obličej. „Jsem odsud z regionu, tuhle práci jsem chtěl vždycky dělat, navíc je to tady v příhraničí jedna z mála pracovních příležitostí,“ vysvětluje sedmadvacetiletý řidič, který pracuje u pohraničníků už šest let. Jeho kolega je ve službě ještě o 8 let déle.

„Náplň naší práce se nezměnila, je teď ale náročnější a mnohem intenzivnější,“ popisují svorně, zatímco se zastavujeme u prvního kontrolního bodu. Hranice prochází hrází malého rybníka. Kromě závory a dvou hraničních kamenů tu není nic. Hlášení do vysílačky a popojíždíme o kousek dál.

Je parno a přes 30 stupňů. Sotva podruhé vystoupíme z vozu, na téměř zarostlé cestě nás obklopí bez přehánění stovky ovádů. Neodbytný hmyz štípe navzdory repelentu a pronásleduje nás celou obhlídku. I když tenhle úsek hranice není obehnaný plotem, přechod „přes čáru“ rozhodně není žádná lehká procházka lesem. Že by tudy někdo prošel bez povšimnutí strážců, navíc není možné. Třicetikilometrový úsek monitoruje moderní systém 150 kamer. Do pár měsíců by tu měl stát i plot, s jehož stavbou Litevci začali. Nebude nepřekonatelný, ale stráže sázejí na to, že vlnu zpomalí.

Kdy a kde se lidé na hranici objeví, se podle pohraničníků předpovědět nedá. „Někdy to může být 30 lidí najednou, někdy nikdo. Nezáleží ani na tom, jestli je den nebo noc,“ říká šofér s tím, že žádný klíč pro předpověď neexistuje. Oba strážci tvrdí, že nedokážou posoudit, jestli jde skutečně o cílenou hybridní válku vyvolanou Lukašenkem. Jisté je to, že ještě před čtyřmi měsíci žádní lidé nelegálně přes hranici nepřecházeli. Časově se začátek náporu shoduje s dobou, kdy běloruští pohraničníci s hlídkami výrazně polevili.

„Hlídkoval jsem podél této hranice více než 18 let, ale nikdy jsem takovou situaci nezažil. Bělorusové se je vůbec nesnaží zastavit, i když o nich vědí. My je informujeme telefonicky, že na běloruské straně monitorujeme skupiny lidí směřující k hranici. Oni ale nereagují, jen čekají a nedělají nic,“ dává za pravdu svým podřízeným velitel Mantvydas Palevičius. Podle něj vše svědčí pro to, že jde o hybridní válku.

Zdroj dat: Litevská pohraniční stráž

V minulých letech bylo podél celé hranice tak 70 nebo 80 případů nelegálního přechodu za rok. Letos už je to přes 3000. Jak se bude situace vyvíjet, si hlídka netroufá odhadnout. Se zimou ale očekává oslabení, protože překonat hranici ve sněhu a mrazu bude pro rodiny velmi obtížné.

Strážci přiznávají, že je příběhy migrantů nenechávají lhostejné. „Nejčastěji jsou to rodiny s dětmi, někdy i úplně malými, ročními. Mají s sebou oblečení, telefony a peníze v dolarech v hotovosti. Cestovní pasy mají jen vyfocené v mobilu, jinak často dokumenty nemají, což všechno ztěžuje,“ říká mi v autě člen dvoučlenné hlídky. Za cestu z Iráku lidé platí agenturám a převaděčům podle litevských a běloruských nezávislých médií zhruba od pěti do 10 tisíc dolarů.

Hlídka ukazuje místo, kde hranici před pár dny přešla větší skupina iráckých Kurdů. Linie tu prochází lesem, z každé její strany je ale vysekané a upravované několikametrové pásmo, na které dohlížejí kamery detekující pohyb.

Lidé, kteří přicházejí do Litvy, se někdy mylně domnívají, že už se dostali do Německa, často jako důvod opuštění Iráku uvádějí obavy o život, strach z ohrožení terorismem a náboženským radikalismem. „Někteří mají viditelné jizvy po zraněních způsobených kulkami, noži nebo explozemi,“ popisuje sedmadvacetiletý pohraničník.

„Ukážeme ti taky běloruskou strážní věž. Má jednu zvláštnost,“ říká druhý kolega z hlídky trochu potutelně. A skutečně, jako poslední děláme zastávku u běloruské věže. Už zdálky je patrné, že na ní stojí pohraničník. Jenže se vůbec nehýbe. „A tak je to už 15 let. Jen trochu přibral,“ smějí se oba Litevci. Nejde prý o žádný běloruský vtip, ale o skutečnou figurínu, která jen čas od času změní oblečení. Kuriózní obraz doplňuje běloruská sklizeň obilí, která probíhá přímo pod věží a v bezprostřední blízkosti hranice.

Po pár hodinách hlídkování se vracíme na stanici – bez incidentu, pokud nepočítám ovády a běloruského „karťáka“. Podle oficiální statistiky ale během středy litevské stráže zadržely při nelegálním překročení hranice dalších 118 lidí.