Na co jaderné ponorky? Čech, jenž byl ve službách USA, popsal jejich trumfy

„Politika je špinavá, ale důvody, proč se země chtějí stát členy zatím jen šestičlenného klubu vlastníků ponorek na jaderný pohon, jsou křišťálově čisté,“ píše americký časopis Foreign Policy v článku věnovaném strategickému významu této technologie. A s tím souhlasí i jaderný vědec Radek Škoda, který mimo jiné před lety pracoval na výzkumu pro americké námořnictvo.

Jako hlavní vlastnost, která se u jaderných ponorek obecně uvádí jako největší benefit, je bezesporu možnost velmi dlouhého ponoru bez potřeby nabíjení baterií, doplňování paliva i pouhého vynoření pro doplnění vzduchu. Škoda velikost této výhody přiblížil konstatováním, že z hlediska paliva a energie jaderné ponorky v podstatě nemají žádný limit, pokud se tedy nebavíme o jejich celkové životnosti. „Z hlediska paliva jaderná ponorka dokáže vydržet mnoho let. Interval na jeho výměnu je tam až nějakých 25 let,“ uvedl odborník.

Limitujícím faktorem doby ponoru navíc vedle paliva není ani nedostatek kyslíku, vody a naopak ani přebytek posádkou vyprodukovaného CO2. „Ponorky umí kyslík vyrobit z mořské vody elektrolýzou, když je ve vzduchu moc CO2, chemickými absorbátory ho z něj umí dostat,“ řekl Škoda. Pitnou vodu zase lze díky dostatku energie z reaktoru vyrobit odsolováním. Skutečným limitem doby ponoru tak není nic jiného než jídlo. „To znamená, že když ponorky vyplouvají, tak jsou narvané jídlem, které se dává do každé skuliny, kde je místo.“

„Bavili jsme se jednou v rámci spolupráce s Američany a Brity a světový rekord, jak dlouho byla ponorka pod vodou, je nějakých 111 dní,“ zmínil Škoda v rámci odhadů, na jak dlouho jídlo může vydržet. Standardní mise jsou ale kratší – asi 90 dní nebo deset týdnů, záleží na systému různých zemí. V praxi to podle odborníka funguje tak, že se střídají dvě posádky, kdy jedna je třeba těch zmiňovaných 10 týdnů na souši, zatímco druhá se „potlouká“ pro všechny mimo úzký okruh informovaných neznámo kde pod vodou, dokud se nevrátí zpět k doplnění zásob a výměně personálu.

Konvenční ponorky se nárokům na splnění takových misí ani nepřiblíží. „Můžete mít buď dieselové nebo elektrické a tam se dostáváte do řádu dnů, kdy buď vybijete baterie, nebo vám dojde vzduch,“ dostal se Škoda k tomu, proč je jaderný pohon o tolik lepší: „A samozřejmě, že když můžete být pod vodou jen pár dnů, roste šance, že vás někdo může detekovat“.

Jaderné ponorky kromě toho podle Škody vynikají i vysokou rychlostí. „Nejrychlejší byla titanová jaderná ponorka K-222, nesoucí sovětské značení Projekt 661 Ančar. Její maximální dosažená rychlost pod vodou byla 82,8 km/h. To tehdy trochu děsilo Američany, na chvíli to totiž bylo více než jejich torpéda,“ uvedl odborník a dodal, že limitem rychlosti jaderných ponorek překvapivě není výkon, ale hluk, a to jak uvnitř tak vně ponorky.

Asi nejznámějším a strategicky nejdůležitějším způsobem využití možnosti dlouhého ponoru jaderných ponorek je „neviditelný“ a zároveň pohyblivý nosič mezikontinentálních střel. „Tyhle ponorky fungují tak, že vyplují a řekněme na těch 90 dní se ztratí v oceánu tak, aby je nikdo nenašel,“ popsal Škoda životní cyklus ponorek. V praxi tak slouží jako ujištění potenciálního nepřítele, že i kdyby se mu povedlo jaderným útokem zničit úplně celý stát či nějakým jiným způsobem znemožnit útok opětovat ze souše, někde v hlubinách oceánu zůstane síla schopná adekvátní odpovědi.

Neviditelnost jaderných ponorek pod hladinou oceánu Škoda připomněl případem z roku 2009, kdy se kvůli neschopnosti vzájemné detekce v Atlantiku srazila britská a francouzská jaderná ponorka s desítkami atomovek na palubách. „Ponorky totiž hledají místa, kde jsou v oceánu nejméně slyšet,“ zmínil Škoda faktor, který s přispěním velké náhody způsobil, že se plavidla střetla. Naštěstí ponorky nebyly poškozeny a bizarní incident se obešel bez jaderné katastrofy.

Výhody jaderného pohonu lze ale zúročit i v podobě klasického útočného plavidla, které může sloužit „jen“ k odhalení a zničení nepřátelského plavidla. „Úkolem těchto ponorek je slídit, něco najít a pak to potopit. Navíc velmi často, když už mají jaderný reaktor, jsou vybaveny i jadernými torpédy. O tom se moc nemluví, ale jde o to, že když se takovým jaderným torpédem netrefíte úplně přesně, zase tak to nevadí. Letadlovou loď nebo cokoliv jiného to prostě zničí,“ řekl Škoda.

Za třetí třídu ponorek s jaderným pohonem Škoda označil ponorky pro speciální operace. „Některé země je vybavují například ubikacemi pro různé druhy jednotek rychlého nasazení. Dnes je docela populární i výbava zařízením, co umí odposlouchávat podmořské kabely, nebo je přešmiknout“.

O tom, jak konkrétně jaderné ponorky hodlá využít Austrálie, toho zatím moc nezaznělo. Nepochybně jde o snahu lépe konkurovat hlavnímu oponentovi v regionu, kterým je Čína. Ani to ale nikdo z trojice paktu Aukus výslovně nezmínil a zazněla jen vágní prohlášení o posílení stability a míru v regionu. Čína se naopak hlasitě ohradila, když mimo jiné trojici spojenců osočila z živení „mentality studené války“.

Americký prezident Joe Biden nicméně přímo uvedl, že „Austrálie je i nadále odhodlána plnit všechny své závazky jako stát bez jaderných zbraní“, což vylučuje využití ponorek jako nosičů mezikontinentálních jaderných střel.

Zkonstruovat ponorku na jaderný pohon podle Škody zvládají „jen země z pětky Rady bezpečnosti OSN“, konkrétně její stálí členové, tedy USA, Velká Británie, Francie, Rusko a Čína. Je tak zřejmé, že Austrálie nutně nemusela po technologii sahat skrze nový pakt, ale jen rozšířit už existující dohodu s Francií na výrobu konvenčních ponorek na ponorky jaderné.

Náročnost výroby těchto zařízení je podle Škody významná. Velkou výzvu představuje v první řadě nutnost vyrobit jaderný reaktor dostatečně malý na to, aby se do ponorky vešel. „Pak ten reaktor musíte také odstínit, aby vám to neozářilo posádku. Není to úplně triviální věc,“ zhodnotil expert.

Odlišností těchto reaktorů od těch používaných v energetice je ale víc. „Jednou z nich je třeba to, že ponorka se vám na rozdíl od elektrárny může naklonit. Když dostane zásah, tak se otřese a konstrukce musí být udělaná tak, aby reaktor fungoval i za takových situací,“ zmínil odborník další technologickou výzvu. Náročné je podle něj i zajištění toho, aby palivo v ponorce vydrželo na celou její 20 až 30letou životnost bez potřeby výměny.

Jinak jsou ale reaktory v dnešních jaderných ponorkách „v podstatě stejného typu, jako jsou v Temelíně nebo Dukovanech“, tedy tlakovodní reaktory.