Článek
Stovky milionů korun putovaly v minulých letech na dotační projekty sociálních bytů pro lidi v nouzi. Na širší nabídce dostupných sociálních bytů v místech, kde jsou nejvíce potřeba, to ale podle ředitele Institutu pro sociální inkluzi Martina Šimáčka znát není.
Jeden z největších odborníků na sociální problematiku tak reaguje na informace, které přinesl v pondělí Seznam. Popsali jsme, že díky dotacím na sociální byty bylo v minulých letech možné pořídit milionové byty za skutečný zlomek ceny – na byt za milion korun stačila díky dotacím i pouze 50tisícová investice. Tu Ministerstvo pro místní rozvoj rozdělovalo i spolkům, které lze jednoduše založit. Hlavní podmínkou bylo, že dotovaný byt je třeba pět let využívat pro sociální případy.
Právě podmínky, které byly příznivější pro neziskové organizace včetně spolků než pro obce, Martin Šimáček ostře kritizuje.
Jak pohlížíte na dotační výzvy na sociální bydlení, které proběhly v roce 2016 a projekty začaly během letošního roku z velké části fungovat?
Obecně mám pocit, že tak, jak šly za sebou, že vůbec nenasedaly na potřeby v terénu a potenciálních příjemců podpory.
Od začátku to bylo špatně nastavené a máme podezření, že i velmi účelově. Vidíme, že v místech, kde by bylo potřeba budovat sociální bydlení, tak primárně města a obce, ale i neziskové organizace do té výzvy nevstupovaly a prostředky nečerpaly. Prostě proto, že výzvy nebyly dobře nastavené. Ať už z hlediska udržitelnosti, nebo z hlediska uznatelných nákladů.
V čem vidíte tu účelovost?
Podmínky byly nastaveny spíše pro, řekněme, spekulanty, kteří mohou pozměnit účel své činnosti, nebo jim nevadí, že částečně financují něco, co se tváří jako sociální bydlení, ale ve skutečnosti z podmínek té výzvy nevyplývá dlouhodobá udržitelnost ve smyslu sociálního bydlení.
Udržitelnost byla nastavená na pět let. Je to příliš krátká doba?
Je to příliš krátká doba. To se prokazuje dlouhodobě. Při pohledu dvacet let dozadu vidíme, že právě ti, kteří vydrželi pět let udržitelnosti a pak s bytem mohli hospodařit jiným způsobem, změnit jeho účel a ubytovávat jiné lidi než sociálně potřebné, tak to dělali.
Tento mechanismus už je několikrát zopakovaný a zopakovala ho i výzva z roku 2016. Udržitelnost pět let je nesmysl, je to nesmyslně krátká doba a negarantuje, že byt bude sloužit svému účelu delší dobu.
Co se tedy děje s byty po pěti letech?
Ten, kdo byt postavil nebo zrekonstruoval jenom účelově pro sociální bydlení, tak ho začne využívat jinak. Pro jinou cílovou skupinu nebo sám pro sebe. Ono to samozřejmě souvisí s tím, že neexistuje žádná definice sociálního bydlení. Ani v legislativě. A mění se výzvu od výzvy.
Může nově vzniklý spolek postavit sociální bydlení?
Nedovedu si představit, že by někdo, kdo s tím nemá zkušenost a nepracoval v terénu, tak že by dovedl udělat funkční model sociálního bydlení a provozovat sociální byty.
Ti, kteří se tomu věnují, obvykle sbírají léta nebo jednotky desítek let zkušeností, jak se pracuje s chudými lidmi, jak se kombinuje sociální bydlení se sociální prací a jak se lidem pomáhá udržet v sociálním bydlení, aby zvládli další kroky v sociální integraci. To je náročný úkol a nedovedu si představit, jak někdo bez zkušeností zvládne ze dne na den realizovat sociální bydlení.
Vznikly na základě té výzvy nějaké skutečné sociální byty?
Tam, kde jsem to sledoval, tak ne.
