Článek
„Jarmilo, kdybych netrefil…“ nesou se po hladině „maďarského moře“ slova pronesená v češtině s výrazným moravským přízvukem. Konec věty neslyším, trochu mě při podvečerním koupání spláchne vlna. Malinko to připomíná závěrečnou scénu z Pupenda, jen mlha tu teď na začátku července není.
A taky se už k Balatonu nejezdí místo chtěné dovolené u Jadranu. I když… v době pokoronavirové je chování turistů různé.
Rákosí u břehů Balatonu. Kvůli jeho nelegální seči bijí hydrobiologové na poplach, úbytek rákosí totiž ohrožuje vodní živočichy i kvalitu vody a ochranu břehů.
Z nevelké pláže ve vesničce Balatonmáriafürdő na jihozápadní straně jezera je krásný výhled na sopečné kopce. Ve večerním slunci z nich vystupuje ozářená stolová hora Badacsony, jež je známá svými vinicemi. Lidí na pláži je kolem sedmé večer ještě určitě přes stovku. A je tu slyšet hlavně maďarština.
Teprve druhý Čech
To potvrzují i slova majitele mého ubytování. „Jste letos teprve druhý Čech, kterému dávám klíčky od pokoje. Loni jich tu ale bylo ubytovaných spoustu,“ říká mi asi třicetiletý Gábor. Jeho maminka mi slovensky vysvětluje, jak u domu nejlépe zaparkovat.
„Květen a červen – to byla tragédie. Teď už se to zlepšuje, ale pořád jsme jen na 40 procentech toho, na co jsme zvyklí,“ dodává Gábor. Číslo je podobné tomu, které mi říkali kočí vídeňských drožek pro turisty. Právě z rakouské metropole jsem k Balatonu přijel. Možná to bylo vinou navigace v mobilu, ale po cestě jsem si sem tam kvůli stavu silnic vzpomněl na ty v Donbasu, kde jsem byl na reportáži letos v březnu. Po příjezdu k jezeru jsem byl vyklepaný jako vídeňský řízek.
Místo zahraničních hostů teď místní živí domácí. „Je to ale hodně špatné, od vlády jsme dostali jen malou pomoc,“ říká lámanou angličtinou servírka Judit, když platím za langoš. Po řízku další smažené jídlo – středoevropská kuchyně je náročná, docela už se těším na polské pierogy.
Ceny na Balatonu nepatří k nejnižším, na zmrzlinu se fronty přesto stojí. Před prodejnou jsou sice na zemi vyznačené nejméně metrové vzdálenosti mezi lidmi, většina z nich je ale nedodržuje. Nikdo tu nenosí ani roušku. Na koronavirus, kterému v Maďarsku podlehlo téměř 600 lidí, jako by se tu zapomnělo.
Fronta před zmrzlinářstvím. Na roušky nebo rozestupy se u Balatonu příliš nehraje.
Duch Balatonu
Maďaři vyrazili na Balaton na kola, jezero se dá totiž pohodlně objet po cyklostezkách. Nedaleko místa mého noclehu stál až do noci stánek, u kterého cyklisté neustále zastavovali. Šlo o účastníky závodu Duch Balatonu, který se koná každoročně první sobotu v červenci.
Závodníci vyráží z Balatonmáriafürdő směrem na sever a pak kolem celého jezera. Trasu dlouhou 220 kilometrů musí zvládnout během 24 hodin a mohou si ji zhruba o 70 kilometrů zkrátit naskočením na trajekt.
Ve všech vesnicích na trase pak cyklisté sbírají do archů razítka. Docela je obdivuji, a to nejen kvůli vzdálenosti. Přemýšlím totiž nad tím, jak si poradili s miliardami komárů, kteří se u Balatonu vznáší. V podvečer jich je v hejnech tolik, že jde jejich varovné bzučení slyšet i z dálky.
Účastníci závodu Duch Balatonu. U každého stanoviště 220 km dlouhé trasy sbírají razítka.
Na kola vyrazili k Balatonu i manželé Jiří a Hana z Poděbrad. Bydlí v Hévízu, městečku známém stejnojmenným léčivým termálním jezerem. Právě tam, v přirozeně radioaktivních vodách teplých 33 stupňů, se dáváme do řeči. Jezdí sem už pět let a kvůli koronaviru svou tradici neměnili – nebojí se. „V červnu jsme museli zrušit dovolenou v jižní Francii. Na motorky tam ale chceme vyrazit na konci srpna, tentokrát se to snad povede,“ věří Hana.
Náš rozhovor ruší jen odbíjení hodin, které lidem každou čtvrthodinu připomínají, že by se ve zdejších vodách neměli koupat bez přestávky déle než půl hodiny. A za celý den maximálně hodinu a půl.
Termální jezero Hévíz je opět v plném provozu teprve krátce.
Na stovky plavců v celoročně teplém jezeře dohlíží z loďky plavčík Gergely. Plavu za ním přímo doprostřed. „Teď je víkend, krásné počasí, jsme teď tak na 70 procentech dřívější návštěvnosti,“ odpovídá na můj klasický dotaz, jak to v době pokoronavirové šlape.
„Zcela jsme otevřeli teprve před dvěma týdny, předtím jsme měli zavřeno. Částečně jsme otevřeli v červnu. Je tu teď o něco víc Maďarů, ale jinak tvořili vždy většinu návštěvníků Němci a Rusové,“ vysvětluje plavčík. To mě jako rodilého Karlovarana nijak nepřekvapuje. Teď tu jde slyšet kromě maďarštiny i dost slovenštiny a češtiny.
Ještě chvíli si užívám zdejší vodu a pak celý rozzářený sedám do auta a vyrážím směrem na Budapešť. Komáry bych nejraději nechal u Balatonu, hévízskou lázeňskou pohodu si ale beru s sebou.
