Článek
V neděli okolo půlnoci by mělo být jasné, jestli současný prezident Recep Tayyip Erdogan uspěl a národ mu v referendu odhlasoval mimořádně silné pravomoci. Ty by z něj udělaly bezmála autokratického vládce osmdesátimilionového národa. Předvolební průzkumy naznačují drama do poslední chvíle.
Je to příliš významný moment, než aby se Evropa dívala stranou. Nejen proto, že Turecko je země s největší armádou v NATO hned po Spojených státech, klíčová síla Blízkého východu a mocnost, na kterou Evropa spoléhá při řešení migrační krize.
Tato země leží na hranici dvou kontinentů a zároveň balancuje na rozhraní několika světů. Zůstane nadějí demokracie ve sféře islámu, nebo směřuje k samovládě? Uhájí hodnoty sekulárního státu, nebo sklouzává k islamismu? Zůstane spojencem Evropy, nebo se přikloní k Rusku? Klíčové otázky, které stojí na pozadí jednoduchého „Evet“ (ano) a „Hahir" (ne), mezi kterými se rozhodují turečtí voliči.
Diktatura na obzoru
Lucie Tungul vystudovala univerzity v Miami a v Olomouci, zakotvila ale v Turecku. Donedávna vyučovala na istanbulské univerzitě Fitah. Na otázku, zda Turecko míří k diktatuře, odpovídá jednoznačně: ano. „Erdogan v referendu žádá stvrzení toho, co už ve skutečnosti dělá," říká Lucie Tungul v rozhovoru pro Seznam.
Pokud by v referendu uspěl, spojila by se v Erdoganových rukou funkce prezidenta i premiéra. Směl by jmenovat nejen ministry, ale také třetinu soudců a ještě tak posílit svůj dohled nad justicí, kterou už personálně napůl rozprášil po loňském nezdařeném armádním puči.
Už teď Erdogan běžně nechává uvěznit nepohodlné novináře a železnou rukou vládne nad velkou částí tureckých médií. A nejen podle Lucie Tungul je výsledkem pokřivená a neférová kampaň.
Podle studie TRT Haber, jedné z veřejných zdrojů financovaných tureckých televizí, dostali zástupci Erdoganovy strany AKP jen za první tři týdny měsíce března prostor ve 4113 minutách vysílání. Nacionalistická opozice se za stejnou dobu směla vyjádřit v pouhých 216 minutách. A dopadla vlastně ještě dobře - na kurdské strany zbyla jedna jediná minuta.
I pro některé turecké komentátory je za podmínek důkladné propagandistické masáže největším překvapením, že průzkumy nevěstí Erdoganovo snadné vítězství a naopak anoncují napínavý souboj do poslední chvíle. Důvod je prostý: I pro jinak zcela loajální členy AKP jsou Erdoganovy ambice příliš.
Autocenzura a ochotné udávání
Lucie Tungul také na vlastní kůži zažila čistky na tureckých univerzitách. Začaly podle ní mnohem dřív než po pokusu o vojenský puč. Po jeho fiasku ale nabraly dramatické rozměry. Celkem turecké ministerstvo školství 19. července propustilo 15 200 svých zaměstnanců a 21 tisícům učitelů ze soukromých institucí odebralo licence.
Podle Tungul navíc akademici velmi rychle podlehli autocenzuře a přestali kritizovat Erdoganovu vládu. Někteří navíc ochotně sami pomáhali úřadům připravovat seznamy kolegů, kteří nakonec dostali vyhazov.
