Článek
Kuusamo, Finsko. Prosinec 2019.
Běžecká lyžařka Kateřina Razýmová v závodě Světového poháru dojíždí do cíle jako pátá. Jde o nečekaný výsledek, díky kterému má Česká republika po letech zase své želízko mezi světovou elitou.
V cíli, blízko velkému úspěchu, tehdy stál i Lukáš Bauer, někdejší hvězda světového běžeckého lyžování. Trojnásobný olympijský medailista, držitel dvou medailí z mistrovství světa a vítěz Světového poháru. „Když přijela Katka do cíle, skoro jsem se rozplakal. Měl jsem za ni velkou radost. A to jsem tam stál v polské kombinéze a s polskou vlajkou na čepici,“ říká Lukáš Bauer v novém díle pořadu Bez frází plus. A otevírá tím téma, které je v České republice napříč všemi sporty relativně časté: O zkušenosti i názor někdejších špičkových sportovců není zájem.
„Založil jsem si svůj soukromý maratonský tým. Dnes jsme nejúspěšnějším týmem mimo skandinávské země. Po letech s vědomím, že podobné projekty mohou fungovat, jsem se ucházel o funkci v našem svazu. A neuspěl jsem. Nechci plakat, tohle už mám dávno za sebou. Lidé se mě ale pořád ptají, proč netrénuju Čechy… Kolem sportu se holt může pohybovat omezená skupina lidí a ti zodpovědní se rozhodli, že já to nejsem,“ vysvětluje Lukáš Bauer.
„Pak ale přišla nečekaná nabídka z Polska a já, přestože jsem nikdy trenérem být nechtěl, ji přijal. Vydal jsem se jiným směrem,“ dodává. A odkrývá jednoduchý způsob, jakým chce polské reprezentanty přiblížit ke skandinávské elitě.
„Že bych se na ně koukal a říkal: Co to tady jezdíte? Vždyť já tohle dával s prstem v nose? Ne, takhle to nejde. I když na úrovni ega je všechno. Kdo chce být dobrý, musí jít do maxima. Sám jsem vzešel z podmínek, které nebyly úplně dobré. Ale věděl jsem, že se do špičky dá dostat. Sportovec ale musí umět neříct, že něco nejde. Běžecké lyžování je vlastně strašně jednoduchý sport. K tomu, abys byl dobrej, stačí v létě kecky a hůlky. Všechno ostatní už je pak jen o tom, kolik tomu člověk dá. Nepotřebujeme posilovny ani přístroje. Stačí dobří servismani a ti v Polsku jsou,“ říká.
„Máme karty, se kterými musíme hrát. Když se budou kluci koukat na Instagram a bavit se o tom, že nemáme servisní kamion jako Norové, a proto je nemůžeme porazit, v takovém případě jsme poraženi už teď,“ dodává.
Celý rozhovor s Lukášem Bauerem si můžete pustit v úvodním videu tohoto článku. Bývalý úspěšný český běžec na lyžích v něm mluví také o svých zkušenostech s vedením vlastního sportovního týmu a limitech toho, co člověk dokáže zvládnout.
Bez frází plus vychází na Seznam Zprávách v premiéře každé pondělí ve 12:00.
Lukáš Bauer: Dobrý. Dýchám
Nikomu necpu, že něco umím.
„Věř si trochu, vždyť jsi taky dobrej,“ říkají mi často.
Klid. Já si vždycky věřil. Na okolí prý působím tak, že nemám sebevědomí, ale mně je jen blbé pořád dokola někomu vykládat, že jsem super, že jsem skončil druhý na olympiádě.
Život mě zavedl ke sportu, ale všude okolo je přece spousta mnohem lepších lidí. Od kardiochirurgů až po učitele ve škole, kteří jsou ve svém oboru skvělí. Nikdy bych nesvedl to, co oni. A cpou snad někomu do hlavy, že naučili deset tříd správně psát česky? Když někdo moje sportovní úspěchy ocení, potěší mě to, ale na druhou stranu, přece nejsem něco víc než kdokoliv jiný. Pro běžné lidi mám akorát možná nepředstavitelnou práci, živím se tím, že uběhnu na lyžích rychle pár kilometrů.
Při závodech mi sebevědomí rozhodně nechybí. Ano, rád vyzdvihuju soupeře, protože jim tak ukazuju respekt, na druhou stranu tím nemyslím, že bych proti nim neměl šanci. Jen necítím potřebu někomu říkat, že jsem na tom fakt skvěle. Ve vztahu k sobě jsem velký puntičkář a například vím, že mi zrovna něco konkrétního nejde, což pak vzbuzuje dojem, že si nevěřím.
Ale já si jen uvědomuju kvalitu ostatních.
Nechodím na start jako třeba Petter Northug s tím, že vykřikuju, jak všechny rozsekám. Ať zavolají domů se rozloučit. Místo toho věřím, že když jsem udělal maximum, které je v mých silách, můžu mít čisté svědomí. A když je někde napsané, že mám vyhrát, tak to tak bude.
Toto je úryvek z příběhu Bez frází běžce na lyžích Lukáše Bauera. Celý příběh si můžete přečíst na tomto odkazu.
