Na dortíku s Putinem i plachý buldozer Merkelová. Co přináší Sarkozyho kniha

Z oken bytu fotografa Mikea McConnella, kde jsme zrovna vybírali fotky z naší poslední reportáže, jsme se stali náhodnými svědky nečekané události. Hluk a davy lidí v jinak tiché uličce Rue Jean-Jaurès napovídaly: „Musí dorazit nějaká literární hvězda,“ natáhl se Mike z okna se svým foťákem, když zaslechl potlesk.

Limuzína právě vjíždí do ulice, po obou stranách špalíry fanoušků za bariérami, před knihkupectvím několik novinářů s kamerami a ozbrojená policie. „Nicolas, Nicolas,“ skanduje dav, když menší, prošedivělý muž v šedém obleku vystoupil z auta. I přes masku byla jasně identifikovatelná charakteristická hlava bývalého prezidenta!

Osm let po ukončení svého mandátu Nicolas Sarkozy přichází se svým svědectvím doby v objemném 522stránkovém opusu, který vznikl během jarní karantény v jeho rezidenci v Cap Nègre na jihu Francie. Evokuje v něm první dva roky v Elysejském paláci ve výpravném stylu bez kapitol. Po třech týdnech na vrcholu žebříčku bestsellerů je Le temps des tempêtes s 220 tisíci prodanými výtisky třetí za Stephenie Meyerovou a Joëlem Dickerem.

Sarkozy tak mimoděk testuje svou popularitu. Výmluvné svědectví vysokého zájmu o jeho nejnovější dílo tak přináší pocit ze zklamání mnoha Francouzů, kteří cítí úpadek země, jenž přišel s jeho následovníky, prezidenty Françoisem Hollandem a Emmanuelem Macronem.

„Lidé se nacházejí v mém příběhu. Když hovořím o sobě, mluvím o nás všech, je to společný okamžik země a historie, kterou jsme společně prožívali. Chtěl jsem pravdivě vyjádřit myšlenky, které v té době nebyly sdělitelné. A také abych ukázal, že politika je spíše horkokrevná než chladnokrevná,“ řekl Sarkozy pro místní Nice-Matin. „V životě je spíše více momentů, kdy prohráváme. Záleží na znovuzrození!“ reagoval také Sarkozy na porážku ikonického klubu Paris Saint-Germain s Bayernem 0:1 v předvečer autogramiády.

Vyvolal tak palbu novinářských otázek na možný návrat do politiky, který však radikálně odmítl: „Politika mi nechybí, dokonce se před ní chráním (…) Těší mě úspěch mých knih, ale co se týče hodnocení, to už nechám na jiných,“ dodal. „Dav byl na místě, pro mnohé bývalý prezident představuje referenci i naději,“ poznamenal na Twitteru poslanec za pravicové republikány Éric Ciotti.

Bývalý prezident, který nyní sedí v představenstvu skupiny Accor, patří k těm, kteří pokaždé, když osloví širokou veřejnost, vzbudí ve francouzské politice rozruch. Každé jeho sebemenší vyjádření je pokaždé podrobené jemnému sítu politických hodnocení a analýz. A může se radovat: jeho popularita zůstává stále vysoká, přestože má být v říjnu souzen za korupci.

Podle hodnocení veřejného mínění Statista dosahuje u francouzské populace mírně vzrůstající obliby mezi 34 až 36 procenty oslovených (v roční statistice mezi únorem 2019 až 2020). To znamená víceméně stejnou popularitu jako v případě stávajícího prezidenta Macrona. Podle barometru Ifop v polovině volebního období François Hollande za stejné období získal pouze 14 %. Na druhou stranu Nicolas Sarkozy získal v polovině období v říjnu 2009 spokojenost 38 % Francouzů.

Je zajímavé nahlédnout do zákulisí Elysejského paláce. Bývalý prezident přiznává, že vždycky snil o tomto místě: „Najednou jsem byl zde, posadil jsem se za stůl generála de Gaullea, k tomu stejnému, který právě opustil Jacques Chirac, a pocítil jsem obrovskou tíhu a osamělost. Být jediný, kdo učiní a přijme konečné rozhodnutí, byl brutální pocit, který jsem si nedokázal představit. Nemůžeme se připravit na takovou závrať, která kupodivu nevyvolává žádné vnitřní vzrušení,“ píše v úvodu autobiografie nahuštěné bohatou politickou výpovědí i emocionálním napětím.

Bývalá hlava Francie se vrací především ke svému působení na mezinárodním poli. Ocitneme se tak v zákulisí mezinárodních summitů, jako například G8, jež hostila Angela Merkelová a kterou popisuje jako „plachý buldozer“. S větší elegancí už líčí typický německý styl: „Zázemí pohodlné a profesionální, bez žádného zbytečného luxusu,“ podtrhuje pravý opak francouzského „umění“ organizace.

Sarkozy vykresluje svižným perem portréty různých mezinárodních lídrů. Popisuje například surrealistickou situaci, kdy nečekaně prolomil ledy s Vladimirem Putinem nad talířem čokoládových dezertů: „Oba jsme se natáhli po stejném posledním dortíku. Do té doby jsme spolu ještě nikdy nemluvili. A v tu chvíli jsme oba stáhli ruku a vybuchli smíchy. Kráčel jsem s Putinem tehdy po tenkém ledu,“ píše Sarkozy, který během mítinku zahájil své první francouzsko-ruské bilaterální vztahy.

Není tajemstvím, že Chirac a Putin udržovali velmi důvěrné vztahy, a tak se Sarkozy obával, že negativní zprávy o jeho vztahu se Chiracem by mohly vytvořit jisté rusko-francouzské napětí. Sarkozy líčí George W. Bushe v lichotivějším světle než jeho obvyklá image: jako velice kultivovaného muže, který mu často citoval Camuse. Bush se tak možná snažil předcházet si francouzského prezidenta, aby získal podporu Francie po boku USA v Afghánistánu.

Nechybějí také ani zásadní události, s nimiž byl konfrontován. Dešifruje svou pozici během finančního krachu v roce 2008, analyzuje krizi mezi Gruzií a Ruskem, propuštění francouzských rukojmích jako Ingrid Betancourtová či osvobození bulharských sester.

Otevírá karty z příprav na francouzské předsednictví Evropské unie, zavedení Lisabonské smlouvy i francouzsko-polských vztahů. Ty i navzdory „burlesknímu a někdy absurdnímu“ chování bratří Kaczyńských považoval pro Evropu za velmi citlivé. „Tato dvojčata byla zvláštními osobami, které odmítaly jakoukoli inovaci či modernitu do té míry, že dokonce nevlastnily ani kreditní kartu,“ líčí zážitky ze své návštěvy Polska v roce 2008.

Dozvíme se detaily z nesnadných vyjednávání, kterým smlouva z Nice v roce 2001 pomohla otevřít cestu k rozšíření Evropské unie směrem na východ, i o komplikované pozici Angely Merkelové, jež ohrozila kompromis s Varšavou. Podle Sarkozyho však právě díky jeho intervencím nakonec došlo k úspěchu evropské mise. Některé kapitoly Sarkozy zasvětil i francouzským politikům, kteří se mu vůbec nelíbí, jako třeba Dominique Strauss-Kahn, Alain Juppé či například François Bayrou a Philippe de Villiers.

A když si prezident vyrovnal všechny účty, na závěr věnuje několik stránek svému rozvodu s manželkou Cécilií, novému životu s Carlou Bruniovou i způsobu, jak prožíval svůj úřad v osobním životě. A vrací se i ke svému proslulému: „Casse toi pauvre con!“ („Vypadni, idiote“), kterým coby prezident obdařil jednoho farmáře. Obviňuje se z hrubosti a přiznává, že padl do „pasti začátečníka“. „Byla to moje vina,“ píše.

Nyní si budeme muset počkat na svazek druhý, abychom se dozvěděli více o vzestupech a pádech z dalších let prezidentování. Třeba příští léto? Doufejme, že nebude zapotřebí další karanténa!